Milovice: Bývalý vojenský újezd je „městem duchů“, po kterém se prohání stáda divokých koní

Sedám na pražském Hlavním nádraží na vlak, který míří přímo do Milovic, jenž jsou také jeho konečnou zastávkou. Pokud máte Lítačku, jsou to 4 vnější pásma. Vlak mne vyplivne po 3/4 hodině v cílové stanici a odsud je to k přírodní rezervaci jen kousíček. Jen co dojdu k ohradě, přivítá mne nevzrušeně se pasoucí stádo divokých koní:

Jeden koník se dokonce osmělí natolik, že se přijde nechat podrbat…:

…a já si díky tomu všimnu jeho kumpána, který zaboří nos do igelitového sáčku, co tam někdo zahodil a snaží se ho sežvýkat. Rychle se sehnu a pokusím se mu ho sebrat, což se mi nakonec podaří a o kus dál ho vyhazuju do koše. Zdejší koně pochází z anglického Exmooru a první písemná zmínka, která o nich existuje, je z roku 1086. Angličané je v minulosti nazývali souhrnným označením: „divocí koně“, v 19. století začali být známí jako exmoorští či keltští pony. Divocí koně se na obří milovickou pastvinu nastěhovali v roce 2015 a velmi rychle si poradili s agresivní křovinou třtinou křovištní, díky čemuž se do lokality začaly pomalu navracet ohrožené rostliny, z nichž jsou mnohé přírodními léčivy. Roste zde například česnek, šalvěj, třezalka…

Ke koním se posléze přidali největší volně žijící evropští suchozemští obratlovci: zubři. Zubra sice člověk v průběhu let ve volné přírodě zvládl vyhubit a jediné dvě populace se zachovaly v polské Bělověži a na Kavkaze (kde byl poslední zubr uloven v roce 1927), ale pár jedinců se dochovalo díky chovu v zajetí, a od 50. let 20. století jsou opětovně navracováni do volné přírody. Zubři v Milovicích pochází z polských přírodních rezervací.

A zdejší osazenstvo doplnili ještě pratuři…:

Ti se na místních pastvinách mohou prohánět díky tzv. zpětnému šlechtění - poslední žijící původní pratur totiž zahynul v roce 1627 v Polsku. V České republice patří všechny tři druhy zvířat mezi původní živočišné druhy, jak dokládají archeologické nálezy z našeho území - zachovalá lebka pratura se nalezla například v Divoké Šárce v Praze, kosterní pozůstatky zubrů zase v Libici nad Cidlinou.

Stáda velkých kopytníků, pasoucích se na milovických pastvinách, přispívají k obnově půdy, díky čemuž se do ní vrací organická hmota. To pak pomáhá vázat v půdě uhlík a zadržovat v krajině vodu.

Na trase, vedoucí podél ohrad je několik vyhlídkových plošin, a na jedné z nich narážím na starší manželský pár. Zdravím je a paní se na mne otáčí se slovy, že „jsem přišla právě včas, protože támhle na obzoru běží nějaká velká potvora“ a ukazuje mi rukou, které místo má na mysli. Jelikož jsem ale na dálku slepá jak patrona, pokrčím rameny a informuju ji o svém „handicapu“, což doplním slovy: „ale budu vám věřit.“ Pobaví ji to.

Krátce poté, co odbočím z turisticky značené cesty od přírodní rezervace, potkávám skupinku místních pejskařů a jeden z nich se mě zvědavě ptá, kam že to jdu. „Já ani nevím, chci se tu jen porozhlédnout a podívat po těch zanikajících budovách.“ „Tak to jo, já jen, že my tu zrovna často lidi nepotkáváme“ pousměje se. Jdu dál po rozbité asfaltce a nad hlavou mi co chvíli zahučí malé letadlo, startující z blízkého letiště Milovice (bývalé letiště Boží Dar), které mám doslova na dosah ruky:

Sídlí zde aeroklub, který tu mj. pořádá letecké výcviky a na letišti se také každoročně koná hudební festival Votvírák.

Vstup na letištní plochu je pochopitelně zakázaný…:

... jinak se ale dá po areálu bývalého vojenského prostoru pohybovat volně. Procházím pomalu po rozbitých cestách, které sem tam lemují polámané sloupy s osvětlením a místy se zanořuju do zarostlého terénu.

Hodně rozpadajících se staveb je posprejovaných…:

... a mezi nijak zajímavými kresbami se tu dá najít i něco unikátnějšího:

Výcvikový prostor byl na zdejší půdě založen rakouskou armádou v roce 1904. 

Potřebám armády ale bránila obec Mladá, která se v prostoru nacházela, a tak byla v roce 1905 vysídlena a její budovy posloužily vojákům ke cvičné střelbě.

Postupně tu vyrostly vojenské ubytovny, sklady a nechyběla ani nemocnice.

Tábor zaujal plochu 35 hektarů a během I. světové války sloužil i jako vězení pro válečné zajatce. Za II. světové války jej využívala německá armáda a po invazi v roce 1968 pro změnu ta sovětská.

V některých ruinách, které už nemají střechu, visí z trámů pozůstatky světel…:

... a ve stěnách jsou vypínače:

Ze zarůstajícího terénu se vynořuju u Božího Daru, kde narazím na budovu bývalých kasáren:

Nad vchody do objektu jsou pověšeny výstražné cedule se zákazem vstupu, ale já bych dovnitř nešla, ani kdyby tu nebyly.

Pokud jste podobně jako já fanda do urbexu a baví vás prozkoumávání zaniklých míst a rozpadajících se objektů, nepodceňujte bezpečnost. Vždy dejte někomu vědět, kam se chystáte (a to i v případě, že vyrážíte ve více lidech) a dobře si rozmyslete, jestli vstup do nějaké ruiny není zbytečným rizikem. Zvlášť důležité to může být v případě stropu, který se na vás může zřítit, přestože na první pohled vypadá zachovale.

Já interiéry chátrajících budov fotím zpravidla od vchodu…:

... a dovnitř vstupuju třeba v případě nafocení některých snímků, které lze vidět výše - kdy už daný objekt střechu nemá. Sebelepší fotka nestojí za možný vážný úraz nebo ještě něco horšího.

Za Božím Darem odbočím do lesa, obejdu areál z druhé strany a pak se zase napojím na turistickou stezku vedoucí k přírodní rezervaci se zvířaty.

Před odjezdem vlaku se ještě v čekárně stihnu dozvědět, že Milovická nádražka nabízí každou středu čerstvé loupáky:

ZDROJE:

https://www.ceska-krajina.cz/rezervace/prirodni-rezervace-milovice/

https://www.idnes.cz/hobby/mazlicci/zubri-v-cesku-opet-v-prirode.A151206_023102_hobby-mazlicci_mce

https://www.stoplusjednicka.cz/historii-vycvikoveho-prostoru-milovice-psali-rusti-i-nemecti-okupanti

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojensk%C3%BD_v%C3%BDcvikov%C3%BD_prostor_Milovice_%E2%80%93_Mlad%C3%A1

https://www.aeroklub-milovice.cz/