Článek
Jednou z nich je vykreslení hlavního „padoucha“ havárie Anatolije Ďatlova. Ďatlov se narodil 3. března 1931 v malé ruské vesnici Atamanovo v Krasnojarském kraji. Vyrůstal v nuzných podmínkách, jeho rodiče byli chudí a živořili na hranici přežití. Ve 14 letech utekl Ďatlov z domova a protloukal se všelijak. Odmalička byl ale ambiciózní a táhlo ho to k fyzice a když byl přijat na odbornou Báňskou a hutnickou technickou školu v Norilsku, pilně se učil a absolvoval ji s vyznamenáním. Toužil po lepším životě, než jaký žili jeho rodiče.
Norilsk
Poté pokračoval ve studiích na Moskevském strojírenském fyzikálním institutu, který absolvoval rovněž s vyznamenáním a získal titul inženýra - fyzikáře se specializací na automatizaci a elektroniku. Následně nastoupil do loděnice v Komsomolsku na Amuru, kde se podílel v tajné laboratoři č. 23 na vývoji jaderných ponorek.
Komsomolsk na Amuru
V roce 1973 dostal pracovní nabídku do nově postavené Černobylské jaderné elektrárny, kterou přijal, v Pripjati se navíc seznámil se svou ženou Izabelou Ivanovnou, se kterou společně přivedli na svět tři děti - dva syny a dceru. Jeden ze synů zemřel ještě jako dítě na leukémii.
V Černobylu začínal jako zástupce vedoucího reaktorového sálu a postupně se vyšvihl až na zástupce hlavního inženýra provozu. Jeho kolegové ho vnímali pozoruhodně rozdílně - zatímco někteří jej popisovali jako tvrdého a náročného šéfa, který byl ale zodpovědný, zásadový a čestný, jiní o něm mluvili jako o nespravedlivém, tvrdohlavém a konfliktním člověku. Sám Ďatlov se hodnotil takto: „Nikdy jsem neusiloval o to, abych byl milován svými podřízenými nebo nadřízenými. Myslím, že k zajištění normálních pracovních vztahů stačí být kompetentní a spravedlivý. V každém případě nikdo z mých zaměstnanců nikdy neodešel, protože se mnou nebylo možné pracovat. Někdy jsem mohl být příliš tvrdý, ale nic víc.“
V seriálu je Ďatlov zobrazen jako skrz na skrz záporná postava, která nikoho a nic nerespektuje, ponižuje své podřízené, a dokonce jim i vyhrožuje, a která svou lehkomyslností, tvrdohlavostí a naprostou ignorancí bezpečnostních předpisů zapříčiní katastrofu. A poté ještě - přestože si je okamžitě dobře vědom, v jakém ohrožení se jeho podřízení nacházejí (když vidí z oken prosklené chodby poblíž velína na střeše rozžhavený grafit), odmítá přiznat, že se děje něco závažného a nutí pracovníky, aby následky havárie napravovali, přestože mu musí být jasné, že je žene na jistou smrt.
Konstrukční vady reaktoru a operátoři, kteří o nich neměli ani tušení
Černobylská jaderná elektrárna V. I. Lenina byla postavena asi 130 km severně od Kyjeva na Ukrajině a sestávala ze čtyř jaderných reaktorů konstrukce RBMK-1000. Bloky 1 a 2 vznikly v letech 1970 až 1977, bloky 3 a 4 byly postaveny v roce 1983. Nedaleko elektrárny bylo zbudováno umělé jezero u řeky Pripjať, které jí poskytovalo nezbytnou chladící vodu pro reaktory. 25. dubna 1986 se zaměstnanci elektrárny začali chystat na test, pomocí něhož chtěli zjistit, jak dlouhou dobu se vydrží točit turbíny - a dodávat energii hlavním oběhovým čerpadlům, pokud nastane výpadek hlavního elektrického napájení. V poledne byl výkon 4. reaktoru snížen na 50 %, další snižování výkonu reaktoru však svým příkazem zastavil dispečer sítě kvůli zpoždění spuštění jiné elektrárny v síti. Pokračování odstávky čtvrtého bloku znovu povolil až kolem 23. hodiny večer.
RBMK reaktor v jaderné elektrárně Ignalina
Jenže RBMK reaktor trpěl fatálními konstrukčními vadami (o nichž navíc s největší pravděpodobností jejich vývojáři věděli) - výraznou dynamickou nestabilitou, která zapříčiňovala, že reaktor explodoval v případě simulované maximální projektové havárii (selhání hlavních cirkulačních čerpadel) a jeho ochranný systém byl v takovém případě sám od sebe schopný přivést reaktor k výkyvu výkonu. O ničem z toho ale operátoři, kteří té noci experiment řídili, netušili. Navíc se cítili pod velkým tlakem - dobře věděli, že tentokrát už opravdu musí dokončit plánovaný test, kterému předcházelo několik neúspěšných pokusů, jenže když se pokusili reaktor odstavit, začalo v něm prudce narůstat teplo a v 1:23 h ráno byl ve stavu bomby těsně před výbuchem. Zaměstnanci tedy stiskli tzv. tlačítko havarijní ochrany „AZ-5“, které zajišťuje bezprostřední odstavení reaktoru – kompletní zasunutí všech regulačních tyčí, včetně těch manuálně ovládaných.
Operátoři během experimentu dělali chyby, nicméně hlavním viníkem exploze byly zmíněné konstrukční vady reaktoru, o kterých navíc ani nevěděli a dostali se tak do situace, kterou neměla žádné správné řešení. Na jedné straně byly předpisy od výrobce, nařizující reaktor vypnout, na druhé straně předpisy pro provedení testu – museli si vybrat, které z nich poruší. A jelikož se báli, že by ani tentokrát nedovedli experiment do zdárného konce, zvolili pokračování v testu, jelikož za to jim nehrozil - jak byli přesvědčení - žádný průšvih.
Dyatlov z chodby u řídící místnosti grafit vidět nemohl
Na blokovou dozornu jsem přišel okolo 23:00, výkon reaktoru byl v tu chvíli ještě na 50 %. Ve 23 h začalo další snižování výkonu – chtěli jsme snížit výkon, vypnout turbínu, změřit její vibrace při vypínání, protože na turbíně č. 8 jsme zaznamenali vibrace, které jsme potřebovali vyvážit. Byl to experiment, který měl být hotový ještě před spuštěním energobloku. Tento experiment neměl k havárii žádný vztah. Jeho souvislost vyslovili pouze bezohlední vyšetřovatelé havárie. Všechno, co se stalo, byl výsledek neuspokojivých vlastností reaktoru, které v tu dobu ještě nebyly zcela známé. Havárie se stala při provedení experimentu, ne kvůli němu.
Hned v prvním díle série, který se věnuje samotnému výbuchu reaktoru, se jde Ďatlov podívat do prosklené chodby, která se nachází u řídící místnosti a sleduje shora střechu, pokrytou kouřícími úlomky rozžhaveného grafitu. Z toho hned pochopí, že musel vybuchnout samotný reaktor, přesto se vrátí zpátky a všem zaměstnancům tvrdí, že reaktor je v pořádku. Pokud by ale Ďatlov nevládl nějakou superschopností, žádné následky výbuchu reaktoru, které by mu prozradily, co se ve skutečnosti stalo, vidět nemohl - řídící místnost se totiž nacházela na úplně jiném místě než reaktorová hala a pokud by chtěl zjistit, co způsobilo výbuch, musel by překonat nejméně pět pater trosek a pak se zase vrátit zpět, což je s ohledem na podmínky, které té noci po výbuchu panovaly, nesmysl.
Po dvou výbuších dle Ďatlova na blokové dozorně na chvíli zhasla světla a po chvíli se zase rozsvítilo: „První, co jsem si pomyslel, že se stalo, bylo, že je něco se separátory, které byly přímo nad blokovou dozornou. Jsou to velké nádrže naplněné vodou a párou. Napadlo mě, že vařící voda se odsud dostane na dozornu. Rozkázal jsem proto všem přejít na záložní řídící pracoviště.“ Krátce nato tento povel zase odvolal, jelikož se žádná vařící voda na dozornu valit nezačala a šel zkontrolovat přístroje:
První pohled ukázal, že se stalo něco strašného, že to nebyla obyčejná nehoda. Ukazatel tlaku byl nula. Ukazatele teploty chladící kapaliny aktivní zóny také nula. Říká se tomu havárie, ale byla to katastrofa. Protože ona „havárie“ se stala v běžných podmínkách, v běžné situaci. Nic ji nepředznamenalo. Kontrolní systém nezaznamenal jediný havarijní signál před stisknutím tlačítka havarijního odstavení reaktoru.
Přesto se zpočátku zdráhal uvěřit tomu, že by reaktor mohl opravdu vybuchnout a jelikož nevěděl, že už se to stalo, vyslal dva své podřízené do reaktorové haly, aby do něj šli spustit manuálně tyče. Později konstatoval, že to bylo jediné špatné rozhodnutí, které té noci udělal: „Pokud se tyče nedostanou do zóny, když jsou spojky bez napětí, pak se nedostanou ani při ručním otáčení.“ Vydal se na obchůzku, kde zjistil, že v chodbě je spoustu prachu a dýmu a že ve strojovně se částečně zřítil strop, betonové panely jsou zničené, poškodily potrubí a všude stříká vařící voda.
Pak se odebral k reaktoru, aby zjistil, v jakém je stavu. Přitom potkal operátory reaktorové haly a oběhu. Jeden z nich – Anatolij Kurguz byl zle popálený radioaktivní parou a z obličeje a rukou mu visely cáry kůže. Do reaktorové haly se Ďatlov už nedostal. „Obešel jsme všechno dokola, dvě stěny haly byly pryč, střecha taky. Řekl jsem Lelečenkovi a Akimovovi, aby vypnuli všechny přístroje, vypustili vodu z generátoru a olej z turbín, protože s reaktorem už nebylo možné cokoli dělat.“ V průběhu noci na sobě začal Ďatlov pociťovat příznaky ozáření:
Už jsem nedokázal normálně fyzicky fungovat. Všichni jsme už několikrát zvraceli, už nebylo co zvracet, leda tak vnitřnosti.
Odsouzení a vězení
Během té noci utrpěl 35 % popálenin na svém těle a jeho organismus pohltil kolem 6 sievertů (jednotka dávkového ekvivalentu ionizujícího záření, smrtelná dávka pro člověka se pohybuje v rozmezí 4 - 10 sievertů). Byl hospitalizován v nemocnici a poté, co se mu zahojily radiační rány na nohou se musel učit znovu chodit. Spolu s ředitelem Černobylu Viktorem Brjuchanovem a hlavním inženýrem Nikolajem Fominem, byl obviněn ze zavinění havárie, a přestože byl vážně nemocný, odsouzen k deseti letům vězení.
Byli jsme chybně obviněni z porušení provozních předpisů při zvyšování výkonu reaktoru po jeho snížení. Žádné porušení nebylo. Všechno bylo v souladu z předpisy. Když mě uvěznili, řekl jsem vyšetřovateli, že jsme nic neporušili a ukázal mu provozní předpisy. Ale vůbec to nepomohlo, protože to bylo uzavřeno jako selhání personálu. Ještě 7 vteřin před katastrofou na ni vůbec nic neupozorňovalo. Asi po 3 nebo 4 sekundách se začaly objevovat havarijní signály a poté v 1:23:46 reaktor explodoval. Prakticky všichni specialisté se shodli na tom, že reaktor odpálil systém havarijní ochrany. Jinými slovy – havarijní ochrana, která by měla reaktor odstavit v havarijních situacích, se v této situaci zachovala jako rozbuška atomové bomby.
Fotografie níže: zmíněná trojice u soudu, Anatolij Ďatlov sedí uprostřed.
Chernobyl plant Director Viktor Bryukhanov (left), Deputy Chief Engineer Anatoly Dyatlov (center), and Chief Engineer Nikolai Fomin, during their court trial following the 1986 nuclear disaster - 1987
Posted by Historic Photographs on Wednesday, July 31, 2024
Ve vězení strávil čtyři roky, nejprve v Kyjevě a poté v Poltavské oblasti na Ukrajině. Teprve poté úřady vyslyšely neutuchající prosby jeho manželky a ruského jaderného fyzika Andreje Sacharova a nemocného muže propustili kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu na svobodu. Dlouho se léčil v Německu, ale po celý život trpěl velkými bolestmi (potýkal se s rakovinou kostní dřeně) vyvolané silným ozářením a 13. prosince 1995 zemřel na selhání srdce.
Pár měsíců před svou smrtí poskytl rozhovor, kde popisuje svůj pohled na havárii, jehož součásti jsou citovány v tomto článku. O katastrofě a své roli v ní napsal také knihu: „Jak to bylo“.
To, že nás uvěznili, pro mne nebylo překvapením. Protože už když jsem byl v nemocnici, několikrát přišel vyšetřovatel a vyslýchal mě jako svědka – zatím. Nicméně po tom všem už bylo jasné, že obviní personál. Nemohlo to být jinak – v Sovětském svazu nebyly nehody zaviněné chybou zařízení. V Sovětském svazu byly pouze nehody zaviněné obsluhujícím personálem. Soudu úplně rozumím, že splnil společenský úkol. Mých 24 otázek, adresovaných soudně technické expertní komisi, soud odmítl. Ty otázky totiž směřovaly k objasnění, zda byl reaktor RBMK 1000 postaven podle norem.
ZDROJE:
Minisérie Černobyl, 2019
https://youtu.be/N8__v9EswN4?si=Xh2XIXfijMsk7zWr
https://chernobylx.com/from-engineer-to-villain-the-controversial-legacy-of-anatoly-dyatlov/
https://www.rbth.com/history/330525-anatoly-dyatlov-chernobyl
https://www.neimagazine.com/analysis/how-it-was-an-operator-s-perspective/?cf-view&cf-closed
https://youtu.be/Ch5ymzLe1To?si=JBsSAfjft5N0NOzk
https://world-nuclear.org/information-library/safety-and-security/safety-of-plants/chernobyl-accident
https://www.ujf.cas.cz/cs/oddeleni/oddeleni-dozimetrie-zareni/vyzkum/kosmicke-zareni.html
