Článek
Před nějakým časem jsem se začala poohlížet po tanečním kurzu, kde by mne naučili alespoň základy latinsko-amerických tanců, jelikož jsem tanečně naprosto nepolíbená a toužila jsem to změnit, protože mne tanec velmi přitahuje. Nechodila jsem ani do tanečních a vrcholem mé taneční průpravy byl nácvik polonézy na základní škole. A to je už opravdu pěkně dávno.
Při projíždění nabídek mi padla do oka taneční škola, kde latinu učí známý tanečník ze StarDance Dominik Vodička, který mi byl vždycky sympatický, a rozklikla jsem si tedy nabídku jeho kurzů. Jenže ačkoli se mi podle popisu zalíbily, měla jsem smůlu, jelikož byly na dlouhé měsíce dopředu beznadějně obsazené. Byla tu ale možnost zaregistrovat se jako náhradnice, tak jsem si řekla, že za pokus nic nedám, a vyplnila krátký formulář. Vůbec nic jsem si od toho ale neslibovala.
Před týdnem mi ale k mému překvapení v mé e-mailové schránce přistál mail ze zmíněné školy, že nějaká paní vypadla z běhu, který začínal od února a jestli bych se prý tedy nechtěla zúčastnit místo ní? Bylo to celkem narychlo, nicméně řekla jsem si, že je to fajn příležitost, a rozhodla se do toho jít. Zaplatila jsem kurzovné za 10 lekcí a o týden později vyrazila navečer na Žižkov.
Po příchodu mne zarazilo, jak tady bylo „narváno“ - hned po vstupu do místnosti, kde byla recepce, se tlačila spousta žen a dívek, a jak jsem mohla zjistit během příchodu ze dvora, kdy jsem procházela kolem oken tanečního sálu, další slušná řádka se nacházela v něm, kde se kroutily do rytmu hudby na hodině, kterou měly před naší skupinou. Propletla jsem se mezi ostatními tancechtivými dámami do šatny, kde se mi povedlo ulovit jednu z posledních skříněk, a na velmi malém prostoru jsem se rychle převlékla. Trochu jsem znervózněla, když jsem viděla ostatní kurzistky, které byly vybavené sukněmi s třásněmi a hlavně tanečními botami, zatímco já jsem si přinesla tenisky.
Rozhlédla jsem se okolo a navázala oční kontakt s mile působící ženou a zeptala se jí, jestli už na nějakém Dominikově kurzu byla nebo je tu úplně poprvé jako já a vyměnily jsme si spolu pár vět. Potěšilo mne, že tady byla také úplným nováčkem (na rozdíl od hodně dalších žen, z jejichž rozhovorů jsem pochopila, že jsou zde na pravidelné bázi), ale tím podobnosti končily - Aneta za sebou totiž měla alespoň taneční a k tomu přišla vybavená ultra novými tanečními botami. Ale byla jsem ráda, že jsem se hned zkraje s někým spřátelila, protože mi něco říkalo, že na tuhle výzvu se sesterská podpora bude hodit.
Do šatny se začaly hrnout ženy z právě skončené lekce a my jsme se vydaly naopak do sálu, abychom jim uvolnily prostor. Jen, co jsem vešla, střetla jsem se pohledem s Dominikem, jenž měl plnou pusu nějakého občerstvení, které narychlo hltal mezi lekcemi, a přesto mne přivítal hlasitým pozdravem.
Začala jsem si prohlížet jednotlivé účastnice, ve velkém sálu nás mohlo být okolo třiceti, a všechny - kromě mě a jedné slečny, co se postavila do řady za mými zády, měly všechny taneční boty. My dvě tenisky, a jelikož jsme si tu skutečnost uvědomily téměř v totožném okamžiku, usmály jsme se na sebe a prohodily pár slov. Tina byla studentka gymnázia a nejen že přišla v teniskách, navíc ani nechodila do tanečních a já jsem rázem věděla, že se z nás na tomto tanečním kurzu stanou spřízněné duše.
„Hele, ona je to vlastně výhoda, že nemáme žádnou taneční průpravu a jsme nepopsaný listy - aspoň nás nikdo nezkazil,“ okomentovala jsem naši situaci chvíli předtím, než začala blesková prezence, a Tina se rozesmála a dala mi za pravdu. Po prezenci následovala poctivá desetiminutovka strečinku.
Vždycky jsem si ve své fantazii představovala, že pokud se k tomuhle někdy odhodlám, tak že budu ladně plout po parketu s divoce rozpuštěnými vlasy, jenže to bych nesměla být trdlo, které se jen několik dnů předtím, než mi z taneční školy přišla pozvánka, rozhodlo podomácku ostříhat podle tutoriálu na Youtube. Něco se totiž zvrtlo a namísto provzdušněných a zastřižených vlasů, které se mi měly o to víc přirozeně vlnit, jsem dopadla jak Jarda Jágr v dobách své největší slávy. Takže na rozpuštěné vlasy jsem mohla zapomenout nejen dnes, ale i na dalších pár měsíců, než mi ty příšerně krátké úseky mé hřívy dorostou alespoň do té míry, abych mohla navštívit profesionálku, která mi je srovná. A to už bude dávno po kurzu.
Jak bylo zmíněno v úvodu, prvním tancem, jehož základy jsme si měly osvojit, byla čača a Dominik nám před velkými zrcadly začal vysvětlovat její kroky - včetně postavení chodidel při došlapech, nutnost uvolněných a rytmických kolen a oblasti pánve. Informace předával příjemně uvolněným způsobem, který sem tam proložil nějakým tím vtípkem, díky čemuž trošku povolila v mém těle nervozita.
Vyzkoušely jsme si kroky čačy do boku, dopředu i dozadu a já jsem měla počáteční pocit, že mi to celkem jde, dokud se Dominik neotočil od nás směrem k zrcadlu a nedemonstroval, jak by to vypadat nemělo. Když jsem jeho „předváděčku“ viděla, pojala jsem silné podezření, že předvádí mě, ale třeba jsem byla zbytečně paranoidní. Ať tak či tak, v duchu jsem pokrčila rameny a samu sebe povzbudila: Jo, chlapče, musíme tady pracovat s tímto ztuhlým materiálem. Takže uvidíme, co z něj společně vykřešeme.
Počáteční kroky s postupujícím časem vystřídala jednoduchá sestava, která kombinovala pohyb na kroky čačy do všech směrů a já se při dynamické hudbě, kterou k ní Dominik pustil, místy dost ztrácela. Visela jsem očima na nohách štíhlé dámy přede mnou a snažila se v rychlém rytmu kopírovat její pohyby a mimoděk jsem si vzpomněla na nebohého četníka Cruchota ze Saint-Tropez, který se ve třetím díle četnické série snažil v tanečních naučit základní kroky, aby mohl provést po parketu svou milovanou Josefu. Velmi jsem s ním soucítila, protože jsem se cítila dost podobně jako nejspíš tehdy on. Pilovaly jsme sestavu pořád dokola a při otáčkách jsme si sem tam vyměnily pohled a podpůrný úsměv s Tinou a Anetou, která v úplném závěru už docela funěla.
Nebyla jsem na tom o moc lépe.
Lekci jsem si ale přes všechny pochybnosti a nervozitu užila a po jejím skončení jsem se cítila šťastně a „nakopnutě“ a byla to jiná radost z pohybu, než jakou cítím třeba po pravidelné návštěvě posilovny.
Jo a… Dominik je sympaťák i takhle naživo a já se těším na to, co mne pod jeho vedením v následujících týdnech čeká.
