Článek
To pro nás byl signál přímo od Ježíška - že smíme jít ke stromečku, pod kterým trůnily tajemné krabice, zabalené do barevného balícího papíru. Některý rok jich tam bylo míň, jiný víc, podle toho, jak si to „Ježíšek“ zrovna mohl dovolit. Vánoce před tím, než se narodil brácha, tam dokonce byla krabice pouze jedna a vedle ní menší balíček s tak trochu strašidelným klaunem, který měl v zádech klíček, a ten po otočení hrál příjemnou ukolébavku. Ale zato ta jedna krabice obsahovala opravdové terno - video a dvě VHS kazety, na které jsem tenkrát koukala až s nábožnou úctou. No nedivte se, psal se rok 1992.
V naší rodině se Vánoce slavili hodně tradičně - dělali jsme staročeské tradice - házeli pantoflem, krájeli jablka a pouštěli ve velkém lavoru „loďky“ vyrobené z ořechových skořápek, do kterých se zapustila zapálená dortová svíčka. Ve vaně v prádelně plaval živý kapr, kterého otec 23. prosince zabil a naporcoval. Večer před Štědrým dnem jsme uléhali ke spánku s nedočkavostí, co nás zítra čeká a dobře jsme věděli, že jakmile se ráno probudíme a seběhneme dolů po schodech, přivítá nás vůně jehličí z vánočního stromku, který pro nás „Ježíšek“ přes noc nazdobil. Před štědrovečerní večeří jsme chodívali do ztichlé vesnice vyhlížet první hvězdu a po ní zpívali u klavíru koledy.
Já toho „Ježíška“ sice dávám do uvozovek, ale nechtějte vědět, do kolika let jsem v něj skutečně věřila. Milovala jsem chvíle, kdy jsme mu na podzim psali dopisy s našimi vánočními přáními, které jsme doplňovali dětskými čmáranicemi. Ty jsme dávali do klasických obálek, do pole adresáta uváděli Ježíšek a dávali je za okno. A pak se každý nový den vrhali nedočkavě k parapetu, abychom zjistili, jestli dopis už zmizel (a Ježíšek si ho vyzvedl) nebo ne. Když už jsem byla starší a měla podezření, že dárky vlastně nenosí Ježíšek, ale rodiče, sledovala jsem je během dne i večera jak stopovací pes a jedny Vánoce jsem si dokonce přicvakla mámino zápěstí ke svému plastovými policejními pouty, abych měla jistotu, že se ode mě ani na chvíli nebude moct vzdálit. I tak dárky pod stromkem vždy byly a já dodnes netuším, jak se tam v některých letech vlastně dostaly. Co jsem který rok dostala si moc nepamatuju, zato mi utkvěla v paměti ta kouzelná vánoční atmosféra, kterou jsem jako dítě vnímala jako cosi posvátného a rodinná soudržnost - v naší rodině tolik vzácná.
Čím jsem byla starší, tím víc jsem si ale všímala některých věcí, které se u nás na vánoční svátky odehrávaly, které se mi nelíbily nebo mi byly dokonce silně proti srsti - a kterým jsem vlastně vůbec nerozuměla. Obrovský stres z vánočního úklidu - všechno v domě muselo být až úzkostně na svém místě a nikde nesmělo být ani smítko prachu. A stejně to nikdy nebylo dokonalé a podle matčiných představ. Otec ještě na Štědrý den „šůroval“ koupelnu a záchod, zatímco máma dopékala vánočku, pak si na chvíli odběhla, aby s námi udělala nějaké ty tradiční zvyky a pak zase běžela zpátky do kuchyně smažit kapra. Bramborový salát byl v lednici naložený už od včera. S babičkou (máminou matkou) se máma každoročně „štengrovala“, která z nich zvládne napéct víc druhů cukroví (standard byl okolo 16 druhů), a když jsme se pak společně všichni viděli, obě dvě si dané téma ustavičně připomínaly a častovaly se navzájem štiplavými poznámkami. Peklo se týdny před Vánocemi a dosud si umím vybavit upachtěnou a nervózní mámu za kuchyňskou linkou.
Jak jsem hned v úvodu zmiňovala, že mám Vánoce ráda, tak ale ty v duchu výše popsaných prvních třech odstavců, naopak křiklavé a nablýskané serepetičky, které na tyto svátky navlékly obchodní řetězce, snažící se na nich vydělat co nejvíce peněz, z duše nenávidím. A z vánočních reklam, které si kladou za cíl lidi přesvědčit, že ty pravé Vánoce se neobejdou bez nákupu v nějakém konkrétním obchodě nějakého konkrétního produktu, které často cílí na tu nejzranitelnější a velmi snadno ovlivnitelnou skupinu - na děti, mám husí kůži - v tom negativním slova smyslu.
Nerozumím tomu, proč bych se měla nechat pohltit nákupní horečkou a tlačit se v davech lidí v nákupních centrech a vystresovaně přemýšlet, co k té kupě (často) úplných zbytečností, které jsem pořídila svým blízkým a které jim ve finále k ničemu nebudou, ještě přikoupit. A k tomu se hroutit z toho, že nemám na to, abych potěšila své blízké, dost peněz, což jsou někteří lidé schopni řešit třeba i různými vánočními půjčkami. Nerozumím tomu, proč bych si měla dělat vrásky, jestli bude na svátky doma dokonale uklizeno nebo jestli se mi povede upéct skvělé vánoční cukroví.
Nechápejte mě špatně - ráda své blízké nějak obdaruju, ale klidně jen symbolickým dárkem nebo něčím, o čem vím, že jim skutečně udělá radost. Je taky samozřejmě rozdíl, jestli Vánoce slavíte pouze s dospělými nebo jsou „ve hře“ i děti - ty by asi úplně nějaký symbolický dárek nepotěšil, zrovna tak jsem ale přesvědčená o tom, že nemusí pod stromeček dostat všechno, po čem zatouží. Stejně tak ráda něco upeču - ale na pohodu „jen“ jeden-dva druhy cukroví, tak, aby to mne samotnou bavilo a těšilo. Jedna moje známá se minulý rok domluvila napříč širší rodinou na tom, že se na Vánoce obdarují pouze dárkem, který sami vyrobí. A že někteří z nich vymysleli fakt vtipné kreace! To mi třeba přijde jako geniální nápad.
Vždyť Vánoce přece nemusí být o stresu a shonu, je jen na každém z nás, jaké si je uděláme. Za sebe si myslím, že pokud se u štědrovečerní tabule můžete podívat do očí alespoň jednoho milovaného člověka, jste bohatší, než kdyby na vás pod vánočním stromkem čekala halda dárků.
