Nejčastější mýty o psychoterapii

Já sama chodím na psychoterapii s občasnými přestávkami několik let, a moje současná terapeutka je třetím odborníkem, ke kterému pravidelně docházím. Vyhledala jsem tuto formu pomoci kvůli několik vážným traumatům z mých dětských let a dospívání a troufám si říct, že to byla právě psychoterapie, která v uzdravovacím procesu mého příběhu sehrála stěžejní roli.

Nicméně, psychoterapie vám může pomoci, i pokud se nepotýkáte s hlubokými šrámy minulosti nebo psychickými obtížemi, ale řešíte třeba jen „běžné starosti všedního dne“, které vám začínají přerůstat přes hlavu nebo se nacházíte v nějaké obtížné životní situaci. Protože říct si o odbornou pomoc není znakem selhání, ale právě naopak - je to odvážné rozhodnutí čelit a umět zpracovávat těžkosti nejlépe jak dovedu a přijmout zodpovědnost za svůj život a přestat si hrát na oběť.

Tento cejch zůstal psychoterapii do dnešních dnů a ačkoliv je to překvapivé, netýká se to jen starší generace, ale i mladých lidí. Sama mám z poslední doby hned dva zážitky s mými kamarádkami, které na psychoterapii chodí, ale nějakým způsobem se za to stydí a nechtějí, aby to jejich širší okolí vědělo.

Dobře si pamatuju, jak jsme loňský podzim s jednou z nich seděly - tehdy to byla ještě moje kolegyně - samy v naší kanceláři a protože jsme nastupovaly ve stejný čas a přirozeně si porozuměly, povídaly jsme si ve volných chvílích i o hlubších tématech. Svěřila se mi, že není spokojená se svou současnou terapeutkou a žádala mě o radu, jestli bych nevěděla o někom jiném. Přestože jsme byly v místnosti jen my dvě a měly jsme zavřené dveře, ztišila hlas tak moc, že jsem jí jen horko těžko rozuměla.

Po nějaké době se situace s její terapeutkou zlepšila a dohodly se společně na pokračování v navázané spolupráci, ale jelikož by kvůli pevné pracovní době odpolední hodinu nestíhala, potřebovala poprosit vedoucí, jestli by jednou za dva týdny nemohla v jeden den odejít trochu dřív s tím, že si to samozřejmě nadpracuje. Nikdy k tomu nesebrala odvahu - příliš se bála, že by se na ni pak nadřízená a kolegyně dívaly skrz prsty. Což je o to smutnější, když vezmeme v potaz, že se jednalo o práci v sociálních službách, která se mimo jiné zaměřovala i na oblast psychosociální podpory.

Velmi podobný příběh jsem zažila minulý týden, kdy jsme si po improvizačním tréninku šli s celým souborem sednout do hospody a ten krátký úsek cesty si s jednou členkou povídaly právě o psychoterapii a vyměňovaly si zkušenosti, protože shodou okolností člověka, ke kterému ona dochází, osobně znám. Když jsme všichni dorazili do hospody, pokračovaly jsme s kamarádkou poté, co jsme se usadily, v načatém rozhovoru, jenže najednou se ze slovního spojení „můj terapeut“ stalo „můj doktor“ a do její řeči se vkradly náznaky a tajemné fráze „víš, o čem mluvím“.

Moje úplně první terapeutka jednou poznamenala, že člověk, který o psychoterapii mluví s odporem a používá právě nálepky typu, že „on je normální, takže nic takového nepotřebuje“ nebo že „je to akorát tak pro cvoky“, případně že by „tam z něho toho cvoka udělali“ je ten nejvíce podezřelý. Už tenkrát mě to pobavilo a dnes se tomu směju ještě víc, protože je v tom dle mě velký kus pravdy.

Nemůžu se zaručit za to, že to nějaký terapeut nedělá, protože jsem se zprostředkovaně setkala s prožitkem někoho, kdo se na psychoterapii s „dáváním rad do života“ ze strany terapeuta setkal a bohužel se nejedná jen o jednoho člověka. Nicméně - na profesionální psychoterapii by se něco takového dít opravdu nemělo a pokud toužíte po nějakém takovém mentorovi, je lepší vyhledat spíš osobního kouče, než psychoterapeuta.

Psychoterapeutická sezení utváříte primárně vy jako klient a vaše témata, která se na nich rozhodnete otevřít, terapeut je tam od toho, aby vám pomohl zorientovat se ve vašich pocitech natolik, že si na řešení situace, která vás trápí, přijdete sami, ne od toho, aby za vás tu zodpovědnost převzal a rozsekl ji místo vás. Jeho role je podpůrná, ale měl by i zároveň umět být v případě, že si to situace vyžaduje, konfrontační - a zrcadlit klientovi třeba i něco, co se mu nebude líbit nebo před čím zavírá oči.

Ano, v tomto tvrzení je bohužel kus pravdy. Psychoterapeuti jsou totiž v České republice značně nedostatkovým zbožím a dostat se k někomu, kdo pracuje na pojišťovnu je až nadlidský výkon. Já jsem to štěstí měla, k čemuž ale nepochybně přispěl i můj těžký životní příběh a fakt, že dovedu být v některých situacích dost urputná a vytrvalá, pokud mi o něco opravdu jde a trvalá psychoterapeutická pomoc pro mne byla v několika životních obdobích téměř otázkou života a smrti.

A i jestliže jste finančně natolik zabezpečení, že si můžete dovolit psychoterapii za přímou úhradu (sazba za 50 minutové sezení se v současnosti nejčastěji pohybuje v rozmezí 1 000 - 1 500 Kč), nemáte zdaleka vyhráno, protože podle mých zkušeností se ani v těchto případech nemusíte k psychoterapii dostat hned, ale nějakou dobu si počkáte. Což je v životním období, ve kterém člověk psychoterapeutickou pomoc potřebuje opravdu urgentně, velmi nešťastná situace.

Navíc - ne každý psychoterapeut člověku hned sedne, proto hodně z nich přistupuje k modelu, kdy se s novým klientem dohodne na třech úvodních sezeních, aby si - oba dva - zkusili, jestli jim bude vzájemná spolupráce vyhovovat a když ne, rozloučí se. Najít si psychoterapeuta, který vám sedne, je extrémně důležité, protože pro kvalitní terapeutickou práci je základním předpokladem to, abyste se na vašich sezeních s daným odborníkem cítili bezpečně a mohla tak probíhat v atmosféře důvěry, ve které je možné se otevřít.

Psychoterapii může provádět odborník, který absolvoval vysokou školu v humanitním oboru a k tomu akreditovaný psychoterapeutický výcvik (ten bývá zpravidla pětiletý a uchazeč si jej musí hradit na vlastní náklady).

Psychoterapie není koučink, který už je zmíněný výše a už vůbec ne různé neodborné ezoterické semináře nebo tzv. rodinné konstelace. S těmi se v posledních letech doslova „roztrhl pytel“ a ve svém okolí vím o pár lidech, kteří se jich zúčastnili. Taková konstelace probíhá tak, že člověk mezi dalšími účastníky otevře nějaký svůj problém, který si potřebuje zpracovat a oni mu hrají role osob, kterých se daná palčivá situace týká - nejčastěji rodinné příslušníky nebo blízké osoby.

Netvrdím, že to nemůže někomu pomoct v získání nového náhledu na nějaký problém, ačkoliv já sama bych do něčeho takového v žádném případě nešla. Konstelace totiž většinou vede člověk, který nedisponuje žádným adekvátním vzděláním nebo výcvikem a namísto toho si třeba jen přečetl pár seberozvojových knih a nabyl dojmu, že je dostatečně erudovaný na to, aby uměl správně ošetřit rozhozenou lidskou psychiku.

Navíc řada těchto „odborníků“ takovou činnost vykonává primárně kvůli výdělku a živí se zoufalstvím nešťastných lidí, vděčných za jakoukoli formu pomoci nebo alespoň za vyslechnutí.

Jsem přesvědčená o tom, že takové neodborné vedení může ve finále napáchat daleko víc škody, než užitku.