Článek
Už od středověku se na „šílenství“ pohlíželo jako na onemocnění těla a ne duše a lékaři věřili, že se dá vyléčit pomocí „osvědčených procedur“, jako bylo přikládání pijavic, vyvolávání zvracení a průjmů, ledových koupelí nebo bití, které měly takto postiženého člověka zbavit jeho nežádoucích „melancholických nálad“. Oblíbenou „léčebnou metodou“ bylo také potírání kůže na pacientově hlavě různými žíravými látkami (např. hořčičným práškem), a následné propichování vzniklých puchýřů (tímto způsobem se měly dostat z hlavy nemocného nešťastníka všechny zlé věci, které nemoc vyvolaly) nebo točení na rotační židli. Rotační terapii vyvinul děda slavného Charlese Darwina, a její postup spočíval v tom, že byl pacient umístěn do křesla zavěšeného na trámu pomocí lan, a židle byla následně otočena 20-40krát jedním směrem a pak se nechala protáčet nazpět do původní polohy. Sám vynálezce metody ji v roce 1796 doporučil provádět: „hodinu nebo dvě, třikrát nebo čtyřikrát denně po dobu jednoho měsíce.“ Odborníci věřili, že to bude mít na nemocného podobný účinek jako má houpání na dítě - zklidní ho to a bude se mu lépe spát.
Jenže opakované oslabování těla člověka hladovkami, projímavými látkami a dalšími výše popsanými praktikami, spojenými s jeho následným ponořením do ledové vody, vedlo velmi často namísto očekávaného vyléčení ke smrti.
Tato léčba byla všeobecně uznávaná ještě v roce 1676, kdy se Bethlem přestěhoval z malé středověké budovy v Bishopsgate do rozsáhlého a honosného objektu nemocnice v Moorfieldu. Bethlem ale nadále zůstával jediným britským léčebným zařízením pro duševně choré a dobře placená lékařská místa se tu předávala mezi rodinou a přáteli, kteří dál pokračovali v tradici nastolených léčebných postupů.
Počet obyvatel Londýna ale rostl a v 18. století disponoval Bethlem jen 120 místy pro pacienty a nekonečnou čekací listinou na přijetí. To vytvářelo dobré podhoubí pro vyrojení různých vychytralých obchodníků, kteří si z léčby šílenství udělali svůj byznys, ačkoli o něm vůbec nic nevěděli. Bylo to jednoduché - nepotřebovali k tomu mít vůbec žádnou licenci ani kvalifikaci. V hlavním městě se tak objevila spousta soukromých „léčeben“, které nebyly nijak a nikým regulovány a často sloužily spíš jako vězení pro nepohodlné příbuzné a známé.
Aby si personál Bethlemu finančně přilepšil, začal do zdejších prostor pořádat veřejné prohlídky. Tento krok vynesl nemocnici až 450 liber ročně, a zaměstnanci si své platy navyšovali ještě i „speciálními soukromými prohlídkami“ nebo lidem dokonce umožňovali vstup do samotných cel a pokojů. V polovině 18. století Bethlem přijímal desítky tisíc návštěvníků ročně a patřil k nejnavštěvovanějším „turistickým atrakcím“ v Londýně. Málokdo z nich se zajímal o architekturu nebo krásně upravenou zahradu, většina sem proudila jen z jednoho důvodu - podívat se na šílence a třeba je i trochu pro zábavu potrápit. A to všechno za pouhý jeden cent. Návštěvníci při prohlídkách pokřikovali na pacienty skrz mříže nebo kukátka ve dveřích a povzbuzovali je, aby říkali nebo dělali - podle nich - legrační věci.
Pokud některý chovanec vůbec na nic nereagoval, návštěvníky to dráždilo a zkoušeli další způsoby, jak ho z této letargie probrat - házeli na něj například bláto nebo stříkali alkohol. Občas se někdo z pacientů proti takovému chování zkoušel ohradit - ať už slovy nebo třeba pliváním, ale to u „obecenstva“ akorát vyvolalo větší veselí.
Viděno dnešní optikou se takové zacházení zdá velmi kruté a kontraproduktivní s ohledem na to, že se na tomto místě měli lidé léčit, ale tehdejší medicínské názory v odborných spisech vysvětlovaly, že šílenství zbavuje člověka studu, emocí i rozumu. A tím pádem na nich dle těchto měřítek jakýkoli slovní či fyzický atak, který jim někdo způsobil, nemohl zanechat žádné trvalé následky.
Dveře Bethlemu si ale nepodávali jenom zvědaví místní a turisté, ale i různí zlodějíčci, podomní obchodníci a chlípníci, kteří sem přicházeli za jediným cílem - ukojit své zvrácené choutky. Místu se začalo přezdívat „Bedlam“ a tento výraz se v anglické mluvě ustálil do dnešních dnů a je synonymem pro „blázinec“ či něco velmi chaotického.
V 70. letech 18. století už bylo nutné počty návštěvníků regulovat, protože jich bývalo často tolik, že se do prostor léčebny nemohli hosté ani vejít (zejména o vánočních a velikonočních svátcích), a navíc se k pacientům chovali čím dál víc násilnicky. V 80. letech 18. století už byl přístup veřejnosti povolen pouze v doprovodu guvernéra nebo vyššího důstojníka nemocnice.
Po zpřísnění podmínek pro vstup „zvenčí“ si ale zdejší personál s chovanci mohl dělat doslova co chtěl. Teď to bylo snadnější, než když se tady tlačily tisíce zvědavých lidí, z nichž si každý na Bethlem mohl udělat vlastní názor a ten pak někde „vytrubovat“. Teď nikdo na zdejší metody léčby a zacházení s pacienty nedohlížel, a tím pádem nebyly ani nijak regulovány.
Bez důležitého příjmu, který plynul z veřejných návštěv, se ale léčebna brzy dostala do finančních potíží, což se odrazilo i na chátrání samotné budovy, která se začala rozpadat. A pochopitelně i na podmínkách, za kterých tu živořili už tak dost zbídačení chovanci. Když se některé části budovy staly neobyvatelnými, pacienti začali být shlukováni stále blíže k sobě, přičemž nikdo neřešil, jakou má kdo „diagnózu“ - v maličkých pokojích se běžně tísnilo i několik lidí. To často vedlo ke vzájemnému násilí, které personál řešil tak, že „agresivní“ pacienty přivazoval k postelím nebo trubkám u zdí. Některé nechal přikurtované i pár let, jednoduše se na ně zapomnělo a vlastně ani nikoho nezajímali. V zimě se netopilo a zařízení se časem zadlužilo natolik, že nebylo ani na oblečení pro pacienty, kteří se tak v miniaturních prostorách mezi vlhkými stěnami třásli zimou nazí a špinaví.
Mezitím ale začaly mimo zdi Bethlemu nabývat na síle hlasy, které volaly po reformě psychiatrické péče a v roce 1814 se několik poslanců britského parlamentu vydalo do léčebny na kontrolu. To, co zde našli, s nimi hluboce otřáslo a díky tomu se konečně pro zdejší pacienty začalo blýskat na lepší časy - většina zdravotnického personálu byla propuštěna a o rok později byla nemocnice přestěhována do nových a čistých prostor v St George’s Fields jižně od Temže. Zpráva z roku 1818 uvádí, že pacienti jsou „čistí, dostatečně zásobení zdravými potravinami a dobře oblečení“. Rovněž finanční audit z tohoto roku dopadl uspokojivě - nemocnice byla solventní a celkově dobře řízená.
V roce 1930 byl Bethlem přemístěn do Beckenhamu v Kentu, kde pokračuje ve svém provozu až do dnešních dnů.
ZDROJE:
https://www.historyextra.com/period/victorian/bethlem-royal-hospital-history-why-called-bedlam-lunatic-asylum/
https://www.britannica.com/topic/Bedlam
https://www.youtube.com/watch?v=j91bltEP778&ab_channel=thehistorysquad
https://en.wikipedia.org/wiki/Bethlem_Royal_Hospital
