Článek
Na bohnickém hřbitově už jsem poněkolikáté, je to pro mne místo se zvláštní atmosférou, kde se jde nerušeně procházet a rozjímat. Jako bych poté, co projdu vrzající kovovou brankou, vstoupila do samostatného světa, který je naprosto lhostejný k uspěchanému tempu velkoměsta za jeho zdmi.
Jako by to byl stát ve státě, kde platí vlastní pravidla a i ten čas tu plynul svým vlastním tempem. Svébytná říše skrz na skrz porostlá břečťanem.
Nepatřím zrovna k „ezo“ lidem, k nadpřirozeným jevům jsem spíše skeptická, protože dobře vím, jak moc si dovede s člověkem pohrát jeho vlastní psychika, takže mne procházky po hřbitově, kde jsem většinou byla v tu chvíli jediným návštěvníkem, nijak neděsily. Přesto jsem tu i já zažila zvláštní, a ne zrovna příjemný zážitek.
Bylo to hned při mé první návštěvě před deseti lety. Nacházela jsem se zrovna asi v polovině hlavní cesty, vedoucí od vstupní brány, když jsem najednou v zátylku pocítila silný tlak. Jako by někdo vzal kus dřeva a silně mi s ním zezadu zatlačil na krk - vyděšeně jsem se otočila, abych se podívala, kdo za mnou stojí, jenže nikdo tam nebyl. Až později jsem se dočetla, že podobné vjemy tu zažívá víc lidí. Jinak jsem si ale zdejší procházky vždy užila a namísto nějaké hrůzy mne spíš prostupoval zvláštní klid.
Dnes tu ale sama nejsem, mám za člověka průvodce, který si tohle místo vzal před několika lety pod patronát a začal ho zvelebovat - Jiřího Vítka, bývalého hasiče a současného místostarostu Prahy 8.
Okolí ho mělo za blázna
„Já jsem šel asi před 15 lety okolo se psem, znal jsem to místo, protože jsem z bohnickýho sídliště. My jsme se ho vždycky tak trochu báli, bylo to takový depresivní, tak jsem si říkal, že bych to tu moh trošku poklidit, což bylo tehdy hodně naivní…“ odpovídá Jiří Vítek na otázku, jak se k záchraně zapomenutého a zdevastovaného hřbitova vlastně dostal.
Hřbitov byl zarostlý bujnou vegetací
Ze začátku si všichni mysleli, že jsem se zbláznil, protože, kdo se stará o nějakej starej hřbitov, že… pro okolí jsem byl prostě podivín.
„Neptal jsem se nikoho, čí to je, vlastně jsem si nějak myslel, že asi ničí, když jsem viděl, v jakým to bylo stavu… Zajistil jsem tahače a bagry, aby to tu uklidily, a teprv v průběhu jsem pak začal zjišťovat, jestli to někomu patří - byl to majetek ministerstva zdravotnictví, které ten hřbitov převedlo na stát jako nepotřebnej majetek, tak jsem si nechal vystavit papír, že sem můžu chodit… Byli v pohodě. Domluvil jsme se s nima, že si tu můžu na vlastní náklady uklízet a dělat komentovaný prohlídky. Pak se nabalili další lidi, který pomáhali čistit, uklízet, odvážet…“
Přiznám se, že zpočátku mě historie toho místa vůbec nezajímala, ale pak mě to pohltilo. Dělal jsem 15 let u hasičů a teď prostě zachraňuju místo živých mrtvý.
„Postupně jsem začal dělat komentovaný prohlídky - nejdřív pro kámoše, ti pak dotáhli svý příbuzný a pak najednou byl o to obrovskej zájem…“
Historie hřbitova
Hřbitov byl založený v roce 1909, v té době už pár let fungoval Ústav pro choromyslné v Bohnicích. Původní prostor byl daleko menší, než jak je k vidění v dnešních dnech a část z něj sloužila pro děti pacientek, narozených v léčebně, které brzy zemřely. Jak rostly počty pacientů v nemocnici, navyšovaly se tím i počty zemřelých a hřbitov se postupně rozšiřoval. Když nahlédnete do Knihy úmrtí, zjistíte, že velmi častou příčinou smrti zdejších chovanců byla tuberkulóza a různé plicní infekce. Na hřbitově se pohřbívalo až do začátku 50. let, poté bylo místo odebrané církvi a přestalo být využíváno, k tomu navíc rostla obliba kremací.
Nachází se tu přes 4 200 hrobů.
Je možné, že na hřbitově leží i ostatky Gavrila Principa – srbského atentátníka na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofii. Jejich zavraždění nakonec vedlo k rozpoutání I. světové války. Stejně tak se někteří lidé domnívají, že zde spočívají pozůstatky vraha Otýlie Vranské - četaře Pavlíčka. Toho jako pachatele dosud zcela neobjasněné vraždy označil legendární český kriminalista Miloslav Nečásek.
Co se nicméně ví s jistotou, že zde bylo pohřbeno 48 italských vojáků, evakuovaných z Tridentu.
Každý hrob byl označen železným číslem, jen velmi málo z nich mělo náhrobky - dodnes jsou v zarostlém terénu jasně patrné obrysy jednotlivých hrobů, které tvoří rakev v zemi a na ní navršená zemina, přičemž pohromadě je pomáhá udržet všudypřítomný břečťan:
Poté, co hřbitov přestal sloužit svému účelu upadal do zapomnění a chátral, vandalové poničili vše, co se nacházelo nad zemí a zlodějíčci zase rozkradli všechno, co se dalo - náhrobky, veškeré železo… začaly se sem také stahovat různé sekty, jejichž členové tu prováděli rituály nebo vyvolávali duchy… Což se i díky rozmachu sociálních sítí děje dodnes. Neprostupný terén složil Pražanům i jako skladiště, na ostatcích tisíců lidí se válely nefunkční pračky, gauče, televizory… Brány byly vylomené a kaple umístěná ve středu hřbitova zapálená.
Kaple a mohyla se znaky zednářů
Kaple byla na bohnickém hřbitově postavena v roce 1916 a věnována vojákům, kteří jsou tady pohřbeni, jelikož na důsledky duševní nemoci jako následku traumatu z I. světové války umíralo ve zdejší léčebně spoustu z nich.
Kaple by se letos měla dočkat rekonstrukce, stejně jako i další části hřbitova: „Bude zpevněná, aby tady vydržela dalších 50, 60 let. To, co stojí, se zachová, a z márnice se udělá prostor s fotkama“ vysvětluje Jiří Vítek. „Ty malý díry, co vidíte ve zdi jsou sondy, který zjišťovaly její statiku. Výsledná stavba nebude mít střechu, bude to zpevněný takovýma železama, který budou vypadat jak trnová koruna.“
Vizualizace kaple
Přední část kaple ještě porostlá břečťanem
Současný stav
Pozůstatky oltáře. V minulosti tu několikrát visel nový dřevěný kříž, ale opakovaně jej někdo ukradl
Prostor pro vápno, kterým byli posypáváni bezvěrci (např. sebevrazi)
Stavbu mohyly jako další upomínky na padlé vojáky financoval bohatý mecenáš, který na ni nechal umístit zednářské znaky:
Lovci duchů a místní „celebrita“ Maria Tuma Reiter
Procházíme kolem dětské sekce, která je na rozdíl od většiny zbylých prostor porostlá barvínkem. Ten na jaře kvete modře a dětské hroby bývají pokryty celým kobercem jeho drobných, nafialovělých květů:
Barvínek menší
Podél zdi pak po úzké pěšince míříme k oddílu sebevrahů:
Ti se už v té době nepohřbívali za zdí (z hygienických důvodů), ale nemívali ani klasický křesťanský pohřeb - pohlíželo se na ně jako na bezvěrce. „Tady bývá chladněji než na jiných místech,“ poznamenává Jiří Vítek.
Ptám se na otázku, jaký je vlastně jeho vztah k nadpřirozeným jevům, které se tady mají údajně odehrávat, a k lidem, kteří se je sem vydávají hledat?
„Já už jsem tím úplně devalvovanej… každej chce jenom slyšet, jak mě duch kopnul do zadku… Ale kdybych to všecko natočil, co jsem tu zažil, tak jsem na Discovery král. A všecky ty videa na Youtube, kde děcka prolejzaj chodbama, který tu ani nejsou… na druhou stranu to přispívá k tomu, že to místo je známý,“ krčí rameny.
Mimochodem - tam u tý branky je podle faráře skutečnej strážce hřbitova… Každej hřbitov má někoho, kdo zodpovídá za ty duše, aby nedělaly bordel. No a když toho strážce získáš na svoji stranu - aby tě respektoval, tak tu máš klid.
„Jednou se za mě dokonce jeden kluk - mohlo mu být tak 25 - v nějakým videu vydával - prej: „Já jsem Jirka Vítek a jsem správce tohoto hřbitova“… tak to jsem říkal, že je supr, že ten hřbitov umí člověka omladit… Přišel jsem na to, že nemá cenu s takovejma lidma zápasit. To stejný s opilejma nebo mladejma, co sem chodí relaxovat s marihuanou, protože když s nima v klidu promluvíš, tak je to většinou v pohodě. Přijedou sem auty, zaparkujou, kouří a popíjej večer před hřbitovní branou… V pohodě, já s tím problém nemám, jenom jim říkám – tak to po sobě ale ukliďte… A někdy se jich zeptám, jestli se teda nechtěj dozvědět něco o tý historii, když už tu tráví čas, a když jo, tak jim udělám komentovanou prohlídku… A pak jsou to ty nejlepší hlídači, který mi hlásej, co se tu děje.“
Jak ještě doplní, prostor a okolí hřbitova často monitorují policisté a policejní auto kolem brány projede i během našeho rozhovoru.
Hřbitov je atraktivní lokalitou pro různé ezoteriky a hledače záhad, kteří se sem vydávají vybavení potřebnou technikou pro „lovení“ duchů a komunikaci s nimi. Nejnavštěvovanějším místem, kam tito lidé míří, je bezesporu hrob Marie Tumy Reiter, která zesnula v roce 1912 ve svých 29 letech na zápal plic.
Je záhadou, jak se její náhrobek zachoval do dnešních dnů v tak perfektním stavu, když už několik dekád nemohl být naživu ani její manžel Antonín, ani jejich potomci.
Rekonstrukce brány, doprovázená podivnou událostí
Pomalým tempem dokončujeme okruh hřbitovem a zastavujeme se u vstupní brány.
Ta je rok po rekonstrukci, kterou dělal kovář z Libně, byla obroušená a dostala nový nátěr. Její odvoz ale doprovodila tragická událost: „Když jsme to sundali, dali na náklaďák a vyjeli, začal naproti po cestě hořet statek (v areálu Psychiatrické nemocnice, u socioterapeutické farmy, pozn. aut.). Říkám: Hele, tohle už není normální… tak ono se říká, že věci ze hřbitova nemaj hřbitov opouštět…“
A jaký má Jiří Vítek názor na nálepku údajně nejděsivějšího místa u nás, kterou se bohnický hřbitov „pyšní“?
„To byl titulek bulváru… označovali to dokonce jako nejděsivější místo na světě… pokud to tak někdo vidí, je to jeho věc.“
Pro mě to rozhodně nejděsivější místo není, naopak, je to pozitivní místo, kde si odpočinu, a celou dobu nemyslím na to, co je venku.
Loučíme se stiskem ruky a já si jdu ještě užít závěrečné samostatné toulání ztichlým hřbitovem.
Mé rozjímání na chvíli vyruší jen pubertální chichotající se páreček, který si sem přišel zapózovat kvůli fotkám „na instáč“. Pobudou tu ale jen pár minut a pak mne zanechají zase o samotě.
Jedinou živou duši mezi více než čtyřmi tisíci mrtvých.
ZDROJE:
Rozhovor autorky s místním průvodcem a místostarostou Prahy 8 Jiřím Vítkem,
