Osada Na Radosti: tajemné místo z klipu Anety Langerové, ukryté hluboko v šumavských lesích

A jelikož na jeden svitkový film šlo zachytit pouze 12 snímků a já se obávala, že výměnu starého za nový nezvládnu udělat správně, dobře jsem si rozmyslela, co vyfotím. Právě fotka tenkrát ještě polorozbořené kapličky Nejsvětějšího srdce Ježíšova v osadě Na Radosti patřila k těm několika černobílým snímkům, které jsem pak v temné komoře vyvolávala a fascinovaně sledovala, jak se ve vodě na bílé ploše zvětšovacího papíru začínají objevovat obrazy. Dosud mi visí na stěně v bytě.

Shodou okolností jsem se svou návštěvou trefila do roku, kdy jsem chátrající kapli i další objekty v osadě našla ještě před rekonstrukcí, o pár měsíců později začaly Lesy České republiky církevní objekt rekonstruovat. Kaplička nesla výrazné stopy lidského vandalství, měla vytlučená okna, prkna v podlaze byla vytrhaná, stejně jako kostelní lavice. Zvenku měla otlučené zdi a taky v interiéru se ze stěn drolila omítka. I starodávný oltář byl pobořený.

A ve stejném roce jako já - 2014, na Radost zavítala i zpěvačka Aneta Langerová, aby zde spolu se svým týmem stvořila album Na Radosti, jejíž součástí je i píseň Tráva. Klip k ní se natáčel právě v těchto místech.

Mám za sebou velmi náročné životní období, které ale bylo zároveň katarzí. Nejspíš proto mne to přitáhlo zpátky do míst, které jsem prvně navštívila před deseti lety, v době, kdy pro mne Šumava představovala útočiště, jediné, které jsem tehdy měla. Cítila jsem potřebu vydat se znovu ve svých vlastních stopách, v mnohém stejná jako tenkrát, ale zároveň tolik jiná.

Tehdy jsem kráčela shora od silnice na Vimperk dolů z kopce za horkého letního dne, tentokrát jsem šla z druhé strany a v zimě. Pamatuju si jako dnes, jak jsem potkala uprostřed kopce supějící skupinku cyklistů a když mne pán v jejich čele uviděl, jak si to šlapu sama hustým lesem, udiveně se zeptal: „Vy jste tu sama, slečno? A to se nebojíte?“ Tuhle otázku jsem na svých samostatných výpravách slyšela tolikrát, že už bych to ani nespočítala a nikdy jsem jí příliš nerozuměla. Protože já se daleko víc bojím v davu lidí, než v hlubokém tichu lesa a hor, kde se naopak cítím bezpečně. „Doteď jsem se nebála“ řekla jsem a významně se na pána podívala, aby nebylo pochyb o tom, jak to bylo myšleno. Tak ho to překvapilo, že musel ve svém úsilí zdolávání prudkého kopce na chvíli přestat. Zato jeho manželka, která jela za ním, se rozesmála na celé kolo. „Ta ti to teda natřela, Fando“ chechtala se a moji odpověď ocenila ještě uznalou pochvalou. Nakonec jsme se smáli všichni a na chvíli se zapovídali. Byla ale pravda, že pokud by se mi v těchto místech něco stalo, jen tak někoho bych se nedovolala. Není tu totiž vůbec žádný signál.

Těžko uvěřit, že už je to tak dávno.

Na rozdíl od mé výpravy do zaniklé šumavské osady Wunderbach před pár dny, kdy nebylo po většinu cesty nikde po sněhu ani památky, při té dnešní jsem zažívala krásnou šumavskou pohádkovou zimu. Sníh hezky chřupal pod mýma nohama, když jsem se plahočila úzkou lesní pěšinou nahoru lesem k Radosti. Původně osada, vybudovaná na konci 19. století, vypadala takto:

Příběh zakladatele Radosti - Johanna Steinbrenera je stejně zajímavý jako osud samotné osady. Narodil se roku 1835 v nedalekém Vimperku a od dětských let projevoval velký zájem o knihy. Tento zájem ho dovedl ke studiu knihařství v Českém Krumlově a aby si své znalosti ještě prohloubil, absolvoval učednickou cestu po Německu a Rakousku. Když se ve svých dvaceti letech vrátil zpátky do Vimperku, založil v rodném domě nedaleko náměstí knihkupectví a malou tiskařskou dílnu.

O pět let později si vzal Annu Sewerinovou, ve které našel nejen svou spřízněnou duši, ale i zdatnou pomocnici pro jeho podnikání. Zpočátku pracovali jen sami, ale jelikož byl Johann Steinbrener nejen šikovným tiskařem a knihkupcem, ale i aktivním a kreativním obchodníkem, který neváhal vytrvale obcházet jarmarky, nabízet svou produkci a vyhledávat nové obchodní příležitosti, už v roce 1867 jeho firma zaměstnávala čtyři pomocníky. První výrazný úspěch přišel v roce 1873, kdy Steinbrener vydal 8 000 výtisků svých kalendářů. O dvanáct let později měl jeho podnik 230 zaměstnanců a dařilo se mu natolik, že měl obchodní zastoupení i v dalších zemích Evropy a dokonce i mimo ni. Na přelomu století byly všechny Steinbrenerovy továrny plně elektrifikovány a zaměstnávaly přes 400 dělníků. Z maličkého knihkupce ze šumavského Vimperka se Steinbrener vyšvihl na předního dodavatele v Rakousku-Uhersku.

Pustil se i do podnikání v oblasti zemědělství, získal dva zanedbané selské dvory v Hrabicích - Annahof a Drosselhof, ze kterých brzy vytvořil moderní a prosperující hospodářství.

Na jednom z nich dal vystavět větrnou elektrárnu, díky které byl celý statek zásobený jednosměrným proudem, v tom druhém pak spolu se svou manželkou zřídil sirotčinec. V létě 1886 vzal už známý podnikatel na projížďku kočárem jednoho kanovníka z Českých Budějovic. Nejdřív mu ukázal svá hospodářství a pak si vyjeli i do okolí. Když se po lesních stezkách, plných suků, dokodrcali na sluncem zalitou paseku, ze které se otevíral krásný výhled do Brložského údolí, řekl prelát zasněně: „Tady bych si uměl docela dobře představit kapli ke chvále Toho, kdo tu všechnu krásu kolem stvořil.“ A jelikož byl jeho průvodce člověk podnikavý, vzal ho za slovo a na místě nechal vybudovat už zmíněnou kapli Nejsvětějšího srdce Ježíšova.

Posléze přibyl ještě domek pro kněze, aby tu mohl každý den sloužit mši. Z dosud neznámého místa, ukrytého hluboko v lese, se brzy stal oblíbený cíl zbožných poutníků, proudících sem nejen z blízkého okolí, ale i ze vzdálenějších míst jako byla Kvilda, Nové Hutě nebo Zdíkov. V místě se našel i pramen vody, která měla údajně zázračnou schopnost uzdravovat zrak. Prvním knězem, který zde sloužil, byl farář Jungbauer, po něm nastoupil penzionovaný kněz Tuschl. Ten po skončení zdejší služby působil jako ústavní kněz v sirotčinci Annahof v Hrabicích, který vybudovali manželé Steinbrenerovi.

Johann Steinbrener ke kapli a malému domku pro kněze později připojil hospodářské stavení, a nakonec zde vybudoval i letní sídlo ve stylu švýcarských alpských domů pro sebe a svou početnou rodinu (s manželkou měli čtyři dcery a dva syny). Statek pojmenoval Schenkenberg (Radost). Když v roce 1909 zemřel, statek po něm převzala jeho dcera Anna Ticková, která byla podobně činorodá jako její otec. Schenkenberg se stal místem setkávání různých umělců a konaly se zde kulturní akce.

Za druhé světové války osada ztichla a po ní došlo k jejímu vyvlastnění. Anna Ticková odsud byla v říjnu 1946 násilně vysídlena. Po odsunu německého obyvatelstva změnila osada své jméno - z německého Schenkenbergu se stala česká Radost. Na statku se ještě nějakou dobu hospodařilo, ale pak byl opuštěn a veškeré budovy, které Johann Steinbrener vybudoval, začaly chátrat. V 50. letech vznikl nahoře na kopci v místě zvaném „U Sloupů“ vojenský objekt s přilehlým cvičným prostorem. Bývalý Schenkenberg se změnil na vojenský výcvikový prostor Na Radosti, což napomohlo k další devastaci zdejších budov. Místo sloužilo nějakou dobu i jako sklad nábytkářské firmy a v jedné z budov byla hájenka Vojenských lesů, v jejímž průčelí se skvěl nápis „Na Radosti“. Ten tam byl ještě i v roce 2014, kdy jsem osadu poprvé navštívila já.

Zpěvačka Aneta Langerová nedaleko od Radosti pobývala v uvedeném roce se svými kolegy na chalupě, přičemž na sebe nechávali působit zdejší atmosféru, aby inspirovala jejich fantazii k vytváření možných příběhů, jenž se na místě jako je toto mohly odehrávat:

Jeden z takových příběhů je vyprávěn i v klipu k písni Tráva, kde Aneta odchází právě od budovy s nápisem „Na Radosti“, přičemž ji pozorují smutné oči malého děvčátka a jejího psa a následně při svém návratu je schovaná za stromem oba sleduje, jak se do budovy utíkají schovat. Sama zpěvačka v rozhovorech tvrdila, že Na Radosti byl v minulosti sirotčinec, kde se jeptišky staraly o opuštěné děti, což měl nejspíš naznačit i klip, ale já jsem takovou informaci nikde nedohledala. Jedinou zmínku o sirotčinci, kterou jsem v pramenech ve spojitosti s touto osadou nalezla, byla ta o vybudovaném sirotčinci v nedalekých Hrabicích - ten, který zřídili manželé Steinbrenerovi na Annahofu, takže toto tvrzení nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit.

Rekonstrukce zdejších stavení, zmizení nápisu s názvem osady na (tehdy) žluté oprýskané budově, kterou můžete vidět v klipu Tráva a přítomnost několika aut a několika hlasitých lidí na oploceném pozemku, kam se ještě před lety dalo jít, místu ubraly na kouzlu a byly pro mne trošku zklamáním.

Tehdy před deseti lety tu bylo úplné ticho, ozýval se jen šum větru ve vysokých korunách stromů a chátrající budovy s celkovým geniem loci Radosti podněcovaly mou fantazii a vyprávěly příběhy. Dnes tu bylo příliš rušivých elementů na to, aby ke mně mohly znovu promlouvat.

ZDROJE:

https://presspektrum.cz/amp/2018/09/15/kaple-nejsvetejsiho-srdce-jezisova-na-schenkenbergu/

https://radiozurnal.rozhlas.cz/aneta-langerova-vydava-desku-na-radosti-pochopila-jsem-co-je-v-zivote-dulezite-6224021#volume

https://musicserver.cz/clanek/49166/aneta-langerova-na-radosti-jsem-se-snazila-vyjadrit-emoce-konkretneji/?nomobile=1

https://www.idnes.cz/kultura/hudba/aneta-langerova-v-lesich.A141122_010022_hudba_vdr

https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=stein&t=p

https://zakrasnejsivimperk.cz/?p=231833

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Steinbrener