Článek
Součástí týmu bylo více než 30 lékařů, zdravotních sester a 8 chirurgických odborníků na transplantace. Ti s pomocí mikroskopů obezřetně transplantovali kůži, svaly, nervy a cévy zemřelého dárce tak, aby se co nejvíce obnovila funkčnost Wiensova obličeje. Dallas Wiens přišel k tragickému úrazu během natírání kostela v roce 2008, když se jeho čelo dostalo do kontaktu s vedením vysokého napětí. Elektřina mu sežehla téměř celý obličej, v důsledku čehož přišel o oči, rty, nos i obočí. Lékaři, kteří Wiense prvně operovali, mu museli odstranit poškozenou tkáň, přičemž nahradili chybějící části obličeje svaly z jeho zad. Nešťastnému muži zůstala jen polovina kůže na hlavě a kousek levé strany brady.
Při kompletní transplantaci obličeje, kterou tým Bohdana Pomahače provedl 22. 3. 2011, se Wiensovi sice nepodařilo obnovit zrak, ale vrátil se mu čich i schopnost mluvit. „Je na tom fantasticky, setkává se zase s dcerou, chodí na koncerty, do kasina, žije úplně normálně,“ komentoval Pomahač stav Wiense tři roky po náročné operaci.
Dallas Wiens' 2011 full face transplant marked a historic milestone in medical science, becoming the first procedure of...
Posted by 𝐌𝐨𝐦𝐞𝐧𝐭 𝐎𝐟 𝐓𝐡𝐞 𝐌𝐞𝐦𝐨𝐫𝐢𝐞𝐬 on Saturday, February 8, 2025
Nadšení pro šachy a létání ustoupilo vášni pro chirurgii
Bohdan Pomahač se narodil 8. března 1971 v Ostravě. Vyrůstal v malém bytě spolu s matkou učitelkou a otcem inženýrem a odmala byl jeho nejbližším kumpánem bratr, se kterým podnikali všechno společně. Z toho se v dospělosti stal gynekolog. Čtyřčlenná rodina unikala z malého bytu na ostravském sídlišti každý víkend na chalupu do Beskyd, kde bratři běhali naboso po loukách nebo pásli krávy z nedalekého družstva. Jako malý kluk snil Bohdan o tom, že se stane letcem, jenže tuhle kariéru mu jeho blízcí začali rozmlouvat poté, co se zjistilo, že špatně vidí a musel začít nosit brýle.
Kromě zájmu pro aviatiku ho to táhlo i k medicíně, a to konkrétně k chirurgii - ve které chlapec spatřoval ideální kombinaci zapojení rukou a hlavy. V dospívání se Bohdan zamiloval do šachů a nad bílými a černými figurkami dokázal strávit až 40 hodin týdně. Dokonce každý pátek hrával partii s ředitelem Wichterlova gymnázia v Porubě, jehož byl studentem. Řediteli nadšení pro soupeření s žákem školy vydrželo jen do chvíle, než začal opakovaně prohrávat a musel si přiznat, že Bohdanovi nedokáže být nadále hodnotným soupeřem.
V Americe ho čekal tvrdý život
Po maturitě nastoupil Bohdan na Lékařskou fakultu do Olomouce. Medicínu začal studovat v přelomovém roce 1989, díky čemuž se mu záhy naskytla příležitost stáže v americkém Bostonu: „Ve Spojených státech jsem například viděl formu postgraduálního vzdělávání, která neměla obdoby, protože požadavky, které jsou tam kladené na mladé chirurgy, mají přesnou hierarchii, která nikde jinde není. Lákalo mě dostat se někam, kde se člověk něco naučí.“ Už tehdy se rozhodl, že se po absolvování vysoké školy bude chtít rozjet na praxi právě do Ameriky: „Nelíbil se mi způsob postgraduálního vzdělávání lékařů (v ČR). Připadalo mi, že tu vládne velká nevyrovnanost a viděl jsem i případy, kde osobní známosti hrály větší roli než schopnosti člověka. A v naší rodině nikdy žádný lékař nebyl, neměl jsem žádného strejdu, který by mi pomohl.“
Krátce před svou promocí proto začal obesílat výzkumná centra transplantační chirurgie, na kterých by se mohl - jak věřil - mnohému naučit. Jedním z kontaktovaných odborníků byl i Elof Eriksson, lékař, který působil mezi lety 1986-2016 na pozici šéfa plastické a rekonstrukční chirurgie v nemocnici Brigham and Women's v Bostonu a k tomu vedl katedru plastické a rekonstrukční chirurgie Josepha E. Murraye na Harvard Medical School. Odpovědi se od něj Bohdan sice dočkal, ale bylo v ní jen zdvořilé odmítnutí. Mladý student se ale odmítl vzdát a nepřestával Erikssona bombardovat žádostmi, jestli by se tedy nemohl k nim do nemocnice přijet alespoň podívat. Eriksson s tím nakonec souhlasil a Pomahač se s ním setkal krátce po dokončení školy v roce 1996.
Výzkumné centrum jej nadchlo a nabídl proto Erikssonovi, že v něm bude klidně pracovat bez nároku na odměnu - jen když se tu od nich bude moct učit. Ve zdejší laboratoři nakonec zůstal dva roky - s tím nejnižším možným stipendiem, které pro něj Eriksson nakonec zajistil. V Americe žil v prvních letech z příjmu 1000 dolarů/měsíčně, které bylo pod hranicí minima - a většinu z toho utrácel za bydlení. Hlavní složkou jeho stravy byly v té době suchary s arašídovým máslem. Šetřil, kde se dalo - do práce třeba namísto autobusu jezdil na kole.
Když mu proto jednoho dne kolega z nemocnice nabídl byt blízko jejich pracoviště za 250 dolarů měsíčně, který měl sdílet s dalšími čtyřmi nájemníky, byl bez sebe radostí. Jenže ze čtyř nájemníků se ve skutečnosti vyklubaly čtyři čínské rodiny o neurčitém počtu členů. Navíc záhy zjistil, že v kuchyni se to hemží šváby a zvykl si proto mazat suchary máslem raději ve svém pokoji.
Myslím, že Bohdan je úžasný chlap a že dělá skvělou práci. Jestli je to zásluhou jeho očí, rukou nebo mozku, těžko říct. Spousta jednotlivců zvládne technickou stránku operace. Abyste ale zvládli věci tak, jak je zvládl Bohdan, musíte být velmi inteligentní.
Do Ameriky za Bohdanem po krátkém vyjednávání přiletěla jeho přítelkyně Hana Augustinová, kterou poznal na chmelové brigádě chvíli poté, co nastoupil ke studiu medicíny v Olomouci. Hana byla také vystudovaná lékařka - oftalmoložka a tuto profesi první dva roky v USA i vykonávala. Pak se mladý pár rozhodl vzít a založit rodinu. Narodily se jim dvě děti - dcera Anna a syn Dan.
Pomohly nám těžké začátky. Neměli jsme žádné babičky, dědečky, tetičky. Mohli jsme se spolehnout jen jeden na druhého. A to nás semklo.
Po dvouleté práci v laboratoři se Pomahač konečně dostal k příležitosti více si „osahat“ svou vysněnou chirurgii, ale zápřah, který ho tu čekal, si uměl jen stěží dopředu představit. Pracoval až 120 hodin týdně, od pondělí do neděle:
Můj život v Americe bych rozdělil do tří fází: První je totální střela do tmy, druhá šest let otrokem a poslední tvrdá pěší zóna.
Nalezení sebe sama v transplantační chirurgii
O transplantace obličeje se Pomahač začal výrazněji zajímat v roce 2004: „Prováděl jsem rekonstrukce po operacích nádorů hlavy a krku. Viděl jsem mnoho vážných poranění hlavy a uvědomoval jsem si, že těm lidem nemohu rekonstrukcí pomoct a že bychom měli mít program, který by jim pomohl transplantačně.“ Na takovém programu proto začal spolu s dalšími odborníky pracovat a v roce 2009 provedl se svým týmem první transplantaci střední části obličeje. Tu dokonce přenášela jedna z nejsledovanějších amerických stanic ABC - v rámci své reality show z nemocničního prostředí: „Zavěsili na mě kameru a mikrofon,“ vzpomíná Pomahač – „mohl to být průšvih v celonárodním živém vysílání. Naštěstí to ale dopadlo dobře.“
Bohdan Pomahač byl posléze jmenován šéfem popáleninového a traumatologického centra bostonské Brigham and Women’s Hospital a k tomu stál v čele prestižního transplantačního výzkumu.
Dr. Pomahač je příkladem toho, jak mladší generace odvádí imaginativní, skvělou práci. Do zázračné mozaiky pokroku sladil různé obory. Máme štěstí, že s námi pracuje – jako nepostradatelné kolečko v soukolí.
Jak Pomahač vysvětluje, nejkritičtější a zároveň nekomplikovanější fází transplantace je samotný odběr od dárce, jelikož - pokud dojde k narušení krevního zásobení transplantovaného obličeje, stane se nepoužitelným. Kdyby k tomu došlo, znamenalo by to ve finále selhání celé operace ve fázi, kdy už má pacient obličej připravený na chystaný zákrok a má za sebou dlouhou a náročnou přípravu: „Jakmile oddělíme obličej od dárce, máme čtyři hodiny na to, abychom ho přišili a obnovili oběh“ říká.
V oblasti obličeje máme většinu našich smyslů – zrak, chuť, čich i sluch a souvisí s tím i schopnost vnímat obličejem dotek, například rty. Je třeba, aby se napojilo všechno, co může funkci obličeje navrátit, tedy nervy, které poskytují citlivost a zároveň nervy, které pomáhají svaly obličeje hýbat. Lidé si daleko hůř zvykají na novou realitu po transplantaci rukou, než obličeje. Protože my jsme zvyklí používat náš obličej funkčně, ale do zrcadla se díváme jen málokdy. Kdežto na ruce vidíme neustále, proto je každá jejich změna snadno postřehnutelná.
Transplantace obličeje trvá v průměru 17 hodin a u veřejnosti ji dosud provází řada nejasností a obav. Jedna z nejrozšířenějších je, že během transplantace dojde k přenosu podoby dárce na pacienta, což známý chirurg rozporuje: „Každý pacient má specifický tvar lebky, což ovlivní i tvar měkkých tkání. Rodinám dárce nehrozí, že by poznaly svého zemřelého příbuzného.“
Bohdan Pomahač se svým pacientem Jimem Makim, kterému transplantoval obličej po pádu do kolejiště metra
Bohdanu Pomahačovi byla v roce 2012 udělena cena České transplantační nadace za rozvoj transplantační medicíny. Jejího předání se osobně zúčastnil a - jak říká - přestože si vybudoval svůj život v Americe, do rodné země rád pravidelně jezdí.
Medicína je naplnění osobních tužeb po profesi. Ten pocit, že někomu je možné pomoct a někdo je za to vděčný, je neuvěřitelný. To žádný bankéř nikdy nezažije.
ZDROJE:
https://www.respekt.cz/special/2021/special-xxx/je-toho-tolik-co-se-da-jeste-udelat
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-bohdan-pomahac-muz-ktery-vraci-lidem-tvare-139099
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10267395097-tvare-jsou-zrcadla-nasich-zivotu/
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-bohdan-pomahac-tak-trochu-jina-celebrita-270267
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/211522160100032/
https://appliedtissue.com/management-team/
https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/bohdan-pomahac.A150923_152537_lidicky_zar
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/pomahac-si-odnese-cenu-za-uspechy-v-transplantacni-medicine-289158
https://web.archive.org/web/20160304222341/http://www.wigym.cz/nv/?p=14031
https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_E._Murray
