Článek
Ani jedno mě ale nijak zvlášť neuspokojovalo a vedle klasického zaměstnání mne to stále táhlo do pomáhajících profesí a působila jsem v řadě sociálních organizací jako dobrovolnice. Moje první dobrovolnická zkušenost mi viděno dnešní optikou připadá jako „z jiného vesmíru“, protože mne - sotva dvacetiletou a bez jakýchkoli zkušeností s prací v sociální sféře nebo alespoň nějakého adekvátního vzdělání (moje první studium vůbec nebylo zaměřeno na sociální oblast) dala jedna brněnská organizace na plnohodnotnou směnu do nově otevřeného azylového domu pro oběti domácího násilí. Bývala jsem tam o víkendech od rána do večera - ve velkém domě se zamřížovanými okny na utajené adrese - úplně sama, jen já a klienti. Dodnes si pamatuju, jak jsem si připadala významně, že mi něco takového svěřili, jenže oni po pár setkáních na už zavedené pobočce azyláku, kde jsem se věnovala hlavně dětem uživatelek služby, správně pochopili, že jsem zodpovědná a obětavá, takže prostě využili příležitosti na velmi levnou pracovní sílu. Jako dobrovolnice jsem už pro organizaci víc levnější být ani nemohla.
Když jsem se pak přestěhovala z Moravy do Prahy, pracovala jsem stále v komerční sféře, ale neustále jsem „pošilhávala“ po sociálním sektoru, a přestože jsem v té době ještě nebyla vůbec rozhodnutá vydat se tímto směrem, absolvovala jsem alespoň rekvalifikační kurz pro pracovníky v sociálních službách, abych měla „v rukách“ alespoň nějaký „papír“ a mohla se případně o práci v sociálních službách ucházet. A pak mi jednoho dne padl do oka inzerát na dobrovolnickou práci s rizikovou mládeží v jedné neziskové organizaci.
K těmto dětem mne to přirozeně velmi táhlo, ačkoli mi v té době ještě nebylo tak úplně jasné proč, a proto jsem se odhodlala a napsala tam. Práce s dospívající a velmi nejistou dívkou, která se ve škole potýkala s šikanou, mne nadchla. Navíc jsme se jako dobrovolníci cítili jako členové týmu, komunikace s ostatními pracovníky neziskovky byla profesionální a navíc o nás pečovali i formou pravidelných setkávání, supervizí, nabídkou zajímavých kurzů, které byly pro nás pro dobrovolníky zdarma a různých společných volnočasových aktivit, na které jsem ráda jezdila, protože jsem se v organizaci potkala s fajn lidmi.
Po necelém roce spolupráce mne po skončení pravidelné měsíční supervize zastavil náš supervizor s nečekanou nabídkou - vedle práce supervizora totiž pracoval jako sociální pracovník v nízkoprahovém klubu pro děti a mládež a zrovna tam poptávali nového streetworkera pro rizikovou mládež. A že si prý na základě toho, jak mě měl příležitost poznat, myslí, že by mi ta práce šla a jestli bych to prý nechtěla zkusit. Potěšilo mě to, ale vůbec jsem si nemyslela, že bych na něco takového měla, v té době jsem ani nevěděla, co to vlastně NZDM klub je.
Samozřejmě mi to ale nedalo a doma jsem se na nabídku koukla a jelikož mne popis práce víc než zaujal, napsala jsem tam. Nevěřícně jsem pak hleděla na pozvání k pohovoru, které mi přistálo v mailu pár dní nato. Výběrko bylo celkem náročné - součástí byly psychologické testy, pohovor s několika členy týmu a vedením a modelové situace. Mimochodem - hledali člověka na pozici terénního pracovníka, který měl ale zároveň být garantem terénního programu v jedné pražské čtvrti a „šéfovat“ druhému terénnímu pracovníkovi, se kterým by v dané lokalitě pracoval. Psal se rok 2016 a za tuto pozici s tak náročným výběrovým řízením nabízela neziskovka 16 tisíc. Hrubého.
Výběrko jsem k mému překvapení vyhrála a svůj profesní kurz změnila se ziskového sektoru na neziskový. Tu práci jsem milovala - procházet se venku a nemuset se hrbit osm hodin denně za počítačem, být pánem svého času, kontaktovat neorganizované děti a mládež, kteří byli často ztracení a řešit s nimi nejrůznější trable mne strašně bavilo a vědomí, že jsme často ti jediní, ke komu se dostane informace, že je nějaké dítě ve velkém problému a můžeme se pokusit mu pomoct, byla naplňující a dávalo mi velký smysl. Bavil mne i prvek jistého dobrodružství a nebezpečí, který tuto práci provázel.
Jenže pracovní podmínky v organizaci bohužel tak uspokojivé nebyly. Jako pro člověka, žijícího samostatně v Praze bylo s takovým platem téměř nemožné vyjít a krom zaplacení nájmu a základních potravin jsem si nemohla dovolit absolutně nic jiného, takže jsem de facto žila jen prací. Do toho klima v kolektivu, které vytvářelo vedení směrem k vedoucím pracovníkům bylo velmi nezdravé. Zpočátku jsem to tolik nevnímala, ale když postupně skončili v psychiatrické péči dva zaměstnanci ve vedoucích pozicích, na které bylo neustále tlačeno, aby odváděli víc a víc práce a následně z práce odešli, dolehlo to na mne víc a i já jsem následně zakusila chování, které by bez problémů zapadlo do kategorie bossingu. Bránila jsem se proti tomu a zkoušela to řešit, ale akorát se to zhoršovalo, až se začalo zhoršovat i mé vlastní psychické zdraví a do práce jsem chodívala se staženým žaludkem. Bylo mi jasné, že pokud nechci následovat cestu mých dvou předchůdců a skončit v krizovém centru, musím odejít.
Věřila jsem ale, že jsem prostě jen neměla štěstí na vedení, ale že práce v sociální sféře je pro mne to pravé, tak jsem hledala dál. Aby se mi rozšířily možnosti, kde bych mohla pracovat, vystudovala jsem druhou vysokou školu se sociálním zaměřením a během několika následujících let jsem si měla možnost vyzkoušet práci v různých službách spadajících do sociální sféry: mezi nimi práci probačního úředníka (pracuje s lidmi po propuštění z vězení, těmi, kterým byl udělen alternativní trest i oběťmi trestných činů), práci na OSPODU jako kurátor pro mládež, práci ve velké nemocnici na dobrovolnickém oddělení nebo práci vychovatele v dětském domově. Právě tato zkušenost byla ta nejvyhrocenější a napsala jsem o ní samostatný článek:
Ačkoli jsem dostala příležitost pracovat v různých sociálních službách, narážela jsem tam opakovaně na situace a témata, které se opakovaly a se kterými jsem se nakonec nedovedla ztotožnit, až mne to dovedlo k uvědomění, že se na práci v sociálních službách jednoduše nehodím.
Syndrom pomocníka
Možná byste byli překvapení, kolik lidí, zaměstnaných v sociálních službách, si tuto práci zvolí, aby si prostřednictvím ní řešili svá vlastní nezpracovaná témata, případně si díky obětavé pomoci klientům v těžkých životních situaci dodali vlastní sebehodnoty. Setkala jsem se i s názorem několika pracovníků, že tuto práci vykonávají proto, aby se ujistili, že „jejich vlastní život není ještě tak strašný“. Někteří mí kolegové se vysloveně vyžívali v co největších dramatech a potížích, do kterých naši klienti „padali“ a které rádi probírali i při obědových pauzách, což jsem úplně nesnášela.
Něco o tom - řešit si prostřednictvím klientů svá vlastní témata vím, protože to bývala i moje motivace, byť dlouho nepojmenovaná. Jako člověk, který vyrostl ve velmi patologickém rodinném prostředí, na což se pak nabalovaly další nezdravé věci, než jsem se z tohoto začarovaného kruhu začala pomalu vymotávat pomocí psychoterapie, jsem tíhla k traumatizovaným dětem, kterým nikdo nepomohl. Práce s nimi mi šla tak dobře proto, protože jsem věděla, co prožívají. Jelikož nikdo nepomohl v dětství a dospívání mně, chtěla jsem být tou, kdo bude „zachraňovat“ děti s podobným osudem. Jako bych tím, že pomůžu jim, zachraňovala částečně zpětně i samu sebe.
Sociální pracovník je „srdcař“, který tu práci nedělá pro peníze
Názor, že sociální pracovníci svoji práci vykonávají proto, že jim dává smysl a baví je, což má být opodstatněním nebo omluvou pro - řekněme si to narovinu - opravdu mizerné finanční ohodnocení, je velmi rozšířený. Když jsem psala svou diplomovou práci, zaměřenou na sociální pracovníky a důvody, proč opouští svá zaměstnání, právě finanční důvody ve chvíli, kdy si sociální pracovník chtěl založit rodinu nebo už nějakou měl, patřily k velmi častým důvodům odchodů. Dobře si pamatuju na odpověď jednoho respondenta, že se v určité chvíli „začal za tak nízký příjem stydět sám před sebou“. Mně samotné to přišlo nejvíce tristní při práci na Probační a mediační službě, kde jsem měla jako probační úředník jeden z nejmenších platů - řádově nižší než byl i obvyklý nízký plat v neziskovém sektoru, přestože pro výkon povolání bylo nezbytné magisterské vzdělání, klientela byla opravdu náročná a při práci jsme byli naprosto reálně ohroženi možným fyzickým napadením, proti kterému jsme navíc nebyli téměř nijak chráněni.
Klienti jsou „chudáci“, kteří si za svou situaci nemůžou a je třeba je neustále opečovávat
Další velmi rozšířený přístup, se kterým jsem se v rámci sociálních služeb potkávala a který mi byl silně proti srsti - namísto posilování kompetencí klientů a naplňování poslání sociálních služeb tak, jak jsem ho chápala já (a jak se to učí i ve škole) - tedy naučit klienta zorientovat se ve svém životě tak, aby byl soběstačný a sociální služby nakonec přestal potřebovat, jsem se často potkávala s naprostou bezhraničností sociálních pracovníků, kteří doslova „skákali“, jak klienti „pískali“ a mantrou bylo, že to mají v životě těžké a my jsme tam od toho, abychom jim pomohli. Ta pomoc měla tedy spočívat v tom, doprovázet je na úřady a pomáhat jim vyplňovat žádosti o dávky (někteří pracovníci to dokonce vyplňovali za ně), s ničím je nekonfrontovat a neustále je za všechnu jejich nečinnost a selhání omlouvat. Pro mne tohle nebyla pomoc, ale jen podpora lidí, kteří nechtěli převzít zodpovědnost za svůj život, a být závislí na sociálních dávkách a nemuset pracovat jim vyhovovalo, což jsem nahlas říkala a není proto asi překvapení, že jsem se v takových zaměstnáních dlouho neohřála.
V sociálních službách jsem se potkala s různými typy pracovníků - jak těmi, kteří si to tam chodili vysloveně „odsedět“ a nízký plat vyvažovali jen velmi malou pracovní aktivitou, tak těmi, kteří tuto práci měli jako své poslání a byli to neskuteční profíci.
O to víc mne mrzí, že takovýto lidé nejsou za svou práci adekvátně ohodnoceni, protože by si to opravdu zasloužili - stejně jako by si zasloužili, aby na jejich práci bylo pohlíženo s daleko větší úctou a oceněním ze strany veřejnosti, která by odpovídala její tíži a náročnosti.
Protože nebýt právě těchto „srdcařů“, systém sociální péče by se zhroutil jako domeček z karet.
