Článek
Turkmenistán se odloučil od Sovětského svazu jako jedna z posledních postsovětských republik na podzim roku 1991. V této době byl jeho prezidentem Saparmurat Atajevič Nijazov, který přišel na svět do velmi chudé rodiny 19. února 1940. Nijazov stanul v čele státu v roce 1985 a brzy kolem sebe dokázal vytvořit takový kult osobnosti, že by se od něj jeho předchůdci Hitler či Stalin mohli učit.
V domácím tisku byl prezentován jako dobrotivý otec a mluvilo se o něm jako o „Jeho excelenci Turkmenbašim, prezidentu Turkmenistánu a předsedovi ministerského kabinetu“ - titul „Turkmenbaši“ znamená „vůdce/otec všech Turkmenů“. Nijazov dal zhotovit v nadživotní velikosti svou podobiznu celou ze zlata a nechal ji umístit do středu náměstí na otáčející se podstavec, aby jeho tvář byla neustále zalita sluncem. Nerozpakoval se ani „překřtít“ ustálené názvy měsíců nebo dnů v týdnu. Ty se nově jmenovaly buď po něm nebo po členech jeho rodiny.
V roce 1991 podporoval marxistický pokus o státní převrat, ale po jeho neúspěchu se rozhodl naopak napnout síly pro osamostatnění Turkmenistánu. Stát byl brzy poté prohlášen za nezávislou zemi a Nijazov se stal jeho prvním prezidentem. O rok později se konaly volby, které nepříliš překvapivě vyhrál, čímž potvrdil svou funkci - byl totiž jediným kandidátem. Pár měsíců nato se sám prohlásil za „turkmenbašiho“ a svůj prezidentský mandát obhájil i v roce 1994, ve kterém podle oficiálních výsledků získal nedostižných 99,9 % hlasů, a prodloužil si tím své funkční období až do roku 2002. Po takto přesvědčivých výsledcích vyslovil prezident domněnku, že není nutné, aby se v budoucnu musel účastnit jakýchkoli dalších voleb, v čemž jej podpořil i parlament, od kterého dostal krátce po vánočních svátcích roku 1999 opožděný dárek, když byl 28. prosince prohlášen doživotním prezidentem Turkmenistánu.
Prezident Turkmenistánu Nijazov s prezidentem Ruska Putinem
Jako správný diktátor si samozřejmě nepřál, aby mělo obyvatelstvo země přístup k nezávislým médiím, takže roku 2000 zrušil všechny licence na provozování internetového připojení. Povolení zůstalo pouze státnímu Telecomu a v červnu 2001 nechal Nijazov uzavřít i všechny internetové kavárny. Další na řadě pak byly knihovny a vysoké školy. Vždyť lidé stejně nečtou a v Turkmenistánu jsou potřeba zejména manuální pracovníci, tak k čemu by byly? Vysvětloval tyto kroky v rozhovorech. Podle Reportérů bez hranic měl v roce 2020 Turkmenistán 2. nejhorší hodnotu svobody tisku na světě, prvenství si udržela Severní Korea.
Nijazov se ale daleko víc proslavil jinými bizarními nařízeními: zakázal nosit zlaté zuby, přičemž lidem doporučoval, aby jako základ péče o zubní hygienu ohryzávali kosti, muži nesměli nosit dlouhé vlasy ani fousy a televizní hlasatelky měly zakázáno líčení. Povolil jen jednu nemocnici v zemi, která byla v hlavním městě, rušil důchody včetně těch invalidních, turkmenští lékaři skládali namísto obvyklé Hippokratovy přísahy přísahu Turkmenbašiho, a při svém „nejosvícenějším“ nápadu nechal přesunout tučňáky ohrožované globálním oteplováním do turkmenské pouště, kde se v letních měsících pohybuje teplota okolo 50 stupňů Celsia.
Kdykoli se Turkmenbašimu postavil někdo na odpor, byl potrestán, a tito lidé končili nejčastěji ve vězení, v psychiatrické léčebně nebo byli deportováni.
Rozhodl se také realizovat megalomanský projekt výstavby nového hlavního města Ašchabadu podle západního stylu. Vtipné na tom je ale to, že architekti při svých návrzích vycházeli ze sovětských učebnic z 50. let 20. století. Město bylo vybudováno prakticky od nuly a padlo na něj obrovské množství peněz. Turkmenbaši totiž trval na tom, aby byly všechny budovy postaveny z bílého mramoru, který jim měl dodat elegantní vzhled a k tomu odrážel sluneční paprsky, čímž v létě ochlazoval stěny, zatímco v zimě a za nevlídného počasí zlepšoval náladu. Jenže nebylo komu - pro obyčejné Turkmeny je v novém městě příliš draho, takže turista, který sem zavítá, se může kochat pohledem na budovy obložené mramorem, široké třídy, parky či zahrady, ale bude si u toho připadat jako po apokalypse, ve které lidstvo vymřelo. Nové město bylo postaveno pro přehlídky a fotografování, ne pro lidi. Megalomanská architektura měla v sovětské éře i další význam - potlačovala jednotlivce a naznačovala mu jeho bezvýznamnost ve srovnání s okolím.
Pokud sem jako turista přijedete, musíte se ubytovat v některém z hotelů „pro cizince“, kterých je jen pár. Zato jsou všechny krásné, drahé a jejich služby jsou na vysoké úrovni - aby na návštěvníka udělaly co největší dojem.
Centrální část města je pro veřejnost uzavřena. Nachází se zde prezidentský palác se zlatou kupolí, k němuž se nesmí přibližovat ani jej fotografovat. Všechny budovy pro veřejnost jsou univerzálně označeny všeobecnými nápisy jako „obchod“, „kavárna“, případně „obchodní centrum“. Všechny nápisy jsou navíc vyvedeny jen v několika opakujících se fontech a barvách (z barev jsou k dispozici jen čtyři - červená, zelená, žlutá a modrá). Při bližším ohledání navíc zjistíte, že většina poutačů na budovách láká na uzavřené a prázdné prostory, ve kterých ve skutečnosti vůbec nic není.
V centru se nachází také největší Leninův pomník na světě. Jako jeden z mála dochovaných pomníků vůdce světového proletariátu je součástí kulturního dědictví Ašchabadu a kvůli tomu je i chráněn státem. Pomník byl slavnostně otevřen 7. listopadu 1927 na počest 10. výročí Říjnové revoluce. Na zadní straně je nápis: „Leninismus je cestou k osvobození východních národů“.
Na běžné obyvatele Ašchabadu lze narazit až ve staré části města.
Ta je doslova obsypána obrovskými satelitními anténami. Jelikož jsou levné, má každý člověk zpravidla svou vlastní, namísto aby se o ni podělil s více lidmi třeba v rámci domácnosti. Rozmach satelitní televize se v zemi objevil na konci 90. let a pro většinu obyvatel představuje jedinou možnost propojení s okolním světem. I tak jsou ale satelitní antény trnem v oku vládním představitelům a úředníci opakovaně tlačí na jejich majitele, aby je z budov odstranili. Namísto toho jim nabízí zavedení kabelové televize nebo oficiální, státem kontrolované satelitní antény. Stejně tak se jim nelíbí klimatizační jednotky, zavěšené na domech venku z ulice a v roce 2014 je dokonce začali odstraňovat zaměstnanci komunálních služeb.
A to si už i poslušní Turkmeni odmítli nechat líbit a vyrazili proti tomu protestovat do ulic. V létě tu totiž bývá velké horko a bez klimatizace nejde normálně fungovat.
ZDROJE:
https://varlamov.ru/1749635.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Ashgabat
https://turkmenportal.com/en/compositions/1609
https://www.stoplusjednicka.cz/turkmenistan-turkmenbasiho-sirotci
https://www.hks.re/wiki/specifika_vlady_turkmenbasiho
