Šumavská okna do minulosti

U nás na vesnici stál (a stále stojí) starý zámeček se slunečními hodinami ve štítu, který sloužil jako letní sídlo augustiniánského řádu sv. Tomáše na Starém Brně. Bylo mi devět, když jsem začala s „výzkumem“ o jeho historii, který mne dovedl k nečekaně fascinujícímu objevu - že na něm nějakou dobu pobýval jeden ze zakladatelů genetiky Johann Gregor Mendel, jenž ve zdejší zahradě prováděl své pokusy s křížením hrachu, a který se roku 1843 stal coby mnich součástí řádu svatého Augustina.

A jelikož jsem tenkrát hltala foglarovky, inspirovala jsem se jejich časopisem TAM-TAM, který Rychlé šípy vydávaly a rozhodla se, že budu „vydávat“ svůj vlastní. Nakonec tohle dětské nadšení skončilo „vydáním“ pouhého jednoho dílu, věnovanému právě šardické rezidenci, z něhož jsem důležitě předčítala rodičům a prarodičům, kteří předstírali, že je to zajímá, ale děsně mě to bavilo. V poslední době jako bych tuto svou dětskou lásku znovu objevila a zjistila, že ani uběhlá léta ji pranic nezměnila.

Jdu po žluté liduprázdnou, sněhem pokrytou šumavskou krajinou. Je jasno a ostré slunce, které svými paprsky prosvětluje sněhem pokryté svahy, vytváří iluzi, jako by v nich byly tisíce malých blyštivých drahokamů. Mířím k zaniklé osadě Osserhütten (Chalupy pod Ostrým), která někde v těchto místech nedaleko Hojsovy Stráže v minulosti stávala a z níž už dnes zbyly jen ruiny. Navigace mě u rozcestníku Bílý potok vede dál po žluté do kopce, přičemž mi ukazuje, že pozůstatky stavení by se měly nacházet někde v polovině prudkého a hustě zarostlého srázu nad potokem napravo ode mně. Bez protestů se tedy vydávám do neprostupného lesa a velmi opatrně se pouštím z příkrého kopce směrem k potoku. Jenže až na pár kamenů pokrytých sněhem v zarostlém terénu nic neobjevím, přestože podle navigace jsem na místě. Dojdu tedy až k vodě a teprve tady uvidím hledané rozvaliny - na jeho druhém břehu.

Navigace posměšně problikne a potvrdí mi, že zaniklá osada opravdu leží hned u modré turistické stezky a že si se mnou před chvíli jen na chvíli zahrála na schovávanou. Ani mě nenapadne drápat se zpátky do prudkého kopce a co nejopatrněji přelézám popadané kmeny stromů a překračuju zasněžené kameny, abych potok překonala. Prvním objektem, který se ocitne v mém zorném poli je kamenný sklípek:

... jehož vchod je ozdoben dlouhými rampouchy:

Kousek nad ním se nachází několik rozvalin, které místy díky bujné vegetaci a sněhové pokrývce zcela splývají s okolím:

Okolo roku 1695 byla nedaleko odsud v nadmořské výšce 950 m založena malá sklářská huť, kterou dal vystavět s největší pravděpodobností Johann Michael Pock, pocházející právě z této lokality.

Ruiny jednoho z bývalých obydlí jsou natolik zachovalé, že mají v okně dokonce pozůstatky skla:

Vracím se zpátky k rozcestníku a kousek odsud se napojuju na neznačenou stezku, která by mne měla dovést k další zaniklé osadě Seehäuser (Jezerní chalupy). Když vystoupám až na nejvyšší bod kopce, otevře se pod mnou nádherný výhled do okolní krajiny.

Tady nahoře, v úplném tichu, kdy slyším jen tlukot vlastního srdce, zrychleného po táhlém výstupu, si připadám jako jediný člověk na světě. Zhluboka se nadechuju a užívám si tu chvíli. Takovéto okamžiky miluju v horách úplně nejvíc, kdy mne obestírá nekonečný prostor, dýchám ostrý čistý vzduch a po zádech mi přebíhá mráz ze zvláštní bázně, kterou neumím tak úplně vysvětlit.

Jezerní chalupy se mi v zarostlé a zasněžené krajině najít nepovede, přestože se prodírám v houští místy až skoro po pás ve sněhu. Najdu jen velký kámen se zaraženým dlouhým a zrezlým hřebíkem…:

... a o kousek níž v lese dva shluky kamení:

Ale stačí odsud seběhnout pár desítek metrů níž a přivítá mne hukot vodopádu Černý potok, na kterém zamrzá voda, díky čemuž vznikají roztodivné, jakoby „skleněné“ tvary:

Nedaleko Rejštějna a Kašperských Hor se mimo turistické značení nachází další zaniklá ves, která stojí za návštěvu: Wunderbach. Osada sestávala z devíti usedlostí, postavených v okolí Pěkného potoka a přilehlého mlýna, jehož vlastníkem byl do roku 1945 Josef Harrant.

Čtyři z nich ležely na pravém břehu potoka a patřily do stodůleckého katastru, větší část osady se zbylými pěti domky ležela na levém břehu a patřila do radkovského katastru.

Osada zanikla, stejně jako řada dalších na Šumavě vysídlením německých obyvatel, ale ruiny i s několika předměty původních majitelů se dochovaly ve velmi dobrém stavu do dnešních dnů.

ZDROJE:

https://www.hrady.cz/zamek-sardice

https://www.sumava-bavorskyles.cz/gabreta/fr.asp?tab=gabstezcz&id=326&burl=&pt=STS2

https://www.sumava.cz/rozcestnik/kultura-a-pamatky/zanikle-osady/bystra-wunderbach/