Sama na Camino Primitivo: Pobláznil mě španělský fešák, adoptoval si mě pes a dorazila jsem do cíle

Honza vyrážel už kolem sedmé, což jsem registrovala, jelikož jsem v noci vůbec nemohla spát. Ze včera jsem věděla, že chce jít sám, takže jsem se nikam nehrnula a vstala až hodinu po něm. Dole u stánku jsem si dala snídani - výborný čokoládový koláč a cafe con leche grande (španělská verze cappuccina) a rozhodla se pro dnešní noc zarezervovat samostatný pokoj v penzionu, abych si zase všechno vyprala a po několika nocích strávených ve sdílených ložnicích si pořádně odpočinula. Pokoj v penzionu Casa Manolo stál 27 euro.

Vyrazila jsem vstříc nádhernému rozednívání. Bylo chladno (přes noc nejspíš i mrzlo, jelikož pastviny byly pokryty jinovatkou), v údolích se klasicky válela mlha a vykukující slunce dávalo přírodě kolem mě neuvěřitelně fotogenickou barvu.

Brzy jsem začala zase prudce stoupat až na úroveň větrných elektráren, stojících na vrcholcích kopců, kterých bylo všude požehnaně.

Neměla jsem opět nic k snědku, tak jsem se modlila, abych cestou narazila na nějaký zdroj potravy. Kolem poledního se mi to naštěstí podařilo, když jsem po seběhnutí do nižší nadmořské výšky našla maličký svérázný bar u hlavní silnice. Dala jsem si tu masový koláč a k tomu mi přátelský majitel přinesl na ochutnání domácí špek.

Jakmile jsem se vrátila zpátky na trasu, uviděla jsem ceduli oznamující, že už jsem v Galicii. Od této chvíle jsem co pár set metrů míjela u cesty kilometrovník, na kterém byla uvedena zbývající vzdálenost do Compostely. Zpočátku mě to celkem otravovalo, protože mě to nutilo se na ně pořád dívat a měla jsem kvůli tomu pocit, že mi cesta vůbec neubývá, až jsem si pak pohledy na chybějící km zakázala a byl pokoj.

Kousek za barem jsem potkala Kolju a další dva známé poutníky (jeden z nich byl ten otravný Polák, se kterým jsem nocovala v albergue v Berducedu) a prohodili jsme spolu pár anglicko-španělských slov. Polák se mě zeptal, kde budu dneska spát a když jsem mu bezelstně vysvětlila, že jsem si rezervovala samostatný pokoj a proč, k mému překvapení šel tuto informaci sdělit těm dalším dvěma a to značně posměšným tónem. Prý nechápe, proč potřebuju takový luxus, že on je radši ve společnosti, než aby utrácel apod. Bylo zvláštní, že i když mluvil španělsky, kontext jsem pochopila a skutečnost, že mne takhle pomlouvá, se mi vůbec nezamlouvala. Zpomalila jsem a nechala je jít dál. Koljo se po mně otočil a já se na něj nakvašeně podívala a naznačila mu, aby pokračoval. Zrudl a tvářil se jak malý kluk, kterého přistihli, že krade v obchodu čokoládovou tyčinku. Myslím, že mu to bylo jasné.

Sedm km před Fonsagradou - mým dnešním cílem - začalo pršet. Nejdřív jsem si myslela, že to bude jen přeháňka, takže jsem s nasazením pláštěnky otálela a nechala si pitomě promoknout oblečení. Pršelo už po celý zbytek cesty. Když jsem dorazila do města, ubytovala jsem se a šla si do centra sehnat něco k jídlu. Všechno ale bylo zavřené! Jak supermarkety, tak bary, restaurace i kavárny. Byla totiž neděle. Našla jsem jediný otevřený bar, ve kterém seděla snad celá vesnice a zírala na obří obrazovku, kde se zrovna hrál nějaký fotbalový zápas. Nic kromě alkoholu tu neměli.

Zmoklá jak slípka, promrzlá a vyhladovělá jsem se poraženecky vydala nazpět k penzionu, když tu se přede mnou z mlhy vyloupl Koljo a další poutník, kterého jsem neznala. V čirém zoufalství jsem úplně zapomněla na fakt, že jsem na něj naštvaná a vyložila mu svou situaci. Nesl si v plastové misce nějaké jídlo, a já jsem zkoušela zjistit, odkud ho má, ale buď mi nerozuměl, nebo rozumět nechtěl, protože jsem se to nedozvěděla. Pak, zničehonic, natáhl ruku s jídlem jak kouzelný dědeček a podal mi ho. Chvíli jsem na něj nechápavě zírala, koktala něco ve smyslu, že to nejde, protože to zas nebude mít jídlo on, ale trval na tom, tak jsem si jídlo nakonec vzala. Moje díky odmávl a za pronikavého pískání nějaké bulharské lidovky se ztratil zpátky v mlze. V misce bylo dušené hovězí se zeleninou a hranolky a k tomu koláč. Měla jsem takový hlad, že jsem nevydržela čekat až na pokoj a jedla to za chůze z misky rukama jak neandrtálec.

Ráno jsem si zašla na snídani do panaderie (pekařství) a dala si tu nejkřehčí a nejvláčnější maxi čokoládovou rolku, jakou jsem kdy jedla. Pak jsem se prošla po maličkém centru městečka a v úzkosti z toho, že budu zase o hladu, nakoupila v krámu pro jistotu spoustu jídla. Čekalo mne další velké stoupání do hor, ale jak mi včera sliboval pán na recepci penzionu, mělo být na Primitivu poslední. Pak prý bude až do Santiaga už jenom rovinka. Dnešní etapu byly mými jedinými společnicemi krávy, jejichž stáda se neočekávaně zjevovala z mlhy podél cesty, jinak jsem nikoho nepotkala až do Cádava.

Bylo tu několik možností ubytování v albergue, od té nejlevnější za 8 euro, až po tu nejdražší za 14, a vzhledem k tomu, že jsem včera za ubytování dost utratila, šla jsem do té nejlevnější, která už byla téměř kompletně plná. Paní, co poutníky ubytovávala, tu zrovna nebyla a já jsem prošmejdila několik pokojů, abych si našla místo, co mi bude nejlépe vyhovovat a narazila přitom na neobsazený jednolůžák se symbolem invalidního vozíku na dveřích. Jelikož jsem nepředpokládala, že by se tu dnes nějaký člověk s tělesným postižením objevil (a kdyby ano, pokoj bych mu samozřejmě přenechala), drze jsem se tam nasáčkovala a přemítala, jestli to klapne, nebo mě paní provozní vyrazí. Francesca po svém příchodu vůbec nezkoumala, co za postel jsem si povlékla jednorázovým prostěradlem, chtěla vidět jen mou občanku a těch osm euro a tak jsem nocovala další noc v luxusu tichého single pokoje a k tomu za zlomek ceny.

Ráno jsem při nákupu schrastila fajn úlovek - pečené minikuře za pět euro, což mi zajistilo přísun bílkovin na následující dva dny a ještě k tomu kuře i dobře chutnalo. V Castroverde jsem se stavila na kafe a wifi připojení, abych zase zkontrolovala ceny letenek na zpáteční cestu, ale měla jsem opět smůlu, byly na můj vkus stále vysoké. Šla jsem si ještě na záchod umýt ruce, kde jsem pokračovala v hledání možností dopravy a úplně jsem se u toho zapomněla. Vyrušilo mě až netrpělivé ťukání na dveře. Rychle jsem otevřela a nevěřícně zírala na frontu dlouhou jako byly ty u nás na banány v éře socialismu s lidskou tváří. Zavrtala jsem oči do podlahy a dala se na útěk. Ještě, že na poutníky tu byli všichni hodní. Recepční mi před dvěma dny ve Fonsagradě nekecal, dnešní trasa vedla skoro pořád po rovince, takže jsem těch víc jak třicet km ušla bez větší námahy.

Do Luga jsem dorazila až k večeru, takže jsem si jen stihla nakoupit pár věcí a už za přítmí se šla ubytovat do albergue. Opět za 8 euro.

Potkala jsem tu pár známých tváří a trošku si s nimi popovídala (se Španěly jsme se na sebe tedy spíš hodně usmívali a hlasitě se zdravili, aby bylo jasné, že jsme si sympatičtí, i když si nerozumíme), ale byla zde dívka z Nizozemska, která uměla anglicky a Camino podnikala stejně jako já podruhé a tentokrát na kole. Albergue byla velká, dvoupatrová budova a tu noc byla skoro komplet obsazená. Uprostřed noci mě probudilo mocné chlapské chrápání, narvala jsem si tedy špunty do uší ještě víc a za chvíli byla zase v limbu.

Z ubytovny bylo nutné vypadnout do osmé hodiny, takže jsem vyrážela do ranního chladu ještě za úplné tmy. Ušla jsem ale jen pár desítek metrů na náměstí, kde jsem vplula do jedné z mnoha kaváren na snídani. A k ní jsem si dala další porci bezvýsledného pátrání po letenkách. Já prostě devět tisíc za zpáteční cestu dávat nebudu! V kavárně bylo hezky teplo a útulno a stálo mě to hodně přemáhání, abych se po hodině a půl zvedla a vydala na procházku po Lugu. Centrum bylo stydlivě zahaleno do mlžného oparu, který ale naštěstí zakrýval jen vršek budov a tak bylo na co koukat.

Nakoupila jsem si nějaké jídlo a napojila se znovu na modrou trasu. Kousek za městem mi kilometrovník oznámil, že mi do cíle zbývá už jen něco přes devadesát km, měla jsem za sebou tedy 2/3 trasy a zbývala její poslední část. Kolem poledne jsem sebou plácla do trávy na sluníčko přímo u silnice, opřela se o kamennou zídku, poobědvala a u toho rozmrzala. Během jídla kolem mě prošel další poutník, kterého jsem podle vzhledu tipovala na Španěla. Byl mi trochu povědomý, ale čert aby se vyznal v těchhle tmavovlasých zarostlých chlápcích, takže úžeji jsem si ho zařadit nedovedla. Potkala jsem ho znovu jen o chvíli později ve vesničce O Burgo, kde jsem objevila zákoutí s automaty na snacky a kafe.

Abych byla upřímná, pokud bych si všimla dřív, že tam Eric je (byl schovaný za jedním z automatů), nejspíš bych tam ani nešla. Proč? Byl to muž, navíc pohledný, což mě silně znervózňovalo a proto bych zvolila svou tehdejší obvyklou strategii pro tyhle situace - úprk. Když jsem vešla, Eric si právě míchal čínskou polívku nad dřezem a mě jeho neočekávaná přítomnost rozhodila. Ještě, že pod osmahnutým obličejem nebylo vidět, jak se červenám. Znovu jsme se pozdravili a já si šla orazit credenciál a koupila si kafe, se kterým jsem si pak sedla k jednomu z plastových stolů. Prohodili jsme pár slov a když jsme měli oba dopito a dojedeno, zeptal se mě, jestli s ním chci sdílet kousek své cesty. „Jasně, proč ne,“ odpověděla jsem klidně, jakoby se nechumelilo.

A tak jsme vyrazili. Čím delší vzdálenost jsme společně prošli, tím víc jsem se uklidňovala, protože mi postupem času přišlo, jako bych potkala dobrého kamaráda. Povídali jsme si úplně přirozeně o hlubších věcech - o vztazích, víře, práci, náhledu na život a co v něm považujeme za důležité. Ale i o úplných absurditách, které většina světa nechápe, ale pro toho konkrétního člověka jsou důležité a tajně doufá, že jednou najde někoho, kdo jim bude rozumět. Ericovi například nepřišlo nijak divné, že jsem před mnoha lety coby au-pair v Irsku utrácela většinu svého kapesného za Guinesse, aniž by mě podezíral z alkoholismu. „That was investment to happiness,“ („To byla investice do pocitu štěstí,“) komentoval to mile. Sám na pouť vyrazil, protože byl čerstvě po rozchodu a před důležitým kariérním rozhodnutím, takže si potřeboval srovnat priority. Jedna jeho věta mi uvízla v paměti: „Fuck the deadlines… Do Camino!“ („Vykašlete se na termíny, vyražte na Camino!“)

Sedmihodinová konverzace v angličtině uběhla jak nic, což bylo zvláštní, protože já mám sice celkem obstojnou slovní zásobu a anglicky se domluvím, ale co se týče sestavování rozvitějších vět a delší komunikace, není to žádná sláva. Celou tu dobu jsem si přála jediné - abychom oba mluvili jazykem, který budeme dokonale ovládat a abych mohla ještě lépe vyjádřit to, co jsem slovy vyjádřit chtěla. A abych ještě lépe chápala ta jeho. Kolem třetí jsme se stavili na pivo v jedné taverně, kde jsme oba dva zkoušeli najít levnější dopravní spojení do České republiky. Před šestou jsme prošli vesnici Santa Cruz da Retorta, kde jsem původně chtěla přespat, ale nebýt velké cedule, upozorňující na zdejší albergue, ani bych si to neuvědomila. Pokračovali jsme dál a já jsem si sama pro sebe zdůvodňovala své rozhodnutí tím, že je na ubytování příliš brzy. Tak určitě.

Ve čtvrt na osm jsme došli do Ferreiry. Sedli jsme si na lávku vedle středověkého kamenného mostu, abychom si chvíli odpočinuli. Eric chtěl ještě pokračovat dalších šest km, protože měl v plánu dojít nejen do Santiaga, ale až do Muxíe a krátil se mu čas, ale já už jsem byla hodně unavená a tak jsem zvažovala, že zůstanu tady. Našli jsme albergue, o které jsem přemýšlela, ale byla zavřená a to celkem vtipným způsobem - jen pro dnešní a zítřejší den. Ve Ferreiře byla ještě další, ale stála 14 euro a to se mi platit nechtělo. Stejně tak se mi nechtělo s Ericem loučit…

Eric se s postupujícím večerem rozhodl, že do svého plánovaného ubytování raději zavolá, abychom měli jistotu, že tam pro nás bude místo. Když telefonát ve španělštině ukončil, sdělil mi, že nás bez problémů ubytují, ale musíme se prokázat absolvovaným očkováním proti covidu nebo negativním PCR testem. Zůstala jsem zaraženě stát. Za celé Camino jsem se s tímto požadavkem ani jednou nesetkala, ani v ubytovnách, ani v hotelu po mně nikdo nic nechtěl. Ale tady, uprostřed ničeho, v malé vesnici a…

„Nemám ani jedno,“ hlesla jsem po chvíli. Mlčky jsme se jeden na druhého dívali. „No nic,“ přerušila jsem konečně ticho, „mohl bys, prosímtě, zavolat tady na tu druhou albergue, jestli jsou otevřený a jestli mě ubytujou?“ „Samozřejmě,“ odpověděl Eric a během dvou minut mi tam vytvořil rezervaci. Nastalo další ticho. Ani jednomu z nás se viditelně nechtělo rozcházet, takže jsem do toho nakonec „hodila vidle“ a řekla divně hrubým hlasem: „Tak si užij zbytek cesty, opravdu ráda jsem tě poznala.“ „Díky, že jsi se mnou strávila tenhle čas,“ odpověděl tiše a já jsem překvapila samu sebe svým: „Bylo mi potěšením.“

Eric se ale pořád neměl k odchodu a já jsem z toho byla čím dál nervóznější. „Vyfotíš se se mnou aspoň?“ Promluvil nakonec konečně a já jsem souhlasila. Přiblížili jsme se k sobě a mně se roztřásla kolena. „Pošleš mi tu fotku, prosím?“ Zeptala jsem se ho potom. „Určitě, ale jak? Říkala jsi, že nemáš sociální sítě, tak mi… dáš číslo?“ „Já… nejsem si jistá předvolbou… víš co, prostě se vyfotíme ještě jednou na můj mobil, jo?“ Tentokrát mě Eric objal kolem ramen a když jsem se od něj hned po cvaknutí spouště vzdálila, natáhl ke mně ještě pomalu dlaň. Nevím, jaký byl jeho úmysl, ale já jsem si víc než stisknutí ruky v tu chvíli představit nedovedla. „Sbohem.“

Pokoj v albergue ve Ferreira jsem sdílela se dvěma Španělkami, které jsem svým pozdravem v zatemnělé místnosti vyděsila k smrti, když se kolem deváté vrátily. Absolutně totiž nečekaly, že by jim přibyl ještě jeden spolunocležník.

Mě zase málem skolil infarkt následující den kolem poledne, když jsem procházela další z mnoha maličkatých vesnic s kamennými domky a po zahnutí doleva jsem se ocitla v úzkém prostoru mezi několika staveními, kde jsem vpadla přímo do chřtánů smečky velkých psů, kteří se ke mně vrhli s vyceněnými zuby. Už jsem se viděla pokousaná do krve, v záchvatu paniky jsem ale zařvala jak tur a vymanila se z jejich obležení. Srdce mi divoce tlouklo, protože tohle fakt nebyla sranda. Žádný člověk poblíž nebyl, takže pokud by na mě zaútočili, dopadlo by to zle. Jeden ze psů, (ten jediný, který nebyl agresivní), se ale z nějakého důvodu rozhodl, že mě bude následovat. S pobavením jsem ho po chvíli podrbala na hlavě a čekala, že ho to po pár metrech přestane bavit, ale to jsem se přepočítala. Pejsek, který trošku pajdal na zadní levou tlapku, mě oddaně doprovázel dalších deset km a když jsem si odpoledne sedla na chvíli u lesa, abych si trochu odpočinula, lehl si opodál a hlídal mě.

Opět jsem byla o hladu, v albergue ve Ferreiře sice byly nějaké automaty, ale já blbec utratila včera poslední drobné za pivo a až do pozdního odpoledne jsem cestou nepotkala nic, v čem nebo z čeho by se dalo najíst. Čím delší vzdálenost se mnou pes šel, tím větší jsem o něj měla strach - že nenajde cestu zpátky, nebo že ho něco srazí. Zkoušela jsem ho opakovaně odehnat, nejdřív po dobrém (což nezabralo) a pak i po „zlém“ - odstrčením nohou a křikem. Ale krom ukřivděného a nešťastného psího pohledu, ze kterého mě bolelo u srdce, to nemělo žádný účinek. Zachránilo mě až bistro, na které jsem kolem čtvrté konečně narazila, kam jsem pejskovi utekla. Po celodenním hladovění mi velké kafe s mlíkem a tortilla (španělská specialita - bramborová omeleta) chutnaly jak mana nebeská.

Když jsem vyšla zase ven, opatrně jsem se rozhlížela, jestli na mě ten trdlín někde nečeká, ale naštěstí hodinové prodlení ho odradilo. O to větší bylo mé překvapení, když jsem psa - už uvázaného do psího spřežení spolu s huskym, našla o pár km dál. Husky patřil poutníkovi, který na mě už zdálky volal, jestli tenhle nový člen jejich smečky není náhodou můj pes, ale když jsem mu vysvětlila, že mě celou cestu jen pronásleduje, rezignovaně se zasmál a řekl, že jeho taky a že to tedy vypadá, že má nového psa. Měla jsem velkou radost, že se ho někdo ujal.

Kolem půl šesté jsem přišla do Melide, kde jsem si zašla na skvělý burger a i když tady byla spousta možností pro poutnické ubytování, byla jsem rozhodnutá jít ještě o pár km dál, do vesnice Boente. Albergue, kde jsem chtěla přespat, byla ale zavřená a nebe nade mnou víc a víc černalo a když jsem vešla na náměstí, začalo mírně poprchat. Nakonec jsem našla útočiště v další albergue, kde už čekala partička chlápků, až je Fernando - majitel - ubytuje. Nějakou dobu mi nebylo jasné, jestli mají místo, nebo ne, protože se mi Fernando snažil něco vysvětlit (španělsky) a když pochopil, že tudy cesta nepovede, vzal mobil, naťukal do překladače sdělení ve španělštině a vedle vylezl překlad v angličtině: „Ubytujeme vás, ale bohužel už vám teď večer nemůžeme vyprat oblečení.“

Spadl mi kámen ze srdce, protože to mi bylo úplně jedno a další příjemné zjištění přišlo vzápětí - v albergue měli oddělené prostory pro muže a ženy a jelikož já jsem tu coby zástupce něžného pohlaví byla jediná, nocovala jsem v pokoji se dvěma patrovkami úplně sama.

Jen co jsem shodila batoh z propocených zad, spustil se venku brutální liják. Bylo fajn poslouchat to bubnování do střechy z tepla útulného pokoje a cpát se u toho čokoládovými koblihami. A konečně se mi taky podařilo vykoumat návrat nazpět do Čech - busem se přepravím ze Santiaga do Porta, odsud letecky do Budapešti a z Budapešti vlakem domů. Cena se vším všudy: 4 300 Kč.

Ráno jsem posnídala přímo v albergue a nádavkem jsem dostala vášnivého hubana spolu s pevným objetím na rozloučenou od Fernanda. Byla zima a pošmourno, když jsem vyrazila do ranního šera, ale naštěstí už nepršelo. Chtěla jsem dnes dojít co možná nejdál, abych zítra - kdy dojdu do Santiaga a zároveň ten den budu odjíždět ze Španělska - měla co nejvíce času. Cedule podél cest a u barů mi oznamovaly, že už nekráčím po Camino Primitivu, ale Camino Francés.

V jednom z nich jsem se stavila na kafe a krátký pokec s Němcem Adamem. Na ten jsme navázali ještě večer, protože jsme se v O Pedrouzo sešli ve stejné albergue.

Nad kafem jsem se připojila k wifi, abych si zkontrolovala aktuální podmínky pro návrat domů. A s hrůzou jsem zjistila, že Maďarsko zakázalo všem cestovatelům vstup do země leteckou přepravou! Našla jsem v podmínkách ještě větičku, že: „tranzit zůstává zachován“, ale už se mi nedařilo dohledat, co přesně to znamená.

Zavolala jsem proto do Čech na covid linku. Slečna operátorka chvíli hledala a pak mi oznámila, že do země letecky jet můžu, ale musím mít PCR test. Mě v tu chvíli omývali! Kde se tak asi mám předposlední den na pouti dát otestovat PCR testem?! Stejně mi to ale nedalo a protože jsem nakonec dohledala na jedněch stránkách informaci, že v případě tranzitu (a to i leteckého) přes Maďarsko jet můžete a žádné potvrzení není vyžadováno, požádala jsem slečnu, aby celou věc ještě prověřila. Slíbila, že to udělá a asi za půl hodiny mi pípla smska, že to tak opravdu je, protože jí to potvrdili i její nadřízení. Ani tak se mi tomu nechtělo věřit a rozhodla jsem se, že zavolám přímo na budapešťské letiště.

A měla jsem jasno - bylo to díkybohu tak, jak jsem doufala - pro pouhý tranzit nebylo potřeba vůbec nic. Ještě, že jsem si to ověřila a nevyplázla tři tácy za zbytečný PCR test. Nebyla jsem si ale jistá, jestli po mně někdo nebude během všech těch přestupů vyžadovat alespoň antigen a tak jsem se hned po zapsání v albergue v O Pedrouzo šla zeptat do lékárny, kde se můžu nechat otestovat. Moc milá slečna mi poradila, abych navštívila v Santiagu jakoukoli větší lékárnu - a prý mi tam antigen bez problémů udělají. Uklidněná jsem si zašla do restaurace na poutnické menu - burger s hranolkami a pak se v dešti utíkala schovat na ubytovnu. Od Santiaga mne dělilo pouhých 18 kilometrů.

Ráno jsem vyrazila na mé poměry velmi brzy - už v půl sedmé jsem kráčela ještě spícím městečkem. Stihla jsem ale ještě poslední snídani v jedné ze dvou už otevřených panaderií a vychutnala si závěrečnou čerstvě upečenou čokoládovou rolku.

Čím jsem byla blíž k Santiagu, tím houstl počet poutníků a v samotné cílové stanici už nás byly davy.

Zastavovala jsem v každé lékárně, na niž jsem narazila, abych absolvovala antigen, který mi dle lékárnice v O Pedrouzo měli všude udělat bez problémů a ejhle - on to problém byl. Ve většině jsem se - klasicky - anglicky nedomluvila a tam, kde to šlo, mi vysvětlili, že by mě sice otestovat mohli, ale certifikát pro cestování že mi vystavit nedovedou. Byla jsem čím dál zoufalejší, protože ač jsem do Santiaga dorazila už kolem poledne a měla jsem tak mít příjemných pět hodin na průzkum centra, sháněním místa, kde by mě otestovali, jsem ztrácela drahocenný čas. A navíc to vypadalo, že zbytečně.

Už jsem to chtěla vzdát, prostě to risknout a doufat, že po mně cestou test nikdo vyžadovat nebude, když jsem v jedné lékárně notně vzdálené od centra konečně uspěla. Paní mě odvedla dozadu do skladu, kde vybalila tyčinku, nechala mně pod svým dozorem řádně vyšťourat obě nosní dírky a pak mě požádala, abych se vrátila za čtvrt hodiny, že pro mě bude mít přichystaný certifikát. Přišlo mě to na pouhých deset euro, což byla třetina ceny, kterou bych platila v ofiko testovacím centru, jaká byla např. na letištích. Zapadla jsem hned naproti přes ulici do bistra na bleskurychlý oběd (jak jinak než burgr) a pak si vyzvedla potvrzení s negativním výsledkem.

Konečně jsem mohla jít k cíli všech Camino poutníků - slavné katedrále s ostatky svatého Jakuba. Už jsem se tak nehnala a se zájmem si prohlížela centrum Santiaga s jeho úzkými uličkami. Některé z nich mi evokovaly Příčnou ulici z filmů o Harrym Potterovi.

Stejně jako v Oviedu, odkud jsem před dvěma týdny vyrážela, bylo po dešti, který zdůraznil barvy fasád, chodníků i pachů a když se přede mnou konečně vylouplo náměstí s katedrálou, na kterém se to hemžilo turisty, poutníky i místními, bylo krásné azuro.

Příchod ke katedrále byl hořkosladký. Cítíte pýchu a radost, že jste to zvládli a zdolali to, co jste si vytyčili, ale spolu s tím je vám i líto, že tohle jsou opravdu poslední kroky pouti a že to končí. Camino bylo - alespoň pro mě - hezkou demonstrací otřepaného úsloví, že důležitější než cíl je samotná cesta.

Vstup do katedrály je zdarma, jen batoh musíte nechat venku. Vzala jsem si proto s sebou veškeré doklady a cennosti, opřela batoh o stěnu a zařadila se mezi dav lidí proudících dovnitř.

Prošla jsem si hlavní části obrovské církevní stavby, s dojetím se na moment zastavila u kadidelnice a pak si chvíli sedla do jedné z mnoha prázdných lavic. Pobyla jsem tu asi deset minut a vstřebávala zdejší atmosféru a přehršel emocí, které se na mě valily jak z mého nitra, tak ze zdejších mohutných stěn. Kolik poutníků už tu sedělo přede mnou a prožívali teď to, co prožívám já? V co věřili a v co ještě uvěřit potřebovali?

Kolem půl třetí jsem katedrálu nerada opustila a zašla si o kousek dál do oficiální kanceláře pro poutníky, abych se tu jednak zaregistrovala (zajímá je země, odkud pocházíte a trasa, kterou jste ušli) a druhak si odsud odnesla certifikát v latině stvrzující, že jsem coby poutník absolvovala nejméně sto km pouti do Santiaga.

Certifikát je hezky udělaný a je to milá památka. Pak jsem se vydala nazpět do centra najít nějakou kavárnu, kde by měli churros, abych si splnila své poslední Camino přání - dát si na úplný závěr jako odměnu klasický španělský dezert.

Byl to vlastně Ericův nápad, já si churros chtěla dát kdekoli po cestě, ale takhle jako sladká tečka za celou poutí to bylo nejlepší. Seděla jsem v kavárně s roztomilými židlemi, co měly opěradla ve tvaru srdcí, máčela si mastné pocukrované tyčinky z odpalovaného těsta do husté horké čokolády a zapíjela to velkým cafe con leche.

A přála si, abych stejně jako ten Harry Potter uměla čarovat a mohla si toho skvělého chlápka na protější židli zhmotnit. A měla tak příležitost se při našem loučení zachovat jinak…

Cesta autobusem do Porta byla krásně nostalgická. Autobus totiž jel podél pobřeží a křižoval místa, která jsem v srpnu procházela na své nedokončené pouti po portugalském Caminu. Domů jsem v pořádku dorazila následující den odpoledne.

Jo a… test po mně nakonec nikdo nechtěl.