Sama na Camino Primitivo: Jak jsem musela přenocovat v horách a jak mě chtěl sbalit Bulhar

Tato trasa patří k těm nejméně frekventovaným a zároveň nejnáročnějším, označení „primitivo“ znamená, že se jedná o „prapůvodní“ cestu, po které v 9. století údajně kráčel úplně první svatojakubský poutník, král Alfonso II. Asturský, který tím položil základy dnes už značně proslavené poutní tradici. Jednalo se o mou druhou svatojakubskou pouť - teprve před dvěma měsíci jsem se vrátila z portugalské trasy, kterou jsem ale z časových důvodů nezvládla dokončit:

A tak jsem si to teď hodlala vynahradit. Stezka Primitiva začíná ve španělském Oviedu a většinu své délky (321 km) vede skrze hornatou krajinu Asturie.

Do Ovieda jsem se dostala letecky z Vídně s přestupem na Mallorce a letenka mě vyšla na dvanáct stovek včetně pojištění storna. Cestovala jsem ale „nalehko“, jen s příručním zavazadlem, které je zahrnuto do ceny letenky, což v mém případě byl 35l batoh, do kterého jsem horko těžko „narvala“ vše potřebné, a o kterém jsem dobře věděla, že převyšuje povolenou velikost o pár cm jak na šířku, tak na výšku. V létě, když jsem letěla do Portugalska a nazpět s Ryanairem, to nebyl problém, tak jsem doufala, že ani teď nebude, nicméně Wizz Air se při odbavení bez pardonu vytasil s klecemi na měření zavazadel.

Ani jsem nedýchala, když jsem pozorovala pasažéry s menším báglem, než byl ten můj, jak jej nejsou schopni „nacpat“ do příslušné klecové „přihrádky“ a musejí za něj doplácet. Bláhově jsem si stáhla popruhy co nejvíc, aby se batoh na mých zádech jevil co nejmenší a… ono to vyšlo. Volotea, společnost, se kterou jsem pokračovala z Mallorky, už zavazadla neřešila vůbec. O půlnoci jsem tak uléhala ke spánku bez jakýchkoli neočekávaných finančních ztrát v levném hotýlku ve středu Ovieda a ráno před osmou následujícího dne vyrážela na svou první etapu svatojakubské pouti.

Ráno bylo chladno a zataženo, ale zpoza mraků si nekompromisně prorážely cestu sluneční paprsky, díky kterým bylo Oviedo hezky fotogenicky zabalené do zlatavého hávu. Prošla jsem si centrum, udělala pár snímků, v supermercado (supermarket) koupila jídlo na celý den a pak už jsem se napojila na stezku značenou symbolem mušle hřebenatky. Ve městě (a jak se posléze ukázalo, obecně ve městech) není Camino tak dobře značené jako ve volné přírodě a tak jsem měla radši zapnutou i navigaci, abych zbytečně nebloudila.

Netrvalo dlouho a sotva jsem se vymotala z městské zástavby, rozprostřela se přede mnou nádherná scenérie hor, do kterých jsem mířila. Spolu s černými plnokrevníky, poklidně se pasoucími v ohradách podél stezky, tvořila až kýčovitý obrázek. V malém kostelíku o pár km dál přibylo v mém Credenciálu první razítko (poutnický průkaz, do kterého během cesty sbíráte razítka na místech, kterými procházíte, a pak se jím prokazujete v Santiagu, aby bylo jasné, že jste pouť opravdu absolvovali. A mj. vás díky němu ubytují i v levných poutnických ubytovnách, tzv. albergues).

Kolem sedmé večer jsem byla v městečku Grado, kde jsem minula dvě poutnické ubytovny, ale pokračovala jsem dál do prvního táhlého stoupání. Dnes bylo v plánu dojít až do vesničky Villapaňada, vzdálené ještě 5 km od Grada. Hned za městem mi cestu zatarasil agresivní pes, který byl sice uvázaný na řetězu, jenže ten řetěz pohodlně dosahoval až na silnici, po které jsem potřebovala projít. Nakonec jsem se rozhoupala a úsek překonala sprintem, srdce jsem ale měla až v kalhotách. Velcí pastevečtí a často agresivní psi na volno byly na Primitivu celkem problém, opakovaně jsem musela brát do rukou kameny, abych se měla v případě potřeby jak bránit a nebylo to vůbec nic příjemného.

Zatímco jsem se škrábala do kopců, už se setmělo a než jsem dorazila k ubytovně, byla úplná tma. Což bohužel pro mě korespondovalo s potemnělou albergue, a já jsem tak už ani nepotřebovala číst ceduli s nápisem cerrado - uzavřeno, abych pochopila, která bije. Tak to byl průšvih.

Zkoušela jsem ještě zavolat na číslo na štítku, jenže pán mluvil pouze španělsky a já pouze anglicky, takže jsme si moc nepopovídali, nicméně opakujícímu se slůvku „cerrado“ v jeho monologu jsem porozuměla. Moje blbost, měla jsem si to zjistit dopředu. Byla tma, chladno a k tomu už jsem se nacházela v dost velké nadmořské výšce. Omrkla jsem ubytovnu a nakonec se rozhodla přelézt nízkou branku, vedoucí na zahradu a dvorek, kde jsem našla dost nechutnou starou matraci.

První noc na pouti jsem tedy strávila na ní zachumlaná do spacáku, naštěstí nebyla nějak extra zima. O spánku nicméně nemohlo být ani řeči.

Protože jsem byla po první noci ukázkově „vyflusnutá“, rozhodla jsem se, že dneska zvolním a abych měla jistotu, že se tuhle noc dobře vyspím, ubytuju se v hotelu, místo v albergue. Neměla jsem tehdy ve svém telefonu ještě data, takže jsem se nemohla připojit na internet a něco si zarezervovat, ale jelikož je Salas větší městečko, předpokládala jsem, že sehnat tam samostatné ubytování nebude problém. Cesta mě vedla zvlněnou krajinou a sem tam jsem potkala osamoceného poutníka.

Pár km za Villapaňadou jsem v maličké vesničce o pár domcích narazila na bar a když jsem se tam vydala na kafe, objevila jsem tam smečku divokých psů a k tomu nádavkem Slováka Maťa. Udělal mi kafe, přinesl sušenky a lískové oříšky a chvíli jsme si popovídali. Před pár lety se tu zamiloval do místní ženy, oženil se s ní a dneska krom několika psů, které nikdo nechce, pečují společně o dvě dcerky. Poradil mi, abych si stáhla apku „Buen Camino“, kde jsou k dispozici veškeré hlavní poutní trasy do Santiaga včetně důležitých informací o ubytovnách, terénu, etapách… (aplikace byla zdarma ve španělštině nebo angličtině a když jste si stáhli svoji trasu, fungovala i bez připojení k internetu) a prozradil hořkou informaci, že jsem mohla klidně přespat u nich. No jo, kdybych to bývala věděla…

Když jsem kolem čtvrté odpoledne dorazila do Salas, našla jsem hned na náměstí jednu uzavřenou poutnickou ubytovnu a hned vedle menší hotel Soto. Zkusila jsem dveře a… nic. Hrklo ve mně - co když bude hotel taky zavřený a co když neseženu ubytování ani tady? Tiskla jsem urputně zvonek a po chvíli se z něj ozvala podle hlasu postarší dáma a následovalo druhé kolo v souboji angličtina vs španělština, ve kterém jsem opět prohrávala, protože mi paní nerozuměla ani slovo. Odmítala jsem to vzdát a lovila v mozku těch pár španělských slůvek, která jsem se před odjezdem učila. Cafe con leche, buenos dias, gracias… místo se řekne plaza??? Dolores mi i přes mou urputnou snahu nadále nerozuměla, nicméně ji moje neodbytnost přinutila sejít ze třetího patra až dolů ke mně a pak už jsem ji posunkovou řečí přemluvila, aby mě ubytovala. Pokoj s vlastní koupelnou a výhledem na náměstí mě přišel na sedm stovek. Korun, ne euro. Večer jsem strávila praním všeho, co předešlou noc přišlo do kontaktu s tou hnusnou matrací a pak jsem s horkou čokoládou v ruce sledovala na balkoně západ slunce.

Vyspala jsem se skvěle a když jsem ráno kolem půl desáté vycházela ze dveří hotelu, otevřelo se nade mnou v nejvyšším patře okno a Dolores na mě řvala přes celé náměstí: „Buen Camino, Sylvia!“ Zašla jsem si nakoupit a protože jsem byla plná energie, „šlápla jsem“ pořádně „do pedálů“ a ačkoli hned za Salas začínalo dlouhé stoupání, zdolala jsem úvodních a nejnáročnějších 8 km dnešní etapy během dvou hodin. Na cestě do Tinea jsem potkala jen jediného poutníka, který se navíc viditelně nechtěl družit a tak jsem si vychutnávala úplnou samotu, již narušovala pouze hospodářská zvířata, za kterými jsem bez váhání lezla do ohrad, abych si je podrbala a do toho jsem jak fanatik pořád dokola fotila přibližující se hory.

Bylo nádherné a teplé počasí a tak jsem dva km před mým dnešním cílem u koňské ohrady chvíli přemýšlela, jestli si dneska nemám ustlat pod širákem, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nemohla jsem si pomoct, ale spaní venku v zahraničí, a to i na odlehlých místech, kde je pravděpodobnost setkání s jakoukoli druhou osobu velmi nízká, ve mně vyvolávalo nepříjemné pocity.

K albergue v Tineu jsem dorazila kolem páté, ale to jen proto, že jsem se dneska hodně loudala, mazlila, kochala a fotila. Narazila jsem tu na Carlose, který mě ubytoval (za 5 euro) a Miguela, dalšího poutníka, a jak se s blížícím se večerem ukázalo, mého jediného spolunocležníka ve velkém pokoji plném patrových postelí.

Byl moc milý a zval mě do hospody, ale na to jsem se necítila a místo toho jsem si skočila dolů z prudkého svahu do města nakoupit a nacpala se k prasknutí celkem šílenými kombinacemi jídla… kousky chobotnice v konzervě jsem zajídala obří bagetou plněnou špekem a chorizem, jako dezert jsem si dala sladký croissant a všechno to spláchla pivem. Vyústění těchto „žracích orgií“ bylo, že jsem místo spánku zvracela, zvracela a… zvracela. U toho jsem se proklínala, jaký jsem pitomec, pitomec a… pitomec. Miguel měl naštěstí dobré spaní, a zatímco já jsem neustále přebíhala ze své postele do přední části budovy na záchod, provázelo mě jeho poklidné pochrupování. Usnula jsem asi na hodinu až nad ránem.

Když mi zazvonil v osm hodin ráno budík a já viděla venku tu tmu, byla jsem po probdělé noci strávené s hlavou v míse naprosto dezorientovaná, takže jsem si hledala na internetu (v ubytovně byla wifi), jaký je ve Španělsku časový posun, který by ji vysvětloval. Nic jsem pochopitelně nenašla a tak jsem zůstala v posteli až do devíti, kdy už se konečně trošku rozednilo a šla si dát ještě sprchu. Miguel už byl pryč. U toho jsem zjistila, že venku brutálně leje a děkovala jsem svému včerejšímu strachu, který mi nedovolil utábořit se venku. Měla bych teď všechno úplně promáčené, protože stan jsem s sebou neměla. Bylo mi neskutečně zle. Rychle jsem vyhodila zbytek bagety s chorizem, protože jen při pohledu na ni se můj stav prudce horšil, nad půlkou croissantu jsem se ale slitovala a schovala si ho do batohu pro případ, že bych byla ještě někdy schopná něco pozřít. Sbalila jsem se, obalila do pláštěnky sebe i batoh a vyrazila do deště.

Trvalo mi půl hodiny, než jsem se jenom vyškrábala od ubytovny nahoru do kopce zpátky na Camino. Bylo mi jasné, že dneska toho moc neujdu. Koukala jsem do apky na možnosti ubytování a stanovila si dnešní nenáročný cíl - vesničku Campiello, vzdálenou pouhých 13 km. No jo, jenže jelikož většina z těch km vedla nahoru, nahoru a zase nahoru, tak to tak nenáročné bohužel nebylo. Cítila jsem se zesláblá, ospalá a vysílená a na jídlo jsem se stále nemohla ani podívat, i když už bylo dávno po poledni. Alespoň, že už nepršelo, ale nahoře v kopcích bylo chladno a foukal silný nárazový vítr. Dělala jsem si dlouhé pauzy co pár set metrů a když mě nějakých sedm km před cílem s pobaveným úsměvem začaly míjet hloučky poutníků, kterých neustále přibývalo, věděla jsem, že budu muset zabrat, pokud chci dneska spát pod střechou. V Albergue Casa Ricardo (nocleh za 12 euro) jsem získala jednu z posledních postelí.

Byla tu spousta lidí, ale nikdo z nich nemluvil anglicky, takže jsem se na ně vyprdla, zcela nespolečensky vlezla už v půl sedmé do postele, do uší si narvala sluchátka a poslouchala rozhovor se Štěpánem Kozubem. V deset už jsem byla v limbu a díky špuntům do uší, které jsem si nacpala tak hluboko, že jsem je ráno nebyla schopná vyndat, jsem neslyšela ani chlapské chrápání všude okolo.

Ty první tři, čtyři dny jsem musela bojovat s pokušením, že se na to vykašlu. Nedostatek spánku a čím dál náročnější horský terén v kombinaci s drsným, chladným, větrným a deštivým počasím mne ničily a říkala jsem si, proč já vůl podnikám takové věci. Snila jsem o varné konvici, své posteli, pořádném jídlu, topení a relax oil masáži v thajském salonu. Jenže pak jdete a jdete a za každou novou zatáčkou a za každým novým rohem na vás čeká něco jiného, výhled na hory a krajinu z úhlu, který jste dosud neviděli, zvědavá zvířata, co se vás nebojí, i když by se to od nich očekávalo, nebo přátelský domorodec. Takže jsem se rozhodla zatnout zuby a vytrvat.

Vstala jsem na svoje poměry brzy, krátce po sedmé už jsem byla sbalená a na průzkumu v kuchyni, kde měla pro nás ubytované být přichystaná snídaně zdarma. Pár lidí už sedělo u velkého jídelního stolu a baštilo. Udělala jsem si kafe z automatu a přisedla si k nim a bez váhání se jala krájet velký kus sladkého pečiva ve stylu české vánočky. Akorát bez rozinek. Pán naproti mně se zarazil a přitáhl si pečivo blíž k sobě, ale okamžitě zas otočil a nabídl mi, abych si ukrojila. Nechápala jsem, co má za problém, protože snídaně měla být pro všechny, ne jen pro něj. Ukrojila jsem si schválně pořádný kus, aby si nemyslel. Tvářil se podivně zaraženě. Bohužel celá skupinka nemluvila ani trochu anglicky, abychom si to vyjasnili a já si svůj omyl a trapas uvědomila až posléze, kdy jsem našla v přepravce balíček s croissanty a pomerančem - tohle byla moje snídaně a tomu nebožákovi jsem bez uzardění ukradla část té jeho, kterou si poctivě nakoupil. Dlouho jsem se tam už pak pochopitelně nezdržovala, popřála jim celá rudá šťastné Camino a vystřelila z ubytovny rychlostí blesku.

Bylo ještě šero a k tomu pořádná kosa, ale cesta vedla po hlavní silnici, po které jezdila auta a tak jsem nemusela vytahovat ani čelovku.

Zhruba v polovině trasy se Camino rozdvojilo - a poutníci tu měli na výběr, jestli budou pokračovat po „klasické cestě“ nebo se vydají po té náročnější, tzv. Hospitales, která vede přes horské vrcholy a je o pár km delší. Já si zvolila tu jednodušší možnost, protože jsem si říkala, že hor si ještě cestou užiju dost a kolem jedné jsem dorazila do většího městečka Pola de Allande.

Tady dost poutníků zůstávalo (větší město = víc možností, kde se najíst a víc možností, kde přespat), což jsem já nezamýšlela. Stavila jsem se ale v jednom bistru na první teplé jídlo mojí poutě, na které jsem byla pořádně natěšená - burgr a už po prvním kousnutí jsem litovala, že jsem si radši zase nenakoupila v sámošce. Já fakt nejsem fiflena a už vůbec ne, když cestuju takhle „na trampa“ (což je většina mých cest). Ale tohle jídlo byl prostě humáč - nepřišla jsem na to, čím to bylo, ale tenký plátek masa měl divně nakyslou pachuť, která zabila i zbytek (a nebylo to tím, že by snad maso bylo zkažené), takže jen pro velký hlad jsem snědla alespoň housku, sýr a zeleninu a se skřípěním zubů pak u pultu zaplatila sedm euro. Zkoušela jsem ještě v Pole najít nějaký obchod, abych nakoupila zásoby, ale našla jsem jen dva uzavřené supermarkety. Už jsem tu nechtěla dál ztrácet čas hledáním dalšího krámu a tak jsem vyrazila na cestu. Jak velká blbost to byla jsem měla zjistit následující den.

Přemítala jsem, jestli zůstanu na úpatí hor v maličké vísce Peňaseita, nebo budu pokračovat skrz ryze horský terén ještě dál, ale moje dilema za mě vyřešilo počasí, protože pár minut po mém odchodu z restaurace začalo pršet a ochladilo se, takže jsem vystoupala ty zbylé čtyři km k Peňaseitě, kde jsem si vyzvedla v baru klíče k albergue a šla se ubytovat. Byla jsem tu úplně první a s ohledem na počasí a fakt, že jsem viděla spoustu lidí, kteří sháněli ubytování v Pole, jsem si myslela, že tuhle horskou ubytovnu za pět euro budu mít dnes jen sama pro sebe. Po dvou hezkých albergues byla tahle šok. Staré matrace s polštáři byly poseté spoustou skvrn široké barevné škály po různých lidských tělních tekutinách, a na několika z nich byla místo čokoládiček myší hovínka. Chlupy ve sprše a protékající umyvadlo už byly jen třešinkou na dortu.

Vybrala jsem si tu nejmíň hnusnou palandu, přehodila přes ni podobně skvrnitou a ochlupacenou deku a pak svůj spacák. Bylo brzy, takže jsem si v tom protékajícím umyvadle vyprala a pak si na alumatce zacvičila jógu, abych trochu protáhla rozbolavělé tělo. Pak jsem zvenku uslyšela nějaké hlasy a po pár vteřinách se otevřely vstupní dveře a dovnitř vešli dva muži středního věku. Nadšená jsem z toho nebyla - nic proti ostatním poutníkům, jen bych ocenila, kdyby přišel ještě někdo a ideálně ženského pohlaví, abych tu nezůstala na noc opět sama se dvěma neznámými muži. Zapomeň, zlato. Představili jsme se a s Koljou prohodili pár slov anglicky, protože uměl jen velmi málo. On a Semir pocházeli z Bulharska, ale už dvacet let žili v Madridu, kde pracovali v restauraci. Nelíbilo se mi, jak si mě Semir neustále prohlížel, tak jsem jim po chvíli řekla, že jsem dost unavená a v nestřežené chvíli sebrala u vchodu dlouhý klacek, který jsem si přistavila k posteli. Protože už nikdo jiný nedorazil, uklidňovala jsem samu sebe, že jsem tu v bezpečí, protože to určitě nejsou žádní násilníci a navíc při ubytovávání na sebe museli prozradit osobní údaje. Usnout se mi ale podařilo až dlouho po těch dvou, kteří za mými zády spokojeně chrápali.

Ráno jsme vyrazili všichni tři společně. Vyprané oblečení, které jsem si včera pověsila na sušák pod okny, jsem ukládala do igelitky úplně mokré, celou noc totiž pršelo, a nehodlalo přestat, ani když jsme opouštěli albergue. Potáceli jsme se po kluzké úzké kamenité cestě, která vedla neustále nahoru, zabalení do pláštěnek. Brzy jsem se cítila vyčerpaná, od včerejšího nepovedeného dostaveníčka s burgrem jsem nic nejedla a marně jsem tu v horách vyhlížela alespoň automat se sušenkami. Stoupali jsme pořád výš a s tím se úměrně zhoršovalo i počasí, a k vytrvalému dešti se přidala hutná mlha a ochlazení. Koljo se ujal vedení, v závěsu za ním jsem do hor klopýtala já a Semir, který měl něco s kyčlemi a chodil špatně i po rovině, šel až daleko za námi. Nastoupali jsme pět set výškových metrů, než jsme dorazili do dnešního nejvyššího bodu trasy.

Doplazila jsem se tam vyhladovělá, unavená a promrzlá. Když mě Koljo uviděl, zalovil v krosně a vytasil se s čokoládou. Těžko by mi v ten okamžik něco udělalo větší radost.

Na oplátku jsem mu ukázala apku „Buen Camino“ a místo, kde jsem dneska chtěla nocovat, a tím jim ušetřila dobrých deset euro, protože původně chtěli spát jinde a zbytečně draze. Tohle ubytování stálo jen pět euro a když jsme k němu kolem třetí odpoledne dorazili, nikdo tam nebyl. Bylo ale otevřeno. „To je palác!“ radoval se Koljo a po zážitku z předešlé noci nijak nepřeháněl. Šli jsme se společně domluvit na ubytování do blízkého baru, kde jsme si rovnou dali kafe a panáka na zahřátí.

Hned vedle baru byla malá samoobsluha, kde jsme nakoupili spoustu jídla. Jelikož v albergue byla kuchyň, kde se dalo vařit, měla jsem ambiciózní kuchařské plány, díky nimž jsem si chtěla spravit chuť po včerejší smůle v restauraci. Koupila jsem rýži, kuřecí stehna, zeleninu, sladkosti a ledové kafe s čokoládovými croissanty na ráno. Mezitím do albergue dorazil i Semir, který se se mnou u vaření neustále pokoušel o konverzaci, což bylo opravdu těžké, protože uměl anglicky zřejmě jen tyhle dvě věty: „Why are you alone here? Where is your boyfriend?“ (Proč jsi tady sama? Kde máš přítele?) Ty opakoval se setrvačností kolesového parníku neustále dokola a každá moje snaha o vysvětlení (rozuměj snaha ho odpálkovat) se ztrácela v překladu.

Nekompromisně jsem si proto odnesla věci do druhé ložnice s patrovkami, než kterou obsadili oni dva, i když se tomu divili. Kuře se mi během stěhování stihlo připálit, ale i tak považuju tohle jídlo s rýží a rajčatovým salátem za jedno z top jídel, co jsem kdy jedla. Divte se, po týdnu na studených sendvičích a banánech.

Po večeři šli oba pánové do baru a marně se mě snažili přemluvit, abych šla s nimi. Fakt jsem přivítala, když kolem osmé dorazila skupinka čtyř zmoklých poutníků - šli prvně vedle k chlapům, kde už pro ně ale nebylo místo, protože větší ložnici jsem obsadila já, takže nakonec skončili „u mě“. Moc milé děvče z Kanárských ostrovů, arogantní Polák, Kanaďanka a Australan. Omlouvali se, že jdou tak pozdě a ruší mě, protože už jsem byla v posteli a sledovala seriál na Netflixu, ale nepochopila jsem, proč si napřed nevybalili a nenachystali postele, ale místo toho šli večeřet a pak si dlouho do noci povídali v kuchyni. Demonstrativně jsem šla kolem jedenácté bouchnout dveřmi od pokoje, které nechali dokořán (asi, aby mi něco důležitého neuniklo) a doufala, že konečně usnu. Jenže sotva už se mi klížila víčka, vrátili se do ložnice, svítili mi do obličeje čelovkami a šustili spacáky. Pěnila jsem ještě dlouho poté, co všichni odpadli.

Vstala jsem brzy, rychle posnídala a lehce po osmé vyrazila sama na cestu. Skupina čtyř opozdilců ze včera se teprve vyhrabávala z postele a Koljo se Semirem vedli další z mnoha debat, jestli pro Semira nebude lepší, když pouť s ohledem na jeho bolesti a špatný stav chůze zabalí. V údolích se válela úžasná mlha, která připomínala naducanou peřinu, do které jsem měla chuť s rozběhem skočit.

Koljo mě dohnal v kopcích nad řekou Rio Navia a vedli jsme dlouhou zasvěcenou konverzaci pět na sto, což znamenalo, že já jsem řekla pět slov v angličtině, na které on odpověděl dvěma a pak pokračoval v pětiminutovém vysvětlování ve španělštině. Závěrem se vždy jako pravý gentleman zeptal: „Do you understand?“ A já jsem odevzdaně přikyvovala. „Jdeme do mléka,“ opakoval rozjařeně jak malý kluk a pak se rozeběhl po kamenité příkré cestičce dolů a zmizel mi z dohledu. Zahlédla jsem ho až v Grandas de Salime, kde se šel ubytovat do albergue.

Když se mlha začala konečně trochu protrhávat, zjevil se pode mnou dechberoucí výhled na řeku Navia, který jsem nasnímala ze všech možných úhlů.

Já taky zvažovala nocleh v Grandas, ale protože bylo ještě brzo, když jsem tam dorazila, dala jsem si tu v baru jen kuřecí sendvič a pozdravila čtveřici poutníků - mužů středního věku, které jsem už několikrát na cestě potkala a pak pokračovala dál. Stačilo mi pár minut, abych pochopila, že tihle chlápci přišli Camino „propařit“ a já jako samotná ženská jsem poutala jejich pro mě nechtěnou pozornost. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že si někteří z nich myslí, že bych mohla být snadná kořist pro ještě lepší noční zábavu, pokud bychom se potkali ve stejné albergue - něco jako bonus k mnoha drinkům, kterým holdovali, takže jsem si udržovala odstup. Proto mě nijak nepotěšilo, když jsem je potkala o pět km dál v maličké vesnici Castro, kde jsem chtěla pro dnešek složit hlavu.

Paní na recepci, která byla zároveň stánkem s občerstvením, byla strašně milá a navíc uměla anglicky, tak jsme si chvíli popovídaly a když mě zapisovala, celá se rozzářila: „To je ale náhoda! Budeš na pokoji z klukem ze tvé země!“ Nevěřila jsem vlastním uším. Že na Caminu takhle na podzim narazím na dalšího Čecha bylo dost nepravděpodobné, ale že na něj narazím zrovna v téhle vísce, sestávající jen z albergue a pár dalších domků, mi přišlo jako zázrak. Skoro to přehlušilo můj šok z toho, že mám za lůžko ve smíšeném pokoji zaplatit 14 euro (na celém Caminu se jednalo o jednu ze dvou nejdražších albergue). Honzík byl barman z Brna a byl gay. Lepšího společníka jsem si snad ani nemohla přát. Jak osvěžující pokecat si s někým po týdenním (téměř) konstantním mlčení a ještě navíc v mateřštině! Navíc mě jeho přítomnost zachránila před pokusy těch čtyř namlsaných vypelichaných kocourů.

Honzovo Camino začalo dost nešťastně - hned na úvod zůstal viset tři dny v hotelu v Oviedu, protože mu po příletu vyletěla horečka a bylo mu moc zle. Ve svém 20kilovém batohu ale mj. táhnul asi 15 covid testů, takže se otestoval, aby věděl, jestli nemoc nechytil. Dle antigenů nechytil a tak mohl konečně čtvrtý den po příjezdu vyrazit. Táhnul strašnou spoustu zbytečností, kvůli kterým měl nesmyslně těžký batoh, ale to jsou hold (ne)zkušenosti začátečníka, kterými si asi musel projít. Kecali jsme dlouho do noci a hodně se nasmáli a než usnul, řekl mi: „Doufám, že se ještě někde potkáme, ale určitě jo, to by bylo divný, kdyby ne.“ Já si tím teda tak jistá nebyla, protože každý začíná nový den poutě v různý čas, ujde různý počet km, ubytovává se na různých místech…

Ukázalo se, že jsem měla pravdu. Už jsme se neviděli.

Měla jsem za sebou polovinu trasy a když jsem si to uvědomila, pocítila jsem lehké bodnutí někde v srdeční oblasti. I když jsem zpočátku dost bojovala sama se sebou, abych vůbec pokračovala, v téhle fázi už jsem měla pouť zadřenou pod kůží a už takhle dopředu mi začínalo být líto, že má za pár dní skončit. Každý večer jsem cítila vzrušení, když jsem se probírala zážitky uplynulého dne a každé ráno tohle vzrušení ještě zesílilo, protože jsem nevěděla, co v ten nový den uvidím, koho potkám, ani kde večer skončím.