Sama na svatojakubské pouti v Portugalsku: Aneb jak mě zachránili studenti na výměnném pobytu

Pouť do Santiaga jsem plánovala dlouho a byla jsem od začátku rozhodnutá pro trasu Camino Primitivo, vedoucí skrze hory španělské Asturie (321 km), jenže v té době platila tvrdá covidová omezení po návštěvě Španělska. Musela bych zůstat v karanténě až do pátého dne po návratu, pak jít na PCR test a teprve po něm bylo možné zařadit se zpátky do normálního provozu (v případě, že bych nebyla pozitivní). A to se mi podstupovat nechtělo, navíc jsem měla málo dovolené, takže jsem se nakonec rozhodla svůj původní plán změnit a návštěvu Santiaga tentokrát vynechat. A místo toho jsem vyrazila na portugalské Camino.

A protože Portugalskem vedou poutní cesty dvě, a navíc jsou relativně blízko od sebe, nedalo to velkého přemýšlení, než byl na světě nový poutnický plán. Z Porta podél pobřeží do Viana do Castelo, které leží kousek od španělských hranic po Camino Portuguese Coastal Way, z něj 30 km přesun od oceánu do Ponte de Lima a odsud po Camino Portuguese Central Way zpátky do Porta. Tím pádem si projdu jak pobřežní cestu, tak tu vnitrozemskou.

I. DEN: Do Porta přiletím v 11 dopoledne, s přestupem na londýnském letišti Stansted. Lety i kontroly proběhly bez problémů, jen jsem z nějakého důvodu v Londýně vyhodila vytištěný palubní lístek (patrně abych si o jeden list papíru odlehčila batoh), a pak ho musela při příletu do Portugalska rychle stahovat z mé Ryanair aplikace, aby mi paní u pasové kontroly věřila, že jsem Británií opravdu pouze tranzitovala a cestuju z ČR. Jinak bych totiž musela do karantény. Vymotám se před letiště, kde zjistím, že mi zrovna před nosem ujelo metro (takové žluté rychlovlaky, které jezdí víc nad zemí, než pod ní), a na další si musím počkat 30 minut. S jedním přestupem pak zamířím do stanice Mercado, odkud už vede značená cesta Camino da Costa.

Jenže se tu místo odstartování poutě na pár hodin zaseknu. Jelikož jsem zvolila ty nejvíc low-cost letenky, mohla jsem si do letadla vzít jen menší batoh, který lze umístit pod sedadlo. Nevešla se mi tam proto karimatka, kterou jsem si chtěla koupit v Portu a byla jsem si jistá, že to nebude problém. On by asi nebyl, kdybych si já pako zjistila kde. A ne, chytrý telefon s daty jsem tehdy ještě nevlastnila. Obejdu několik vietnamských obchodů, navštívím dva Lidly, kde mají úplně všechno turistické vybavení kromě karimatek, ptám se v různých obchodech, kde nikdo neumí anglicky (a já navíc stejně neznám anglický výraz pro karimatku, takže sháním „takovou tu věc under my sleeping bag“). Po 4 hodinách jsem v Portu narazila na 2 supermarkety, 3 sexshopy a 4 obchody s dětským party vybavením. Ale po krámu s turistickými potřebami ani památky.

Mám toho plný brejle, a to moje pouť ještě oficiálně ani nezačala.

Kolem 15. hodiny konečně najdu úplně vzadu jednoho vietnamského obchodu jeden exemplář mezi zahradnickými potřebami.

Tak, teď už můžu konečně vyrazit, myslím si, a jelikož jsem hned u stanice metra narazila na první žlutou šipku, která značí trasu Camina, jsem přesvědčená, že už to půjde hladce. Nejde. U druhé značky totiž zabočím blbě a pak marně hledám v přilehlých uličkách další žlutou šipku, ptám se lidí, kteří nemají tušení, co po nich chci a od metra se dokážu vymotat až za další 2 hodiny.

Jelikož jsem tedy nakonec vyrazila až kolem 17. hodiny, daleko ten první den nedojdu. Stihnu si v první poutnické kavárně nechat dát úvodní razítko do svého Credencialu (průkaz poutníka, do něhož sbíráte na cestě razítka a pak se jím prokazujete v Santiagu, abyste doložili, že jste daný úsek opravdu prošli a díky kterému vás ubytují v levných poutnických ubytovnách), pozdravit se s párem poutníků, kteří vyrážejí stejným směrem, nechat se uchvátit rozbouřeným oceánem, od něhož fouká příjemně chladivý vítr a který mě bude provázet následující 4 dny a nakonec se „ubytovat“ přímo na pláži pod molem. Přijde mi to jako dobré místo na přespání, protože jsem si myslela, že na mě nebude vidět z dřevěné stezky, která vede podél moře, jenže když si pod molo vlezu, zjistím, že to není tak úplně pravda. Bezpečně se tu tedy zrovna necítím.

II. DEN: Samotnou mě překvapí, že se celkem dobře vyspím. V malé kavárně si koupím svou první portugalskou snídani - sladké croissanty a kafe, kterou si sním u moře a cítím se parádně. Káva je v Portugalsku velmi levná a spolu se 2 kousky skvělého pečiva jsem zaplatila kolem 1,5 eura. Pokud máte stejně jako já rádi bílé čerstvé pečivo, v Portugalsku si přijdete na své. I v malých vesničkách mívají slušný výběr a nabídku bych připodobnila k nabídce v předražené pekárenské síťovce Paul u nás, jen mnohem lepší a výrazně levnější.

Cesta mě vede dál podél oceánu, ve kterém se zkusím i vykoupat, ale přes veškeré odhodlání zvládnu s křikem jen jedno ponoření a mašíruju zpátky do vyhřátého písku. Voda je krásná, čistá a…ledová. Místním to na rozdíl ode mě ale nevadí a nevzrušeně polehávají v lagunách mezi skalisky. Velká část cesty po Camino Coastal Way vede po dřevěných chodnících, odbočila jsem z nich až při průchodu městy Vila do Conde a Póvoa de Varzim. Obě mají krásná historická centra s viadukty a kamennými kláštery, když se ale dostanu ve Varzimu večer ze středu města zpátky k pláži, doslova mě to otráví. Typické přímořské letovisko se vším, co to obnáší. Tedy spoustou lidí, spoustou křiku a vyřvávající hlasité „tuc-tuc“ hudby. Moje romanticky zasněné a na tichou pouť naladěné srdce krvácí.

III. DEN: Z Varzimu vyrážím krátce po osmé ráno a cestou do Esposende se stavuju v bistru na „menu dos peregriňos“ (menu pro poutníky). Je to moje první „teplé“ jídlo, co jsem dorazila, když nepočítám ranní kafe. Na výběr jsou dvě varianty - jedna vegetariánská, kterou razantně odmítám, až to servírku rozesměje a objednávám si hovězí steak zapečený se šunkou, sýrem a vejcem, rýží, bramborovými chipsy a zeleninovým salátem. Poutnická kalorická superbomba. Menu stojí necelých 9 euro a když mi ho přinesou, směju se pro změnu já, protože je to porce, ze které by se nejedli tak tři vyhladovělí poutníci.

V centru Esposende potkávám kousek od mého dnešního ubytování Bernardu, příjemnou místní, která mne osloví, protože správně pochopí, že utrmácená holčina s batohem bude poutnice. A jelikož umí anglicky, konečně si taky s někým trochu popovídám. Svěří se mi, že Camino sama prošla, když jí bylo sedmnáct, že to byl super zážitek a zajímá se o ty moje. Nakonec mi pod nos strčí sáček s třešněmi, který dosud držela v ruce a řekne: „Zrovna jsem si je koupila a rozhodla jsem se ti je dát jako dárek, pokud je máš teda ráda?“

IV. DEN: Ono i to ubytování na Caminu je v době covidové pandemie problematické. Když jsem se doma koukala, jak je to s poutnickými ubytovnami (tzv. albergues), našla jsem jen nicneříkající informaci, že do konce června by měly být většinou zavřené a od července by některé z nich měly otevřít a jet na částečnou kapacitu. Takže jsem to hodlala řešit operativně při cestě. S tím, že vždycky v záloze existuje varianta karimatky a spacáku.

Úsek z Esposende do cílové zastávky „cesty TAM“, tedy do přímořského města Viana do Castelo nabídne krom vesniček s kamennými barevnými „etno“ domky i úseky po rušných silnicích, při kterých se teda cítím značně nekomfortně (jezdí na nich jedno auto za druhým, jsou úzké a vy máte pocit, že jste se vydali po krajnici dálnice).

Pár metrů od moře stojí ve Vianě malý kamenný kostelík, který mi přijde jako dobré místo na dnešní přespání, protože hezky kryje od všech přístupových cest. Když si tam ale na chvíli sednu, zjistím, že to tak není, a touhu ušetřit vystřídá touha po tom cítit se v noci bezpečně. Nerada se tedy zvedám a jdu přes dlouhý most do centra. A tady si užiju svůj další „majstrštyk“ - všude po mostě jsou nálepky šipek s nápisem „albergue peregrinos“ a já už se raduju, že mě dovedou přímo do nějaké ubytovny. Jenže se raduju předčasně. Ať je následuju do jakéhokoli bodu, nikde žádnou ubytovnu nenajdu a nenajdu ani nic jiného k ubytování krom ulice s drahými hotely kousek od mostu. Zkouším se i zeptat v restauraci, která nabízí poutnické menu, ale pán mě směřuje do míst, která jsem už prošla dvacetkrát. Ale nezbývá mi nic jiného než tam zamířit znovu, ale znovu utřu nos. Je to matrix.

V jedenáct večer, po dalších ušlých 7 km, které jsem nachodila v marné snaze najít místo k přespání, zamířím poraženě zpátky k moři. Přístupová cesta ke kamennému kostelíku je ale odříznuta divným chlápkem, který tam postává v rákosí… a když si k tomu připočtete cizí město a tmu plus fakt, že jsem sama… není to nic příjemného. Pokračuju proto dál a nenápadně se otáčím, jestli mě náhodou nesleduje. Naštěstí ne. Nakonec hodím karimatku na zem u začátku cyklostezky vedoucí k moři, přímo za velké odpadkové koše, které aspoň trochu výhled na mé nocležiště blokují. Od vody jde chlad, do toho začne poprchávat a silně tu smrdí kanalizace. Klepu se ve svém lehkém spacáku zimou, únavou a strachem a startuju vzhůru při každém zašustění. A i když zrovna nic neslyším, provádím preventivní pravidelné kontroly, při kterých se rozhlížím po okolí, abych viděla, jestli se někdo neblíží. Je mi jasné, že mě čeká bezesná noc.

V. DEN: Po hororové noci vzdávám původní představu, že dneska dojdu pěšmo do Ponte de Lima, vzdáleného od Viany 32 km. Jsem vyřízená, a tak se rozhoduju, že se na to vykašlu a pojedu zcela nepoutnicky autobusem. Nádraží najdu snadno, stejně jako včera k němu vedou ukazatele, jenže na rozdíl od ubytovny, jakou svět neviděl (přinejmenším tedy já), mne tentokrát bez problémů dovedou na místo určení. V odjezdové hale běží na malé obrazovce informace o odjezdech autobusů a jejich cílových destinací, Ponte de Lima se ukazuje až po pár minutách, jelikož tam dnes - v neděli, jede autobus pouze jeden. V sedm hodin večer. Nezamlouvá se mi představa, že bych měla celý den dřepět ve Vianě a do Ponte dorazit až kolem osmé a opět až takhle pozdě shánět ubytování, když do úplně prázdné haly vejdou dvě mladé holky - německé baťůžkářky. Hned se ke mně nahrnou a po pár větách zjišťujeme, že míříme všechny do stejného místa, a proto holky informuju, kdy jede jediný dnešní spoj. „To je blbý, ale koukaly jsme, že bysme si mohli vzít taxíka, pokud bys do toho šla s náma, tak by to ani nemělo být tak drahý.“ Tak to tak uděláme, a dokonce se nám pak společně povede v Ponte sehnat i skvělý penzion, kde si dopřávám samostatný pokoj s balkonem a vanou (za 15 euro!) a po nádherném středověkém kamenném mostě se vypravím na průzkum centra. Tady si sedám na zahrádku jedné restaurace, objednávám burger a kochám se pohledem na bílý kostel, nad kterým se všude okolo tyčí zalesněné kopce, které dodávají panoramatu centra až umělecké vzezření.

VI. DEN: Napojuju se na Camino Central Way, která mě má dovést nazpět do Porta. Cesta vede po starodávných stezkách vyložených ohlazenými kameny, středem zemědělské krajiny, která se choulí v náručí zelenajících se kopců, z nichž sem tam nesměle vykukují kamenné kostelíky a malé domky. Rozpálená mokrá půda kolem mě vydechuje sálavé vlhké teplo, díky němuž jsem celá zpocená. Za jednou z malých vesniček najdu jeden z mnoha poutnických „oltářů“, který je tentokrát složený z malých kamínků. Na nich tu poutníci zanechávají napsáním vzkazu upomínku, že tudy procházeli. Vůbec neváhám, beru si jeden nepopsaný kamínek, napíšu na něj své jméno a krásně egocentricky jej umístím na samý vrchol oltáříku.

Odpoledne se zatáhne a začne drobně poprchat. Zpočátku to vítám, protože je to příjemné osvěžení, ale když přijdu do maličké vesničky Aborim, už pořádně leje, vítr nabírá na síle a k tomu se víc a víc ochlazuje. Doteď jsem nevytáhla ani softshellovou bundu, ani pláštěnku, ale teď už není zbytí. Obloha je úplně šedá a všude okolo mě se válí mlha, takže vidím jen pár metrů od sebe. Netrvá dlouho a jsem celá promáčená i přes nasazenou pláštěnku. Mám za sebou už nějakých 26 km, a ráda bych i vzhledem k počasí někde složila hlavu. Když o dalších pár km dál nacházím poutnickou ubytovnu, zajásám. Jenže když dorazím až ke vstupním dveřím, zjistím, že jsou zamčené. Na dveřích je cedule s telefonním číslem na „administrátory“, tak vytahuju navlhlý mobil a ťukám do něj potřebné číslice. Zvedne to po hlase mladý chlap, který naštěstí mluví anglicky, ale nepotěší mě. Ubytovna je opravdu zavřená, ještě nedostali od vlády kvůli covidové pandemii povolení k otevření. Nevěděl ani o žádné jiné poblíž, takže závěr byl jasný - pokud chci dneska bydlet pod střechou, musím dojít až do Barcelos, vzdáleného dalších 7 km.

Zatnu zuby a vyrážím znovu do hustého deště. Jsem unavená, promáčená, prochladlá a naštvaná. Ale co, konejším se, i tohle patří k pouti a v Barcelos si najdu nějaký hezký pokoj. Do města dorazím až po západu slunce a než dojdu do samotného centra, o ubytování ani nezakopnu. On mi ten výhled po okolních budovách taky dost znesnadňuje vytrvalý déšť. Když konečně narazím na hostel, je půl deváté večer.

Zkusím dveře - jsou zamčené. Volám na obě čísla uvedená na štítku na dveřích - nikdo to nebere. Nakonec na dveře zabuším a po chvíli mi přijde otevřít mladý kluk, který mě sice pustí dál, ale moje vzrůstající naděje jsou vzápětí zase zmařeny - nepatří k personálu, stejně jako dalších asi deset studentů, kteří v jídelně oslavují něčí narozeniny. Vysvětlí mi, že jsou tu jen ubytovaní v rámci projektu a žádný personál tu teď není. Sedám si bezradně na lavici u recepce a po chvilce za mnou přijde dívka tmavé pleti s turbanem okolo hlavy. Ptá se, jestli mi může pomoct a já jí vysvětluju svou situaci. Připojí se na internet a na booking.com hledáme možnosti ubytování. Pak je zkoušíme obvolávat. Někde to neberou vůbec a tam, kde to vezmou, nám jen suše oznámí, že mají buď plno, nebo je na ubytování tento den už pozdě. Fátima navrhne, abychom zkusily pár zařízení v blízkosti obejít osobně a že se tak třeba domluvíme snáz. Považuje za úplně samozřejmé, že jde se mnou. Venku mi vrazí do ruky svůj deštník, aby si na telefonu mohla zapnout navigaci a když si uvědomí, že se jí deštník nad hlavou třese, nevěřícně se na mě podívá a zeptá se: „To se tak třeseš ty?“

Během půl hodiny obejdeme 3 hostely, ale všechny jsou zavřené a na zvonek ani volání nikdo nereaguje. V poutnické ubytovně na nábřeží vyjde z vrat Johan, student z Lotyšska. Vysvětlujeme mu moji situaci a on se mě nakvašeně zeptá, proč jdu tak pozdě, že ubytovny takhle pozdě neubytovávají. A že on mě bohužel nemůže pustit dál, protože to tam nemá na starost a paní, která ano, už dnes odešla a přijde až ráno. Poradí nám další dvě ubytovny, které můžeme zkusit a my nakonec skončíme u hostelu Diora. Tam se po dlouhé době zvonění zjeví ve vratech další mladý kluk, který ač je taky ochotný pomoci, sám moc nezmůže. Sice zná majitele objektu, ale ti tu teď nejsou a on nemá kompetence na to, aby mě ubytoval. Zkouší jim nicméně volat a domlouvá se s jedním z manželů, kteří naštěstí bydlí nedaleko odsud, že za chvíli přijdou. S obavami se na mě pak zahledí a podotkne: „Řekl mi, že hostel je plně obsazený.“ Jsem tak vyčerpaná, že už nemůžu ani mluvit. „Ty jo, fakt vypadáš unaveně“ podotkne Marcel galantně a se zalíbením se zadívá na pohlednou, upravenou, a hlavně suchou Fátimu. Té kdosi neustále volá a ona se pak omluví, že mě bude muset opustit. Na závěr mi ještě přenechává kousek pečiva, který si koupila k večeři.

Když Fátima odejde, hlesnu směrem k Marcelovi: „Klidně můžu spát na podlaze, mám karimatku i spacák, jde jen o to, abych nemusela být venku, když prší.“ „Uvidíme“ odvětí Marcel napjatě a pak už oba mlčíme. Po chvíli dorazí starší muž a Marcel si ho bere kousek stranou. Nakonec přijdou oba ke mně a k mé úlevě už se Marcel netváří tak křečovitě. Muž se mě ptá, jestli umím portugalsky a zklame ho, když zjistí, že ne. On ale umí anglicky aspoň trochu a Marcel nám k tomu dělá překladatele. Majitel mi nabídne možnost přespání na půdě ubytovny, kde je sice nepořádek, jak říká, ale je tam postel a… víc už vědět nepotřebuju. S milionem díků se nechám zavést do zmíněné místnosti. Pán mi ještě ukáže, kde je koupelna, znovu mi potvrdí, že za tenhle nocleh opravdu nemusím nic platit a odejde. Odbelhám se nahoru, kde si nechám batoh a pak jdu zpátky dolů do sdílené koupelny. Neteče teplá voda, ale to už mě dneska nemůže rozhodit. Nahoře mi zapnutý krokoměr signalizuje, že jsem tento den ušla 41 km.

Jako zázrakem nacházím v jedné malé komůrce na půdě několik přímotopů a na zrezlém háčku visí ušmudlaná dlouhá košile. V tuhle chvíli hygienu fakt neřeším, vděčně se do ní nasoukám a svoje mokré příslušenství rozkládám do blízkosti sálajícího topení. Venku na schodech se najednou ozvou nějaké hlasy a já se vyděsím. Ty kráso, co ještě?! Když ale zaslechnu větu: „Is the girl okay?“ Dojde mi, která bije. Nevěřícně uvolním zástrčku dveří z háčku. Venku stojí Fátima spolu s dalšími lidmi z narozeninové oslavy, kteří přišli zkontrolovat, jestli jsem v pořádku.

VII. DEN: Ráno si dám snídani v kavárně a pokračuju v cestě do Vairãa, kde mě čeká závěrečný nocleh Camina ve starém klášteře (pochází už z roku 974). Cestou potkávám další krásný středověký most Ponte D. Zameiro. K místu ubytování přijdu ještě za světla a na recepci v prvním patře narazím na Boba, energického provozního, který mi ukáže, kde co je a vysvětlí, na jakém principu zdejší ubytování funguje (je za dobrovolný příspěvek, takže záleží na vás, jestli přispějete a v jaké výši). Pak mi na mapě ukáže, jak se od kláštera zítra nejsnáze dostanu k oceánu, který bych chtěla před odjezdem ještě vidět. „Aby se kruh tvé pouti hezky uzavřel“ poznamená ezotericky. V celém obrovském klášteře je nás pro tuto noc 6 ubytovaných, normální stav je deseti až dvacetinásobek. Moje poslední noc na pouti.

VIII. DEN: Čeká mě několik kilometrů na letiště kvůli absolvování antigenu a odsud se svezu autobusem na pobřeží. Sedám si na pláž a pozoruju obrovské vlny a na nich surfaře. Fouká silný vítr a moře je po ozkoušení ještě ledovější než po mém příjezdu, takže myšlenku na to, že bych se snad mohla ještě poslední den vykoupat, pouštím z hlavy. V podvečer zamířím ke stanici metra Mercado, odkud jsem na pouť před 8 dny vyrážela a jedu do centra. Slunce už pomalu zapadá, když kráčím ulicemi Porta a pode mnou se rozprostírá hluboký kaňon řeky Douro, s prudce se svažujícími ulicemi plnými barevných domků, nádhernou soustavou vysokých mostů a širokou plejádou historických budov různého stylu. Je už úplná tma, když sedám do jedné ze souprav metra a jedu na letiště.

PRAKTICKÉ INFO:

Pouť byla skvělá, se všemi krásami i překážkami. Portugalsko je nádherná země a každá z tras - jak Coastal Way, tak Central Way je úplně jiná a obě stojí za průzkum. Je docela těžké se tu domluvit anglicky - narazila jsem jen na pár lidí, kteří uměli alespoň pár slovíček. Ale pokaždé jsem si s druhým člověkem nakonec porozuměla, i když třeba jen „posunkovou řečí“. Jak trefně poznamenal jeden mladík v kavárně, kde jsem se ptala na cestu k místním lidem: „Když budeš bloudit a nikdo zrovna nebude venku, klidně zabouchej komukoli na vrata. Lidi jsou tu fakt ochotní a rádi poradí.“ A to můžu potvrdit.

Jídlo - stravovala jsem se co nejvíc levně, téměř jsem nechodila do restaurací, ale nakupovala jsem si ve větších městech v obyčejných obchodech jídlo na den až dva dopředu. Pečivo, sušenou šunku, sýr, ovoce, sušenky… Ceny jsou přibližně stejné jako u nás. S pitnou vodou nebyl vůbec žádný problém ani na jedné z portugalských tras. U moře jsou pítka, kde si můžete vodu dotočit každých pár set metrů a na Central Way přinejmenším každé 4 km. Takže opravdu není nutné vláčet s sebou víc jak jednu láhev.

Pokud si stejně jako já zrovna neužíváte houfy lidí a plánujete na Camino vyrazit, doporučuju jaro a podzim. To se mi potvrdilo i na trase Camino Primitivo, kterou jsem si prošla - tentokrát už celou až do Santiaga, jen o pár měsíců později.

Takže… BOM CAMINHO!