Článek
Nedokončená maturita, tři koncentrační tábory a pochod smrti
Milan Weiner přišel na svět 29. března 1924 v Praze jako druhorozený syn Bedřicha a Elly Johanny Weinerových, narodil se do česko-židovské rodiny. Jeho strýcem byl novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka.
Ferdinand Peroutka
Malý chlapec projevoval odmalička velký zájem o dění okolo, což společně s jeho energičností a přátelskou povahou tvořilo třaskavou směs. Díky této nátuře a otci novináři už od brzkých dětských let toužil po této profesní dráze a jeho dětské básně vycházely v místních novinách. Po vystudování obecné školy nastoupil na gymnázium na Královských Vinohradech, které ale musel kvůli sílícímu antisemitismu, jenž vyústil v rasové zákazy různého druhu, v roce 1940 opustit, aniž by stihnul dokončit maturitu.
24. listopadu 1941 začala výstavba terezínského ghetta a už následující rok do něj byla převezena většina Židů z Protektorátu Čechy a Morava - přes 61 tisíc osob. Patřila k nim i část Weinerovy rodiny včetně jeho samotného.
Bývalé židovské ghetto v Terezíně
Weiner posléze putoval z Terezína do Osvětimi a odsud ještě do Meuselwitzu, pobočného tábora Buchenwaldu. V koncentračních táborech byl vězněn po tři roky a o svých zážitcích pak nikdy nemluvil ani se svými nejbližšími. To, jaké podmínky v lágrech panovaly a jakým hrůzám byli vězni na denní bázi vystavováni, se Weinerova rodina dozvídala až díky spisovateli Arnoštu Lustigovi, který byl Weinerův spoluvězeň a kamarád. V dubnu 1945 se Weinerovi spolu s dalšími několika muži podařilo uprchnout z pochodu smrti, ale po udání německé ženy byl znovu zatčen a uvězněn.
Spisovatel Arnošt Lustig
17. května 1945 se Milan Weiner ve velmi zuboženém fyzickém stavu konečně dostal do rodné Prahy. Čekala tam na něj jeho matka a její nový manžel. Vysoký Weiner trpěl výraznou podvýživou a ze svého věznění se vzpamatovával několik měsíců. Přesto ale nezahálel a jen krátce po svém návratu začal intenzivně pracovat na splnění svého dětského snu - stát se novinářem. Dobře věděl, že skutečnost, že nemá ani maturitu, mu cestu za jeho vysněnou kariérou značně komplikuje, a tak po sérii různých novinářsky zaměřených vzdělávacích kurzů nastoupil na začátku května 1946 na Vysokou školu politickou a sociální, která jako jediná vysoká škola tehdy umožňovala v případě úspěšného složení přijímacího řízení vystudovat i člověku, který nedokončil střední školu.
Vycházející hvězda Rudého práva a zahraniční zpravodaj v Číně
Novinářskou kariéru započal Weiner ještě v roce 1945 coby stážista v deníku Mladá fronta a v politickém zpravodajství Československého rozhlasu. Téhož roku vyplnil přihlášku do Komunistické strany Československa. V ní mj. uvedl toto:
V roce 1942 jsem byl internován do Terezína, kde jsem byl napojen na tamější stranu a pracoval v ní až do září 1944. Zde jsem měl také možnost studovat politickou teorii a přesvědčit se plně o správnosti marx-leninismu.
Po dokončení studia na vysoké škole v únoru 1948 dostal mladý muž příležitost zapojit se jako redaktor do činnosti deníku Rudé právo - ústředního tiskového orgánu KSČ, který byl v té době nejdůležitějším deníkem v zemi. Komunisté po únorovém převratu převzali kontrolu nad veškerými médii v republice a ve veřejné komunikaci nastavili model, který vycházel ze sovětského vzoru - tisk měl sloužit veřejnosti jako „kolektivní organizátor a propagátor“. V každých novinách byli zvoleni dva politicky uvědomělí redaktoři, kteří zodpovídali za to, aby nespatřilo světlo světa nic, co by bylo v rozporu s komunistickou ideologií. V roce 1953 převzal cenzurní agendu stát, který pro tuto potřebu dokonce zřídil zvláštní instituci - tzv. Hlavní správu tiskového dohledu. Ta spadala pod ministerstvo vnitra a zároveň byla silně propojena se Státní bezpečností.
První číslo deníku Rudé právo z roku 1920
Na počátku roku 1950 nastoupil Weiner jako redaktor do Československé tiskové kanceláře (tzv. Četky), a o pouhý rok později vyjel jako zahraniční zpravodaj do Pekingu v Čínské lidové republice. Během svého pobytu v Číně publikoval tři propagandistické tituly: Lidová Čína, Vítězství čínského rolníka a Čína procitla: Zápisy z cest po nové Číně. V roce 1952 byl ze své funkce zahraničního dopisovatele odvolán - opět kvůli svému židovskému původu a poté, co se vrátil zpět do Prahy byl dokonce nakrátko uvězněn. Ve vězení si sice dlouho nepobyl, nicméně po svém propuštění dostal zákaz práce v médiích a společně s více než 30 židovskými kolegy byl propuštěn z Četky.
Krátce poté začal mít velké zdravotní potíže, pravděpodobně vyvolané tělesným strádáním během pobytů v koncentračních táborech. Trpěl těžkou formou tuberkulózy, se kterou zápasil několik let a pravidelně se jezdil léčit do plicního sanatoria ve slovenských Vyšných Hágách.
Sanatorium Vyšné Hágy ve slovenských Vysokých Tatrách
Bylo to pro něj velmi těžké období - trpěl podlomeným zdravím a k tomu mu bylo zapovězeno vykonávat profesi, kterou miloval. Marně psal prosebné dopisy politickým představitelům a domáhal se nějaké změny. Čas od času napsal nějaký článek pro nevýznamná média, které vycházely buď pod pseudonymem nebo rovnou pod jménem nějakého jiného autora, ale to ho asi jen těžko mohlo uspokojovat.
Osudový Československý rozhlas - místo, kde se šikovně probíjela cenzura
Hlavní redakce politického vysílání v ČS rozhlase se v létě roku 1962 rozštěpila na dvě sekce: Hlavní redakci politického vysílání a Hlavní redakci zpravodajství. Pod ni patřila i Redakce mezinárodního života (dále jen RMŽ). Na počátku 60. let se v Rozhlase začala formovat nová generace nadaných novinářů, kteří sice pracovali na společných tématech, ale zároveň se jednalo o silné individuality, jež nebyly zvyklé tahat za jeden provaz: patřili mezi ně např. Jiří Dienstbier, Jan Petránek, Karel Kyncl, Jaroslav Jírů nebo Věra Šťovíčková.
Do tohoto nastavení přišel 16. září 1963 nový šéfredaktor, kterým nebyl nikdo jiný než Milan Weiner. Ten si nové příležitosti vést tým RMŽ, složený z jedněch z nejlepších redaktorů té doby velmi vážil, zároveň mu chtěl vtisknout svou vlastní pečeť a přesvědčení, že pro novináře nemá být až tak důležité „hrát si na vlastním písečku“, jako spíš společnými silami spolupracovat na tom, aby vznikaly co nejkvalitnější články a zprávy.
Věděl, co chce pro rozhlas, pro budoucnost. Podařilo se mu - já bych řekla jakoby kouzelným proutkem - ten kolektiv stmelit. Vytvořil partu, která byla všichni za jednoho. Milan nás velmi respektoval, ale měl to s námi těžké. Když to jízlivě přeženu, každý z nás chtěl být slavný na vlastní pěst. Naprosto jsme nechápali, že kdybychom spolupracovali dohromady, dosáhli bychom daleko více. Soutěživost typu kdo napíše nedělní komentář – jestli to bude Dienstbier, nebo Weiner osobně, či snad Šťovíčková? Tak tyhle tahanice pod jeho vedením přestaly. Postupně nás učil, že když potáhneme za jeden provaz, získáme i v individuální rovině daleko větší uznání. A tím vlastně šel vstříc době, která přicházela, vstříc pražskému jaru.
Milan Weiner v roce 1964, rok poté, co začal pracovat v Československém rozhlase
Weiner pokládal novinářskou práci za „vznešenou službu“ a zastával heslo, že pokud ji chce někdo dělat správně, je nezbytné, aby se jí „úplně celej poddal“. Na své podřízené měl vysoké nároky a týmové porady se často zvrtávaly ve vášnivé debaty - ale nikdy to nebylo ve zlém, ale naopak pro dobro věci. Zároveň ale dovedl být fér a uměl s až neuvěřitelnou empatií ke každému ze svých redaktorů přistupovat podle jeho individuálních potřeb. A v pracovitosti, nasazení a preciznosti šel svému týmu příkladem.
Někdy se mi zdálo, že ho spaluje jakýsi vnitřní žár, ve vášni, s níž se každý den vrhal do práce, bylo něco přímo mystického. Chtěl všechno stihnout, dohonit vše, co mu osud tak dlouho upíral. Byl nevyčerpatelnou studnicí nápadů.
Jírů daleko později poznamenal, že to bylo tak nejspíš proto, že jeho šéf „vyznával jiné hodnoty než ostatní, poněvadž byl ve svém životě již několikrát blízko smrti.“
Nepřipadala mu tak neskutečná a vzdálená. Chtěl všechno stihnout, jako by tušil, že mu nezbývá moc času.
Jedním z cílů, na kterých Weiner usilovně pracoval, bylo zkvalitnění a rozšíření sítě zahraničních zpravodajů, chtěl, aby si každý z redakce RMŽ vyzkoušel práci zahraničního korespondenta. Chtěl přinášet občanům ČSSR co nejobjektivnější zprávy a hledal kličky, jak to udělat i v cenzurou sešněrované zemi.
Protože jsme nemohli kritizovat Sovětský svaz a politbyro, věnovali jsme se čínské a albánské vnitřní a zahraniční politice jako kdysi Karel Havlíček Borovský Irsku. Občané nám rozuměli.
Svět dnes večer a Písničky s telefonem
Každý den ve 22 hodin večer vysílal ČS rozhlas zkrácenou verzi hlavní zpravodajské relace. Weinera napadlo oslovit vedení Rozhlasu s nápadem, že si jeho redakce pořad převezme a bude v něm vysílat komentované zpravodajství. A jelikož měla „Dvaadvacítka“ nízkou poslechovost, nikdo proti tomu nic nenamítal. Název pořadu se změnil na „Svět dnes večer“ a v deseti minutách přinášel posluchačům shrnutí hlavních událostí dne, ale s jedním podstatným prvkem navíc - komentářem redaktorů. Díky tomu na ně mohli občané získat jiný náhled a lépe si je zasadit do širšího kontextu. Weinerův tým navíc pro získávání informací nevyužíval Četku, ale západní agentury, jako bylo Reuters nebo Agence France-Presse.
Na konci roku 1967 se z rozhlasových vln začal linout další Weinerův nápad -pořad Písničky s telefonem. Každé úterý a čtvrtek vysílal Rozhlas živé telefonické rozhovory s významnými politiky, kterým redaktoři pokládali nezvykle otevřené otázky a odmítali se spokojit s vyhýbavými odpověďmi. Prosazení takto unikátního formátu se podařilo díky tzv. teorii skulin:
To bylo vymýšlení, jak prorazit s nějakým pořadem, aniž by to pobuřovalo naše nadřízené a nebo hlavně stranické orgány. Dát tomu takovou formu, abychom se do té skuliny, do toho, co chceme říct, dostali. Takhle nějak vznikl ten název Písničky s telefonem, protože to je vlastně úplně nevinná věc, nakonec to vypadá, jakože budeme hrát na přání.
Na počátku roku 1968 si Weiner ve svém komentáři jako úplně první novinář dovolil veřejně kritizovat prezidenta Antonína Novotného. Weinerova kreativita a odvaha udělala z RMŽ jedinečnou skupinu profesionálů, která lidem v ČSSR ukazovala, jak se věci ve skutečnosti mají, čímž jim zprostředkovávala, jak vypadá - alespoň částečně - demokratické smýšlení.
Redakce mezinárodního života existovala dávno před srpnem 1968 a prvním slavným pořadem byl jakýsi pokus o komentované...
Posted by iROZHLAS.cz on Tuesday, August 20, 2024
Jenže na jaře se oblíbenému šéfredaktorovi začalo zhoršovat zdraví, byl častěji unavený a trpěl výpadky paměti. Jeho tým věřil, že jejich šéfa jenom dohnala přemíra práce, jenže po pár týdnech se 44letý Weiner dozvěděl zdrcující diagnózu - nádor na mozku:
Tolik se mi chtělo věřit, že to bylo jen z přepracování… Vrátil se ještě na pár týdnů, ale už to nebyl on, připomínal automobil s polovičním výkonem.
Zemřel o necelý rok později, v únoru 1969. V posledních měsících jeho života byl sledován KGB v rámci operace Progres.
Jeho úmrtí jako by předznamenávalo dobití pražského jara.
V roce 2009 bylo Milanu Weinerovi in memoriam uděleno ocenění za významný a dlouhodobý přínos v oblasti rozhlasového zahraničně - politického zpravodajství a publicistiky.
Ve filmu Vlny režiséra Jiřího Mádla z minulého roku jej ztvárnil herec Stanislav Majer.
Herec Stanislav Majer
ZDROJE:
Jarmila Ivasková: Milan Weiner a jeho postavení v médiích. Životopisná studie. Praha, 2022. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky, Katedra žurnalistiky. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/173947/120417666.pdf?sequence=1
https://plus.rozhlas.cz/rok-68-na-vlnach-milan-weiner-muz-ktery-se-poucil-ze-sveho-komunismu-6541788
https://www.denik.cz/historie/film-vlny-jiri-madl-skutecnost-milan-weiner-ceskoslovensky-rozhlas-prazske-jaro.html
https://www.lidovky.cz/domov/milan-weiner-ziskal-cenu-karla-kyncla.A091009_000101_ln_noviny_sko
