Článek
Půldenní workshop se konal v centru Prahy a měl se platit až na místě, což se ve finále ukázalo jako spása. Lekci bachaty jsem se tu nenaučila, ale lekci, jak odejít včas z něčeho, v čem mi není příjemně, ano. Už když jsem se dívala na některé fotky a videa lektora, který měl workshop vést a na kterých byl ve většině případů „nahoře bez“, přišlo mi to zvláštní. A nebylo to jen o tom, působil na mě prostě divně. Ale říkala jsem si, že nedám na první dojem a půjdu to vyzkoušet „naživo“.
V den konání workshopu jsem vešla do budovy a prošla dvorním traktem směrem k sálu. Lektor kurzu stál ve dveřích a už zdálky mě vítal. „Tady jde moje tanečnice!“ Zarazila jsem se a zeptala se, jestli jsem tu jediná. Moje otázka zůstala bez odpovědi, stejně jako pán odignoroval moji napřaženou ruku, s níž jsem se mu chtěla představit. Místo toho mě objal. Stála jsem jak solný sloup a už v ten okamžik jsem si přála být na úplně jiném místě než tady. Zvlášť když ještě s evidentním nezájmem dodal: „Jakže se to jmenuješ?“
Pak mi pokynul rukou, aby mi ukázal šatnu a já jsem se tam vydala podívat. Byly tam tři ženy staršího věku. Ač byly všechny korpulentní konstituce, byly (doslova) „narvány“ do titěrných kraťounkých sukýnek a triček odhalujících pupek. Všechno, co měly na sobě, bylo poseto flitry, včetně lodiček na vysokém podpatku. Na obličejích měly nahozenou neprostupnou vrstvu omítky s rudou rtěnkou jako pomyslnou třešinkou na dortu. Vypadaly jako vyžilé kurtizány, co postávají znuděně na rohu a čekají na zákazníka, chybělo jim jen žváro v koutku úst.
Zmámeně jsem se vrátila nazpět do sálu a sedla si na zem. Po chvíli dvě z nich vylezly z šatny, pak se z nepochopitelného důvodu objaly a tělo na tělo začaly tančit ploužák. To pro mě byla konečná. Zvedla jsem se, drapla boty v předsíni a odporoučela se. Venku na ulici jsem se ulehčeně rozesmála – bylo velmi osvobozující dovolit si odejít, když jsem se tam necítila dobře a nechat za sebou obavy typu, že „to se přeci nedělá a co si tam o mně kdo pomyslí“.
Za dva týdny jsem to zkusila znovu, když jsem na Facebooku objevila otevřenou lekci bachaty, na kterou měl navazovat kurz pro úplné začátečníky. Hned u maličkého výtahu jsem narazila na mladého muže, který na lekci také mířil a vlezli jsme do něj tedy společně. Jenže pokud bychom se k sobě nechtěli romanticky přitisknout, výtah by se nejen nerozjel, ale ani nezavřel. „To je teda hodně intimní“ poznamenal mladík a jelikož mě představa tak blízkého kontaktu nelákala, přenechala jsem mu gentlemansky kabinu a ta tři patra vyběhla po schodech.
Na lekci se nás sešlo devět – včetně páru lektorů. Převážná většina z návštěvníků byli cizinci, takže lekce byla vedena v angličtině. Lektoři byli mladí lidé, kteří vše vysvětlovali a předávali tak nenuceně, že jsem ztratila hodně zábran a obav z toho „co když mi to vůbec nepůjde“. Naučili jsme se základní krok a pak jsme zkoušeli několik párových sestav. Jen jsme ne vždy na jednotlivé sekvence tančili v páru, protože na lekci bylo mnohem víc žen a pouze dva muži (plus lektor), který se později také zapojoval.
Chvíli jsem měla pocit, že mi to jde, ale při složitějších sestavách nastupovala silná nervozita a začala jsem být víc dezorientovaná než orientovaná. Nejkomičtější situace nastávaly, když jsem se dostala do páru s klukem, který vypadal, že je tam nedopatřením a tušil, na kterou stranu se zrovna vydat a co následuje po tomhle kroku snad ještě míň než já. Tak jsem přirozeně převzala iniciativu, což suše okomentoval slovy, že vést by měl on. Ale jinak jsme se co chvíli zlomili v záchvatu smíchu, protože jsme při našem párovém projevu opravdu ani trochu nesouzněli.
S Honzou (klukem z výtahu), který byl milý a až roztomile nejistý, to bylo lepší. Sem tam jsem něco pokazila já, sem tam on, což bral velmi tragicky a provázel to slovy, že „je idiot.“ „Nejsi,“ chlácholila jsem ho a v tu chvíli se dostavil uklidňující pocit, že vlastně vůbec o nic nejde.
Že všichni jsme nervózní a že je to úplně normální.
Pořád jsem se ale bála, až se dostanu „do rukou“ přímo lektorovi, protože jsem byla přesvědčená o tom, že při tanci s ním se ukáže, jak velké jsem nemehlo. Ale stalo se něco jiného, celkem mi to i šlo, ale vůbec jsem se nedovedla uvolnit a tím pádem ani naladit a vnímat naznačované pohyby jeho rukou. Pořád jsem se proti tomu vzpínala. Snědý sympaťák pak s pobaveným úsměvem prohlásil: „Ty se nechceš nechat vést, ty chceš vést.“
„Jo, to je asi pravda“ zasmála jsem se.
V závěru lekce nám předvedli lektoři, jak tančí bachatu oni a byla to – alespoň pro mne – vtahující podívaná. Erotické napětí mezi tanečními partnery bylo znatelné, ale přesto to nevyznívalo lascivně, ale to střetávání mužské a ženské energie v dokonale plynulé kompozici bylo velmi krásné.
Když hodina skončila, zapovídali jsme se ještě chvíli s Honzou a zhodnotili náš zážitek. „No, já jsem zjistila, že se neumím nechat vést“ pokrčila jsem rameny a Honza souhlasně pokýval hlavou. Takže to při našich interakcích také vnímal.
„Seš asi dominantní, co?“ Zeptal se a já jsem bezmyšlenkovitě pokrčila rameny a odpověděla: „Jak v čem.“
Až pak mi při pohledu na to, jak se zatvářil došlo, že to mohlo vyznít všelijak, ale vlastně mi to bylo jedno.
Navíc mé svědomí bylo čisté, protože já jsem na nic nemravného ani nepomyslela.
