Článek
Dětství strávené s hlavou v oblacích
Terence David John se narodil automechanikovi Davidovi a sekretářce Eileen Pratchettovým 28. dubna 1948 v Beaconsfieldu ve Velké Británii.
Byl jsem Býk, ale trochu hraniční, což je podle mě důvod, proč jsem nikdy nemohl sehnat kalhoty, které by mi seděly.
Porod prvorozeného dítěte byl pro Eileen natolik špatným zážitkem, že se zařekla, že tohle „dobrodružství“ už znovu podniknout nechce. Terry vyrůstal jako jedináček v malém pronajatém domku s doškovou střechou, z níž se čas od času některé došky uvolňovaly. Rodina neměla tekoucí vodu, což se řešilo tak, že David každý den brzy ráno odtáhl hadici k pumpě u sousedního domu a naplnil jí železný sud v umývárně, ze kterého si pak Pratchettovi brali vodu. Z toho vyplývá, že neměli ani splachovací záchod - pro tyto potřeby jim sloužila miniaturní místnost v přístavku za domem, ve které stála chemická toaleta, co se musela pravidelně vynášet do vyhloubené jámy na zahradě. Zvenku byla na háku zavěšena plechová vana, která se nosila dovnitř vždy jednou za pár dní, když byly „koupací večery“. Sporák v místnosti, která se používala jako kuchyně, byl plynový a plyn do něj přiváželo nákladní auto ve velkých propanbutanových lahvích.
Beaconsfield, rodiště Terryho Pratchetta
Malý Terry měl odmalička velmi bujnou fantazii a někdy mu připadalo, že obrazy a výjevy, které se před ním díky tomu odehrávaly, musejí být opravdové. Často byl do svého vnitřního snového světa natolik ponořený, že úplně zapomněl na ten skutečný - jako tehdy, když ho rodiče v pěti letech vzali na Vánoce do obchodního domu v Londýně a on se jim zničehonic ztratil z dohledu. Našli ho po víc jak hodině, jak zadumaně jezdí po eskalátorech a se zakloněnou hlavou a užaslýma očima si prohlíží vánoční výzdobu. Pranic nerozuměl tomu, proč jsou jeho rodiče rozčilení.
Základní školu rád neměl. Trpěl vadou řeči, kvůli které ho jeho spolužáci šikanovali a neoblíbili si ho ani učitelé, kteří ho shledávali jako roztržitého a pomalu chápajícího žáka. Nevydržel dlouho sedět v lavici, daleko raději na ni lezl. Diktát začínal psát levou rukou a pak najednou uprostřed věty pokračoval pravou. Třídní učitelka měla za to, že se Terry nedokáže na nic soustředit, jenže to nebyla tak úplně pravda - neuměl se jen soustředit na to, co po něm školní osnovy požadovaly.
Ještě v dospělosti trpce vzpomínal na křivdu, která se odehrála, když se při hodině přírodopisu kantor zeptal, odkud se bere déšť. „Z moře“ odpověděl bezelstně Terry a absolutně nechápal, proč se mu spolužáci smějí a učitel se tváří nesouhlasně. „Kdepak, z mraků“ opravil ho poté a on se cítil podvedený. Dobře totiž věděl, že má pravdu - tak přece fungoval koloběh vody v přírodě. Od té chvíle bojkotoval základní vzdělání ještě víc, instituce, co oceňovala jednotlivce, kteří papouškovali tvrzení, jaké chtěl slyšet učitel - přestože nebylo správné - mu nedávala smysl.
Když bylo Terrymu devět let, přestěhovala se rodina do městského řadového domku v Holtspuru na západním okraji Beaconsfieldu, čímž si tedy značně polepšila - v domě byla zavedena tekoucí voda, měl „skutečnou“ kuchyni (v předešlém pronájmu se jednalo o tmavou vlhkou místnost, kde se Pratchettovi zároveň koupali i vařili) i splachovací záchod. Jednoho sobotního rána požádal Terryho otec, aby mu pomohl sestavit bezdrátové rádio „krystalku“ . Chlapec se pak do tajuplných „šeptajících divokých vln“ úplně zbláznil a se sluchátky na uších trávil celé hodiny. Rodiče si museli zvyknout, že pokud chtějí, aby jejich syn přišel k obědu či k večeři, musí jít k němu do pokoje a doslova jej „vytáhnout“ zpoza sluchátek.
Rádio „krystalka“
Kromě rádiových vln a poslechu vědeckých pořadů se Terry zamiloval ještě do vesmíru - druhá půlka 50. let tomu značně nahrávala, byla to doba, kdy se Amerika předháněla se Sovětským svazem ve svých kosmických programech a média chrlila jednu informaci o jejich úspěších za druhou. Když ho pak matka vzala na exkurzi do planetária, natolik ho to uchvátilo, že si hned druhý den vynutil opětovnou návštěvu. Rodiče tuto vášeň ještě podpořili koupí hvězdářského dalekohledu.
Darování „Větru ve vrbách“ mu změnilo život
Navzdory své přirozené zvídavosti Terry velmi nerad četl a matka mu dokonce v jeden čas musela slibovat odměnu za každou předrmolenou stránku. Toto nastavení se ale změnilo při jedné návštěvě rodinných přátel, kde dostal jako dárek dětskou knihu „Vítr ve vrbách aneb Žabákova dobrodružství“ od Kennetha Grahama. „Byl tam krtek,“ líčil Terry se stále stejným dětským nadšením později, „ale tenhle dělal jarní úklid! Krtci, krysy a ropuchy oblečení do šatů jako lidské bytosti? Fantazie!“ Knihu přelouskal za jeden den, a ještě to odpoledne si běžel vyřídit průkazku do knihovny. Z kluka, který měl ke knihám odpor, se přes noc stal knihomol, co je hltal po desítkách.
První vydání „Větru ve vrbách“
Jeho sobotní ranní výpravy do knihovny se čím dál víc prodlužovaly. A nechodil tam jen za účelem vrácení knih a výběru nových - rád trávil mezi zaprášenými regály čas a nasával zdejší atmosféru, která ho fascinovala. Cítil se tu „mezi svými“. Ve 12 letech se dokonce stal jedním ze zdejších zaměstnanců – tzv. sobotním knihovníkem. Další stěžejní knihou Terryho života byl Tolkienův „Pán prstenů“. Nešlo ani tak o příběh samotný, jako o to, že jej inspiroval k probádávání dosud nedotčených koutů knihovny - sekcí věnovaných archeologii, dějinám či mytologii. Zařazení Pána prstenů do žánru „fantasy“ ho také poprvé přinutilo k zamyšlení, proč zrovna takové příběhy nesou tuto nálepku, protože - cožpak není veškerá beletrie jistou formou fantasy?
Těžko si představit spisovatele, který nebyl nejdřív čtenářem.
V 19 letech se Terry rozhodl svého oblíbeného spisovatele písemně kontaktovat a napsal Tolkienovi krátký dopis, ve kterém ocenil jeho novelu „Kovář z Velké Lesné“. Moc nedoufal, že by na jeho psaní slavný autor zareagoval - o to větší pak bylo jeho překvapení, když jen o pár dní později přišla v obálce odpověď. Ta byla sice kusá, ale zároveň vyjadřovala radost z toho, že mladý muž pochopil i to, co bylo v knize „skryto mezi řádky“. Terrymu to přineslo až povznášející pocit - uvědomil si, že obdivovaný Tolkien je stejně jako on normálním smrtelníkem a ne nějakou nedosažitelnou figurou z jiného světa. V té době už pracoval jako novinář a měl za sebou i publikování první povídkové knihy. A odpověď od jednoho z jeho idolů přispěla rozhodně k tomu, že se v následujících letech rozhodl spisovatelské dráze věnovat naplno.
J. R. R. Tolkien
Spisovatelem na plný úvazek
V roce 1987 nechal Terry Pratchett svou novinářskou kariéru za sebou a vrhl se naplno do psaní fantasy románů. Série „Discworld“ - „Zeměplocha“, které se prodalo více než 70 milionů výtisků, z něj udělala velmi úspěšného spisovatele. Začínala románem „The Colour of Magic“ (Barva magie), který hned v úvodu sdělil čtenáři, že „Zeměplocha spočívá na hřbetě čtyř slonů, které zase podpírá obří želva plující vesmírem“. Při následné autogramiádě prozradil Pratchett svým fanouškům, že inspirací pro jednu ze zeměplošských čarodějek - Stařenku Oggovou, byla přítelkyně jeho rodičů z Beaconsfieldu, paní Plumbridgeová. V 90. letech se Pratchett stal nejprodávanějším britským autorem, o toto prvenství jej později připravila až J. K. Rowlingová.
Spisovatel nikdy úplně nechápal zařazení svých knih do žánru fantasy, stejně, jako nad tím přemýšlel už jako mladík u Tolkiena: „Romány ze světa Discworldu se zabývají takovými problémy, jako je povaha víry, politika, a dokonce i novinářská svoboda. Ale dejte tam jednoho mizerného draka a nazvou vás spisovatelem fantasy.“
Humor je velmi dobrým způsobem, jak lidem podsunout některé myšlenky, protože se tak děje podvědomě. Čtenáři jsou tak zaujatí smíchem, že si neuvědomují myšlenky, které se jim usazují v hlavě… Je to novinářská záležitost. Chcete dostat slova ze své hlavy do hlavy někoho jiného - do co největšího počtu jiných hlav. A samozřejmě, protože je to novinařina, chcete dostat zaplaceno.
Každá nová vydaná kniha pro Pratchetta znamenala dlouhé knižní turné, na které si zvykl oblékat jednotnou „uniformu“: černý klobouk, černou koženou bundu Levi’s a černé džíny Hugo Boss. Říkával tomu, že „jede s albem na šňůru“. Trval také na tom, že veškerá podpisová práva na licencované produkty ze Zeměplochy (dárkové předměty apod.) zůstanou jemu - nepřál si, aby je někdo - v jeho očích - zkazil nebo bez dovolení pozměnil, protože by to znamenalo v lepším případě „pokřivení“ jím stvořeného světa, v horším zklamání či dokonce okradení čtenáře. Ale často se pak kvůli tomuto rozhodnutí rozčiloval: „Když Mickey Mouseovi upadnou uši, hodného pana Disneyho to nijak zvlášť nezneklidní. Když si někdo koupí tričko se Zeměplochou a hned se mu sepere, tak jsem to já, komu přijde e-mail.“
Time for Terry Pratchett and the Discword series. Great world building, amazing humour and dialogues. My favourite are...
Posted by Doris Lutos on Friday, February 21, 2025
U nás se Pratchettovy knihy dostaly do velké obliby hlavně díky překladu Jana Kantůrka - ten se s Pratchettem několikrát osobně setkal a spisovatel si dokonce nechal český překlad svých knih odborně posoudit. Považoval ho za velice dobrý a zvlášť oceňoval skutečnost, že Kantůrek překládá jména postav, protože to nikdo jiný nedělal.
Pustil jsem se do toho, mám databázi přes 3,5 tisíce zeměpisných, vlastních jmen, názvů různých bylin, kytek, štírů, hadů, jedů, toho všeho, co on ve svých knihách použil.
Kantůrek obzvlášť rád vzpomíná na jeden večer po autorském čtení, kdy si spolu s Pratchettem sedli ke sklence vína. Tehdy mu kostrbatě sdělil, že ho mrzí, že si s ním není schopný pořádně popovídat. A Pratchett mu odpověděl, že „on si daleko raději pomlčí s ním, než aby si popovídal se stovkou jiných lidí“.
Když tady byl asi podruhé, tak mi jeden večer řekl: „Já vím, že se to nedá všechno převést, protože každý jazyk má své specifikum. Ale pokud tě v češtině napadne cokoli, čím bys to mohl oživit, co nenaruší charakter postavy nebo děj, tak to tam prostě dej.“ Tím pádem mi vlastně dal povolení si trochu vymýšlet. Uvedu příklad: když čarodějnice změní dvě myši na vozky, tak já jim neříkám kočí, ale myší.
Překladatel Pratchettových knih Jan Kantůrek
Fatální diagnóza, která ho připravila o to nejcennější
V roce 2007 bylo Terrymu Pratchettovi 59 let a žil spokojeným rodinným i profesním životem. S manželkou Lyn měl už dospělou dceru Rhiannu a jejich život plynul v příjemně zaběhnuté rutině. Jenže Pratchett začal zničehonic mít - zprvu - nespecifické zdravotní problémy - zapomínal, chvílemi jako by ustrnul v okamžiku a nevěděl, co se odehrálo před minutou a sužovala ho velká únava. Přičítal to vyčerpanosti z vytrvalého psaní, jenže se to nelepšilo, a tak vyhledal lékaře. Dozvěděl se zdrcující diagnózu - korová atrofie, vzácná forma Alzheimerovy choroby s velmi časným nástupem.
Jak nemoc postupovala, začal mít záchvaty, při kterých měl pocit, jako by ho celý vnější svět drtil. Přicházel o vizuální a prostorové vnímání a mezi chaotickými vzkazy, které mu jeho mozek vysílal, byl dezorientovaný. Přesto se stále snažil neúnavně pracovat, tím více, čím se nemoc zhoršovala a jemu se krátil čas. Pořád veřejně vystupoval, nicméně mu při tom stál po boku jeho osobní asistent Rob Wilkins, kterému do agendy přibyla nová role - četl za Pratchetta nebo ho doplňoval při rozhovorech, pokud se v nich ztratil. Této úloze společně říkali „strážce anekdoty“.
Na konci roku 2014 už na tom nebyl vůbec dobře, přesto stále pracoval spolu s asistentem na své autobiografii. Když tu jednoho dne znenadání vzhlédl od počítače a řekl mu:
Robe, Terry Pratchett je mrtvý.
I přes nemoc, která mu brala to nejdůležitější, co ke své práci spisovatel potřebuje, dokázal napsat od doby, kdy mu Alzheimerovu chorobu diagnostikovali, sedm románů.
Stromy se zvedají a chodí támhle, lavičky se ztrácejí a cesty jako by se odvíjely do obzvlášť pomstychtivých hadů. Vždycky jsem snil o tom, že až umřu, budu sedět na lehátku se sklenkou brandy a poslouchat Thomase Tallise na iPodu. Ale měl jsem Alzheimera, takže jsem na to zapomněl.
Otevřeně mluvil o eutanazii a bojoval za to, aby se zavedly soudy přímo pro tento účel, které by umožnily pacientům, trpícím nevyléčitelnou nemocí, rozhodnout o tom, že chtějí svůj život dobrovolně ukončit. Hlásil se k tomu, aby byl „zkušební případ“ pro takové nově ustanovené instituce.
Křesťané proti eutanazii protestují a říkají: „Co posvátnost lidského života?“ Já se ptám: „A co důstojnost lidského života?“ Lidé se nebojí smrti, bojí se umírání. Smrt mě neděsí, je pro mne neznámou věcí a neznáma jsem si vždy cenil.
Terry Pratchet zemřel přirozeně 12. března 2015 ve svém domě, obklopený rodinou. Jeho nedokončené romány, uložené na pevném disku, na jeho přání zničil historický parní válec, pojmenovaný Lord Jericho - chvíli před otevřením výstavy o jeho životě a díle.
Drahý Robe. Tak. A jsem pryč. Bývaly dny, kdy jsem měl pocit, že už tu nejsem, takže teď jen toužím po klidném, tichém místě, kde bych si utřídil zmatené myšlenky. Myslím, že jsem žil dobře, i když jsem jistě mohl žít lépe, ale Terry Pratchett je mrtvý a víc slov netřeba. Dohlédni na Lyn, prosím. Nech podle mých návrhů vyrobit ty krásné šperky a předej jí je za mě. Vyber jí dárek ke každým Vánocům a narozeninám. Posílej jí květiny. Každý rok ji aspoň jednou vezmi na velkou večeři, častěji, bude-li to nutné, nebo pokud bude třeba něco oslavit. Pozvedněte sklenku brandy na moji památku a na šťastné časy. Starej se o byznys a on se postará o tebe. Za všechno, co jsi pro mě udělal, za všechny ty drobnosti, za všechny ty mnohem větší věci i za pohřbení těch těl… děkuju ti. Nauč se létat. Hned teď. A opatruj se. Bojuj! Terry
ZDROJE:
WILKINS, Rob. Terry Pratchett: život v poznámkách pod čarou : oficiální životopis. Přeložil Tomáš JENÍK. Praha: Argo, 2023. ISBN 978-80-257-4030-9.
https://www.theguardian.com/books/2017/feb/03/terry-pratchett-docudrama-author-dead-alzheimers
https://art.hn.cz/c1-63674760-zemrel-legendarni-autor-fantasy-knizek-terry-pratchett-
https://www.theguardian.com/books/2002/nov/08/sciencefictionfantasyandhorror.terrypratchett
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-prekladatel-jan-kanturek-terry-pratchett-mi-dal-velky-dar-297137
https://www.theguardian.com/society/2010/feb/01/terry-pratchett-euthanasia-tribunals
https://www.irozhlas.cz/kultura/literatura/nedopsane-romany-terryho-pratchetta-si-uz-nikdo-neprecte-rozjezdil-je-parni_1708301105_pj
https://youtu.be/sjeWj1nVsz0?si=03F2-WP8N7qg3t_6
