Článek
Štěpán Kozub se narodil 13. března 1996 v Bohumíně, později se kvůli silnému astmatu, kterým od dětství trpí, s rodiči přestěhoval do podhorského Javorníku. Vystudoval herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a už během studia hostoval v Národním divadle Moravskoslezském a v Komorní scéně Aréna, kam po studiu nastoupil do angažmá. Byl to jeho splněný sen, tato radost ale byla bezprostředně po nástupu do divadla přetnuta telefonátem od strýce: „První den, co jsem tam šel, mezi ty herce, které jsem obdivoval, kdy mě ten soubor přivítal jako nového člena, a do noci byla oslava, jsem pak z toho divadla odcházel s pocitem – ty vole, to je přesně to, co jsem chtěl dělat. Vyšel jsem ven, ušel asi 500 metrů a volal mi strýc, že můj taťka má rakovinu.“
Byl nominován na Cenu Thálie a v roce 2015 získal Cenu divadelní kritiky (dříve Cena Alfréda Radoka) v kategorii Talent roku. V roce 2018 dostal ocenění jako nejlepší herec za film „Ruchoth Raoth“ na festivalu nezávislých hororových filmů v Las Vegas. Je jedním ze členů populární improvizační skupiny Tři Tygři. Od roku 2018 je uměleckým šéfem Divadla Mír. Píše scénáře, které v některých případech i sám režíruje, s kolegou Jiřím Krhutem nahrál album „Prásknu bičem“, ze kterého pochází známá skladba „Někdy se bojím“. Hrál v oblíbených seriálech „Lajna“ nebo „sKORO NA mizině“ i v několika celovečerních snímcích - např. „Shoky & Morthy: Poslední velká akce“, „Grand Prix“, „Tři Tygři ve filmu: Jackpot“ nebo kritiky i diváky pozitivně přijatém filmu „Spolu“. Ten byl natočený v roce 2022 a Štěpán v něm hraje autistu, který „terorizuje“ svou rodinu.
Na tuto – pro něj ne úplně typicky – vážnou roli se svědomitě připravoval, spolu se štábem navštěvoval spolek ADAM, který dlouhodobě pomáhá rodinám dětí s poruchou autistického spektra a spolupracoval i se spolkem ALFI z Ostravy, jejichž pomoc byla při přípravách filmu klíčová. „Bylo to těžké - hraješ diagnózu, kterou neznáš, musíš se o tom něco dozvědět a ty emoce pak potřebuješ dostat do těla, aby byly sdělitelné.“
Pobyt mezi autisty považoval za obohacující:
Oni neumí moc předstírat. Neumí kalkulovat a vlastně žijou tak, že když svítí sluníčko, tak svítí sluníčko a to je super den. A když prší, tak je to blbý, protože nemůžeme ven. Takhle uvažují. Může to působit primitivně, ale já v tom vidím obrovskou moudrost. Jsou extrémně přirození.
V roce 2019 se oženil s tanečnicí Barborou Drulákovou, kterou poznal na konzervatoři a která byla jeho první skutečnou partnerkou. O rok později se jim narodila dcera Anežka. V loňském roce se rozvedli.
Dětství a zkušenosti s šikanou
Štěpán měl odmalička sklon k tomu být oplácaný, v pubertě se dostal až na váhu 115 kg. Kvůli svému vzhledu se na základní škole stal terčem šikany: „Cesta ze školy k našemu domu šla jenom jednou cestou, nešlo jít jinudy. A mě tam vždycky čekala taková parta lidí, a ti mi házeli věci do potoka, do toho fackovačka, v zimě strkačka hlavy do sněhu a takové věci. Kvůli té váze hlavně – pořád mi předhazovali, jak vypadám.“
Aby svým trýznitelům ukázal, že „je nad věcí“, víc a víc se schovával za humor, který pro něj představoval štít: „Byla to pro mě jediná možná forma, jak se před tím bránit.“ Dělal si legraci sám ze sebe a předstíral, že má nad zraňujícími situacemi nadhled, který byl ale uměle vytvořený, protože – jak později přiznal:
Neměl jsem se rád. To mám doteď – když mi něco úplně nevyjde, nebo mám pocit, že se mi něco nepovedlo, na čem mi záleželo, tak mám takové sebemrskačské sklony. Táhnu si to pak s sebou furt.
Okolo patnáctého roku života se sám na sebe naštval a rozhodl se radikálně změnit životní styl a zhubnout. Upravil jídelníček a začal pravidelně běhat, díky čemuž se během necelých dvou let dostal na téměř polovinu původní váhy, což byl ale zase druhý extrém: „Podle mě jsem trpěl mentální anorexií, viděl jsem sám sebe jinak, než mě viděli ostatní.“
I kvůli šikaně, kterou v dětství zažíval, je velmi citlivý na situace, které vnímá jako bezpráví. Nejvíc mu vadí, když vidí, jak něco takového „jako společnost ignorujeme, a děláme, že to jakoby není, tak to jsou věci, které ve mně vzbuzují strašné emoce.“
Předčasné úmrtí otce
Se svým otcem měl Štěpán hluboký vztah. Jak sám říká, byl pro něj měřítkem hodnot a motivací k umělecké dráze, na kterou se rozhodl vydat. Sám měl totiž umělecké sklony, hrál na kytaru, harmoniku a uměl zpívat. „Vyprávěl mi, že když byl v pubertě, snil o tom, že půjde studovat na konzervatoř kytaru. Bohužel ta doba, ve které žil, úplně nešla naproti tomu, co chtěl dělat. Takže nakonec šel na učiliště, ale hudba byla jeho vášní až do konce života. Když zjistil, že já se vydávám cestou divadelnictví, tak byl nadšený.“
Jak už bylo zmíněno, Štěpánův otec začal trpět hematologicko - onkologickým onemocněním v době, kdy jeho syn získal své první divadelní angažmá. O svůj život bojoval, ale prognóza nebyla dobrá a informace, které od lékařů jeho blízcí dostávali, jim nedávaly důvod k nadějím. Na Štěpánově úvodním představení v jeho prvním divadle ale byl: „Nechal se dobrovolně propustit z nemocnice, takže si myslím, že to trošku odtrpěl, ale byl pyšný. A to když jsem na něm viděl, to bylo velmi vzácné, on tohle moc najevo nedával.“
Finální stadium otcovy nemoci se odehrávalo v době dalšího důležitého milníku ve Štěpánově kariéře - před premiérou komedie „Dva úplně nazí muži“, kterou se mělo otevřít ostravské Divadlo Mír. "Já jsem fungoval tak, že jsem za ním jezdil do Olomouce na oddělení, kde jsem byl x hodin, a pak jsem jezdil zkoušet a hrát. Den před premiérou jsem byl u tatínka v nemocnici, který už byl v bezvědomí, ale stále dýchal. Seděl jsem s maminkou u jeho postele a říkal jsem: Víš, zítra je premiéra, a já nevím, jestli mám jít hrát. A mamka mi řekla – pro mě tehdy neuvěřitelnou – věc, která mě přesvědčila, že mám:
Vždyť taťka, kdyby byl zdravý, tak v tom divadle dneska sedí, kdyby to šlo, protože ti fandil. Najednou bylo úplně jedno, jak to dopadne. Najednou to vůbec nebylo podstatné. Hrál jsem s vidinou, že tam otec jakoby sedí. Že je to jenom pro něj.
Štěpánův otec zemřel dva dny po premiéře ve věku 46 let. Štěpánovi bylo tehdy dvacet a teprve teď si uvědomil, jak zásadní roli otec v celé rodině sehrával, jak ji tmelil a jak se po jeho odchodu začala rychle tříštit. Cítil povinnost tuto roli jako jediné dítě svých rodičů převzít a zároveň se pokusit zacelit obrovskou ránu, kterou předčasné úmrtí jeho otce způsobilo:
Měl jsem takový zvláštní pocit, že to musím zase lepit dohromady, protože jsem jediný, kdo po tom otci zůstal. Navíc jsem jedináček, tak jsem asi cítil nutkavost a povinnost rodinu vyléčit. Takže to, že jsem se oženil a mám dítě, je do značné míry způsobeno tímhle silným přesvědčením, že to tak má být. Že to byl můj úkol.
S jeho smrtí se Štěpán nikdy zcela nevyrovnal a pokaždé, když se mu v životě něco povedlo, litoval, že u toho otec nemůže být a prožívat s ním jeho radost. „Štěpán tehdy pochopil křehkost a nevyzpytatelnost života. I proto chce stihnout co nejvíc v čase, který mu je dán,“ říká autorka knížky „Klaun se zamáčknutou slzou“ Zuzana Burešová, která letos o Kozubovi vyšla.
Vyrovnávání se s nepravdivými a nenávistnými komentáři
Kozub je nadaný na spoustu věcí a také v nich v drtivé většině případů slaví úspěch, což rozšiřuje jak tábor jeho obdivovatelů, tak i těch, kteří ho nemusí, nebo mu jeho slávu jednoduše nepřejí. Umělec schytává spoustu „hejtů“ prakticky za vše, co s ním souvisí - od svého vzhledu až po své úspěchy. Za to, že vypadá daleko starší, než je. Za to, že často nosí tmavé brýle, a to i v interiéru (je to proto, že je světloplachý). Za to, že – slovy svých kritiků - vyprodal O2 arénu, aby v ní říkal vyčpělé otřepané vtipy. I za to, že některým lidem přišly urážlivé a bulvární novináři dokonce neváhali psát titulky typu, že Kozub popírá holokaust: „Často si lidi myslí, že já se s tím, co říkám, ztotožňuju, ale já se s těmi svými vtipy neztotožňuju, to, že něco řeknu přece neznamená, že si to taky myslím. Lidi nepotřebujou chápat kontext, potřebujou informace. Děláme si názor na všechno a pořád a za jakoukoli cenu. Všechno hned hodnotíme, soudíme, nálepkujem, šuplíkujem“ krčí rameny a dodává, že za ta léta už se naučil přijímat jakýkoli názor či kritiku, aniž by ho to rozhazovalo: „Už se nehádám s blbci, nevedu dialog s hlupákem. Když mě budete přesvědčovat, že je tráva modrá, tak vám řeknu, že je modrá. Nebudu se s vámi hádat, ztrácet svůj čas, energii a ve finále i zdraví tím, že se budu přít. Je to osvobozující.“
Věta, která podle mě absolutně vystihuje češství: Když má soused kozu, tak ty ji nechceš taky. Ty chceš, ať mu chcípne. To už není ani závist, to je nepřejícnost. Taková zapšklost. Protože mně se nedaří, a někomu se daří, tak kéž by sis zlomil nohu, vole, abys věděl, jaké to je být na dně. Jako já. Pak si dám ty tři kousky v hospodě a už vím, jak se všecko má dělat.
Sebedestruktivní sklony
Jenže problém je v tom, že Štěpán ve svém zběsilém pracovním tempu neumí zvolnit, respektive že má pocit, jako by ani nemohl: „Obecně mám problém si uvědomit, že někdy může být něco taky jenom o mně, což je paradox, když dělám práci, která je postavená na egu a exhibování. V tom osobním světě mám problém naučit se, že je naprosto normální dopřát něco jenom sobě. Vyrůstal jsem v prostředí rodiny, kde se žilo pro druhého. Nakonec i svoji práci nedělám proto, že bych to sám pro sebe potřeboval, ale protože potřebuji něco hezkého poslat dál.“
Herec a bavič krom svého workoholismu vede velmi nezdravý životní styl - spí pár hodin denně, nepravidelně jí, je v neustálém zápřahu, ze kterého se nedokáže vymanit. Jako ventil používá kouření, říká, že je schopný vykouřit 2-3 krabičky denně. Letos v lednu Štěpánovi jeho tělo vypovědělo službu, selhaly mu plíce a musel být hospitalizován v nemocnici. Svěřil se, že mu doktor řekl, že málem zemřel a přiznává, že před svým kolapsem dostával jak od svého těla, tak od svého okolí dostatek varovných signálů, aby zpomalil. Ale ani tenhle zážitek ho nepřinutil k nějaké zásadní změně:
Nechci říkat, že je mi to jedno, není mi to jedno a v jednu chvíli jsem litoval, že jsem to nechal zajít takhle daleko. Ale asi bych se nedivil, kdyby mi někdo řekl, máte týden. Mám dcerku, to jsem řešil samozřejmě nejvíc, kvůli Anežce by mi to bylo líto nejvíc. Jinak asi ne.
Když Štěpánovi zemřel otec, vzal na sebe břemeno, že se po tatínkovi musí stát tím tmelem, který spojí žalem zasaženou rodinu zase dohromady. A teď to vypadá, jako kdyby si na sebe dobrovolně naložil ještě mnohem větší kříž - že bude rozveselovat a bavit českou společnost. Jakoby dary, které mu byly dány, způsobily, že cítí povinnost vytěžit z nich maximum a ztratil kvůli tomu schopnost cítit sám sebe a svoje potřeby. A vzdal se jich ve prospěch zcela anonymních lidí. I za cenu vlastního sebezničení.
Jakmile mi bylo líp, měl jsem pocit, že už zase můžu jet naplno. Jsem v tom nepoučitelný. Nemám ambici dlouhověkosti, nevidím v tom nic a priori dobrého. Mám vzadu v hlavě takovou sebedestruktivní linku, vyrůstal jsem v prostředí, kde chlapi dřeli, viděl jsem tatínka, dědečka, strejdu, kteří byli zničení chlapi. Nemusel bych každý den něco dělat, ale někde uvnitř mám to pnutí, že bych měl, že mám tu povinnost bavit lidi.
Do ordinace doktora Ricorda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty.
„Jste nemocen, pane?“
„Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“
„Co je vám?“
Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí, i sebe. Nemohu spát."
„To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“
„Jaký je to lék?“
„Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“
Bledý muž se uklonil a řekl smutně:
„Já jsem Deburau, doktore.“
(úryvek z knihy „Největší z Pierotů“ od Františka Kožíka)
ZDROJE:
KOŽÍK, František. Největší z Pierotů. 1400. Praha: Dobrovský, 2022. ISBN 978-80-277-1026-3.
https://www.youtube.com/watch?v=rDohhbDRJ_k&ab_channel=%C4%8Cestm%C3%ADrStrakat%C3%BD
https://www.youtube.com/watch?v=5EiCu3VkzQg&ab_channel=%C4%8Cestm%C3%ADrStrakat%C3%BD
https://www.youtube.com/watch?v=VBGJwyaqZJc&ab_channel=reflexcz
https://www.youtube.com/watch?v=kCpbMubUZNM&ab_channel=%C4%8Cesk%C3%BDrozhlasRadio%C5%BEurn%C3%A1l
https://www.youtube.com/watch?v=iJ0RBX3j-8g&ab_channel=MichalHubik
https://www.novinky.cz/clanek/lifestyle-osobnosti-stepan-kozub-ambici-dlouhovekosti-nemam-chci-zit-naplno-40489589
https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-rozhovory-stepan-kozub-moje-mista-96653
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/stepan-kozub-kniha-zuzana-buresova-rozhovor-interview.A241008_095438_filmvideo_kiz
https://stepankozub.cz/bio/
https://www.totalfilm.cz/2022/09/spolu-tema-zakulisi/
