Článek
Někteří lidé, kteří si prošli skutečnou depresivní epizodou, tím jsou pobouřeni, protože jim přijde, že se tím tato diagnóza zlehčuje a že tyto osoby nemají ponětí, o jak závažné onemocnění se jedná.
Já zkušenost s touto nemocí mám a výše uvedené mne nijak nedráždí, nicméně je třeba říct, že se jedná o dva výrazně odlišné pojmy, které je třeba oddělit, protože deprese fakt není „depka“.
Vysvětlovat někomu, jaké to je mít depresi, pokud ji sám nezažil, je velmi obtížné.
Na duševních nemocech je obecně velmi těžké to, že ostatní chtějí, abyste se chovali jako zdraví, a často nechápou, že nemůžete.
Duševní nemoc není - na rozdíl třeba od takové zlomené nohy - vidět, a proto může být pro zdravého člověka obtížné jí porozumět.
To nejlepší, co pro depresivního člověka můžete udělat, je věřit mu a mít pro něj pochopení. Nedávejte mu rady typu, že si má pustit komedii, pokud je smutný, a nesnažte se ho „vytáhnout mezi lidi“, aby přišel na jiné myšlenky.
To můžete dělat v případě zmíněné „depky“, u právoplatné deprese tím nikomu nepomůžete. Spíš naopak.
Pokud bych měla stav deprese k něčemu přirovnat, tak k pocitu naprosté nicoty a prázdnoty. Jakoby uvnitř vás zemřelo všechno živé, přijdete o svou osobnost, neprožíváte žádné emoce, ztratíte veškerou sílu, vůli i víru, že jste schopní návratu do normálního života. Vlastně už si ani nedovedete vybavit, co to ten normální život je, a ostatní lidé, kteří ho žijí, a činnosti, které v něm vykonávají, vám přijdou nereálné a jakoby z jiného světa. To celé doprovází obrovská únava, která vám brání vykonávat třeba jen ty nejzákladnější činnosti. V těžkém stádiu sem může patřit třeba i nezájem o zabezpečení vyprazdňování nebo základní hygieny. Napříč té obrovské únavě se u depresivních pacientů často stává, že nemohou spát. A přitom je to právě spánek, po kterém velmi touží, aby alespoň na chvíli unikli té velké temnotě, ve které žijí a v nejtěžších formách si mohou i přát, aby se už nikdy neprobudili. U neléčené deprese hrozí velké riziko sebevraždy.
Jestliže máte mezi blízkými někoho, kdo se zrovna nachází v depresivní fázi - nebuďte frustrovaní z toho, že ačkoliv se mu snažíte ze všech sil pomoci, nedostává se vám za to žádného ocenění. V depresi to totiž člověk často zkrátka ocenit nedokáže, a bude mu to nějaký čas trvat.
J. K. Rowling, autorka Harryho Pottera, na základě vlastní zkušenosti s depresivním onemocněním vytvořila v těchto příbězích postavu mozkomorů – v originále dementors (latinský původ slova, který v překladu znamená „šílený“). V jejich přítomnosti vše v okolí mrzne a odumírá, umí vycítit emoce člověka/čaroděje a živit se na nich a pokud se na vás přisají (tzv. mozkomorův polibek), po vzoru upírů vás vysají, jen s tím rozdílem, že oni nesají krev, ale vaši duši a životní energii.
Zrovna tak jako deprese.
Průměrný věk projevu první depresivní epizody je okolo 29 let, ale v posledních letech se tento průměr snižuje a depresí trpí i daleko mladší lidé. Jedná se o nejčastější psychickou poruchu.
Lékem první volby bývají antidepresiva - skupina léčiv ovlivňující metabolismus neurotransmiterů. Na léčbu reaguje okolo 65 - 70 % pacientů. Antidepresiva ale zpravidla začínají působit až po několika týdnech (obvykle to trvá 3 - 4 týdny), což je pro pacienta v akutní fázi dlouhá doba. Proto se v těchto případech k medikaci přidávají ještě další léky, které mají rychlejší účinek, případně se přistupuje k jiným řešením, např. elektrokonvulzivní terapii (dále jen EKT).
Ta má mezi veřejností do dnešních dnů punc jakési středověké mučící metody, k čemuž výrazně přispěly známé knihy nebo filmy, ve kterých je vylíčena jako bolestivá, traumatizující a člověka poškozující praktika. Kdo by neznal Formanův „Přelet nad kukaččím hnízdem“ nebo knihu Sylvie Plathové „Pod skleněným zvonem“?
EKT byla poprvé s úspěchem použita ve 30. let 20. století italskými lékaři Ugem Cerlettim a Carlem Binim v léčbě pacienta s katatonní schizofrenií. EKT probíhá v celkové anestezii s myorelaxací, kdy je elektrodami aplikován modulovaný elektrický proud s cílem upravit psychiku pacienta (laicky řečeno je u něj vyvolán krátký záchvat). Velké využití má EKT u farmakorezistentních středně těžkých až těžkých depresivních epizod. A navzdory všeobecnému názoru se jedná o velmi bezpečnou metodu s minimem komplikací, která má navíc velkou účinnost (reaguje na ni až 90 % pacientů v rezistentním depresivním stavu).
Důležitou roli v léčbě deprese hraje psychoterapie a přestože je její význam a přínos nepopiratelný, při hospitalizaci pacienta v psychiatrické léčebně hraje ve většině případů stále pouze okrajovou roli.
A to je obrovská škoda.
Na pravidelnou terapii tak začne pacient docházet zpravidla až po propuštění z nemocnice. A tady nastává další kámen úrazu – poptávka po psychoterapii výrazně převyšuje nabídku, takže lidé, kteří ji akutně potřebují, se k ní často dostanou až po několika měsících – a to i v případě, že je v jejich možnostech navštěvovat psychoterapii za přímou platbu. Ti, co se snaží sehnat psychoterapeuta na pojišťovnu se nacházejí ještě v daleko složitější situaci.
Jakousi vlajkovou lodí se pro tyto případy stala Sociální klinika v pražských Dejvicích, kterou založily v roce 2014 Yvonna Lucká s Barborou Janečkovou jako projekt Českého institutu biosyntézy (jeden z psychoterapeutických směrů). Jejím posláním je poskytovat dostupnou terapeutickou službu lidem v těžké životní situaci, kteří by na ni jinak finančně nedosáhli.
Málokdo má také štěstí na to, že mu hned první psychoterapeut, ke kterému se dostane, bude vyhovovat – někdy je to docela alchymie a je třeba vytrvat, dokud nenajdete někoho, s kým si „sednete“ a budete mu důvěřovat. Protože bez důvěry není možné s tímto odborníkem navázat kvalitní vztah a bez toho se v terapii – pokud vám má být k užitku – neobejdete.
Daleko víc, než zaměňování výrazu „depka“ za opravdovou depresi mi vadí prezentace psychických onemocnění některými influencery na známých platformách jako je třeba Youtube.
Za všechny zmíním youtuberku Sugar Denny, která si ve svých videích opakovaně stěžuje na plejádu svých psychických obtíží (mluví o silných úzkostech, panických atakách, zhrouceních, ADHD a dalších poruchách či nemocech). Těžko říct, jestli některými z nich opravdu trpí a pokud ano, které to jsou. Každopádně pokud se skutečně léčí s psychickým onemocněním, její životní styl, který na sociálních sítích propaguje, s tím opravdu nekoresponduje. Sugar Denny se ráda chlubí velkou konzumací alkoholu (ačkoli zmiňuje, že užívá antidepresiva i antipsychotika), marihuany i dalších omamných látek, jejichž užívání v kombinaci s psychiatrickou medikací může napáchat velké škody. Stejně tak její nezodpovědný přístup může velmi uškodit dětem a dospívajícím, kteří ji sledují a adorují, a kteří se třeba s nějakou psychiatrickou diagnózou potýkají.
Protože děti a mladí lidé jsou snadno ovlivnitelní a jestliže jim jejich idol ukazuje, že takový přístup je v pořádku, můžou ho pak brát jako normu.
A možná ještě horší mi přijde skutečnost, že influencerka využívá svých (ať už skutečných nebo domnělých) psychických nemocí jako berličky, kvůli které je ospravedlnitelné jakékoliv její jednání. Veškeré chyby, které udělá, lenost nebo často velmi diskutabilní společenské chování, na které ji někdo upozorní, omlouvá tím, že za ně nemůže, protože to má v životě obrovsky těžké kvůli tomu, že trpí psychickým onemocněním.
A to je prostě nesmysl.
I v případě, že máme nějaké omezení, které nás limituje - ať už ve formě nemoci nebo něčeho jiného, to přeci neznamená, že máme právo se k druhým lidem chovat jako hulváti, nebo že máme vzdát svůj život a hrát si na oběť. Že se máme přestat snažit a usilovat o své místo na slunci, aby nám - přes všechny naše bariéry, bylo na světě hezky. Záleží jen na našem rozhodnutí a na našem přístupu, jak moc velký handicap to bude.
A u psychických (ale samozřejmě i jiných) nemocí je naprosto legitimní, že čas od času upadneme a nějakou dobu nám třeba zase nebude dobře.
To je v pořádku. Důležité je poznat svoje možnosti, být k sobě upřímný a ohleduplný a nebát se říkat si o pomoc.
Ale stejně důležité je taky naučit se ve správnou chvíli zase zvednout.
ZDROJE:
RABOCH, Jiří a ZVOLSKÝ, Petr. Psychiatrie. Praha: Galén, 2001. ISBN 80-7262-140-8
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak zvládat depresi. 3., aktualiz. a rozš. vyd. Psychologie pro každého. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4774-3
DÖRNER, Klaus a PLOG, Ursula. Bláznit je lidské: učebnice psychiatrie a psychoterapie. Psyché (Grada). Praha: Grada, 1999. ISBN 80-7169-628-5
Sejkorová, M. Deprese a její rizikové faktory. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Farmaceutická fakulta v Hradci Králové, Katedra biologických a lékařských věd, 2018. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/101377/130240630.pdf?sequence=1&isAllowed=y
HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X
RAHN, Ewald. Psychiatrie: učebnice pro studium a praxi. Psyché (Grada). Praha: Grada, 2000. ISBN 80-7169-964-0.
