Článek
Vyrůstání v přísně katolické rodině ji přimělo ke vstupu do kláštera
Jiřina vyrůstala v hodně nábožensky sešněrované rodině, odmala byla - zejména - matkou vedena k pevné víře v Boha a úctě k autoritám. Když jí bylo 15 let, rozhodla se, že svou víru posune na vyšší úroveň a vstoupila do kláštera boromejek. Asketický klášterní život, vyžadující disciplínu, poslušnost a sebeobětování její temperamentní nátuře nevyhovoval a když jednou vzkázala matce představené, „aby jí vlezla na záda“, boromejky se s neukázněnou novickou rozloučili. Pro Jiřininu matku bylo takové selhání nepřijatelné a jejich už tak velmi chladný a napjatý vztah se po tomto ještě zhoršil.
Ještě v klášteře se Jiřina setkala s knězem Pavlem Krejčím, který zaskakoval za jejich zpovědníka, a přišel jí moc milý. Vtipkoval, usmíval se a otevřeně si s ní povídal o tom, co ji tíží, což byl velký rozdíl od upjatých jeptišek, které ji dennodenně obklopovaly. A tak když se ocitla zpátky za zdmi kláštera a doma se na ni dívali skrz prsty, rozhodla se ho vyhledat znovu. Vyrazila za ním do Moravských Budějovic, kde působil, a našla tu zpočátku příjemný prostor dětí podobného věku, které se okolo Krejčího jako komunita sdružovaly.
Postupné probourávání hranic
Jiřina, která do působiště Krejčího dojížděla zejména o víkendech a prázdninách, si brzy všimla, že jí kněz věnuje více pozornosti, než ostatním dětem a dělalo jí to radost. Když ji poprvé pozval do „své místnosti“, pokoje, ve kterém bydlel, s tím, že jí pustí svou oblíbenou hudbu a budou si moci nerušeně popovídat, cítila se, jako by ji právě přijali do nějakého zasvěceného řádu. Krejčí 16letou dívku podporoval v jejích zájmech, vyptával se na věci, které ji trápily, utěšoval ji a povzbuzoval. Jednou ji vyzval, aby si mu lehla do klína, což ráda udělala, a tenkrát ji ještě vůbec nenapadlo, že knězův zájem o ni rozhodně nebude pouze „otcovský“.
Přestože její hlava spočívala v jeho rozkroku a on ji hladil po vlasech.
Pár týdnů nato k ní přistoupil v kuchyni, kde byli v ten okamžik jen oni dva a políbil ji. Velmi ho potěšilo, že nijak neprotestovala - vysvětlil si to jako potvrzení toho, že může beze strachu „postoupit na další stupeň“. Jiřina si na ten okamžik dodnes dobře pamatuje - na to, jak ztuhla a jak nebyla schopná pohybu. Na stud, který cítila, že ve svatém muži vyprovokovala takové nemravné chování. Ani ji nenapadlo se proti němu ohradit - Krejčí pro ni představoval obrovskou autoritu, navíc se díky jeho zájmu cítila přijímaná a zajímavá, a bála se, aby o to třeba jen nepatrným projevem nesouhlasu nepřišla.
Polibků začalo přibývat a přidalo se k nim i osahávání jejích intimních míst - většinou ve zcela náhodných situacích. Když byli sami nebo když se nikdo nedíval, se 40letý Krejčí dotýkal jejích prsou, jakoby mimochodem, náhodně, až si to sama pro sebe vysvětlovala tak, že to nemohlo být záměrné.
Nicméně když teď seděla na kraji postele v jeho pokoji, bylo jí jasné, že veškeré ty stupňující se intimnosti z minulých týdnů byly jen „předehrou“ k něčemu „většímu“ - a najednou ležela celá zkoprnělá a nahá v jeho náručí a jediné, co zvládla vykoktat, bylo to, že „se bojí, aby ji to nebolelo“.
První sex v životě s knězem, který proběhl podle celkem standardních měřítek, nebyl zdaleka tým nejhorším oproti tomu, co ji v následujících dvou letech čekalo. A přestože to pro ni byla první sexuální zkušenost, dovedla poznat, že pro Krejčího určitě nikoli. Což by se nicméně od kněze, který měl dodržovat celibát, čekalo. Vinu za to, co se stalo, dávala Jiřina pouze sobě:
Brala jsem to tak, že ten kněz se o mě „ušpinil“.
Sex na přání
S tím, co se během jejích pobytů u Salesiánů dělo, se Jiřina nikomu nesvěřila. Neměla ani komu - matce to říct nemohla, protože dobře věděla, že by celou záležitost vnímala stejně, jak ji ostatně vnímala ona sama - že je špinavou bytostí, která ďábelsky svedla čistého a nevinného svatého muže. A jedinými kamarády, které v té době měla, byli dospívající z komunity kolem Krejčího a těm se svěřit taky nedokázala. Už tak se někteří z nich na její „nadstandardní“ vztah s oblíbeným knězem dívali nesouhlasně. A to neměli tušení, co se ve skutečnosti odehrává za zamčenými dveřmi. Pavel Krejčí měl zvláštní choutky, líbila se mu bezbrannost jeho oběti a užíval si své dominantní postavení, ve kterém mu bylo splněno vše, co si poručil.
Když chtěl mít drsnej sex, měl drsnej sex. Když chtěl mít anální, měl ho. Ty tam nejsi v pozici, že by ses moh bránit… seš v takový zamrzlý pozici, že přijmeš tu roli, že nemáš na výběr. Část mě měla pokaždé radost, že jsem ho uspokojila.
Pomoc nakonec našla u jiného kněze
Teprve po třech letech se Jiřina se svým trápením někomu svěřila. Byl jím jiný kněz - Michael Martínek, který ji k její velké úlevě neodsoudil, ale naopak jí řekl, že to, co po ní Krejčí vyžaduje, rozhodně není v pořádku a že nic takového dělat nemusí. K tomu jej písemně kontaktoval a informoval ho, že o celé záležitosti ví a že si přeje, aby svého nežádoucího chování okamžitě zanechal. Jiřina u něj našla - konečně - opravdu bezpečné útočiště a novou komunitu lidí, kde mohla trávit svůj čas, přesto ji to ale nadále „táhlo“ za Krejčím - byl pro ni otcovskou figurou, se kterou měla sice velmi nezdravý, přesto ale svým způsobem silný vztah, jenž nedokázala ze dne na den ukončit.
V té době se o sexuálním vztahu své dcery s představitelem církve dozvěděla i Jiřinina matka, která se zachovala přesně podle jejích předpokladů - Jiřinu proklela vulgárními nadávkami a odmítala s ní mít cokoli společného. V těchto okamžicích se Jiřina cítila být na úplném dně a z přemíry negativních emocí, sebenenávisti a obrovského pocitu viny uvažovala nad tím, že si sáhne na život a ukončí své trápení.
Tenkrát ji patrně zachránil právě vztah s Martínkem, kterému nechtěla způsobit problémy. Chovala se jako poraněné zvíře, všechny od sebe odháněla, nedovedla se soustředit a kvůli tomu ve škole nepostoupila do dalšího ročníku a musela opakovat. Měla velkou potřebu působit si bolest, mlátila hlavou do topení, nejedla, nespala, všemožně se sebepoškozovala, díky čemuž dovedla alespoň na chvíli cítit úlevu. Okolí ji mělo za divokého a nevyrovnaného spratka, její chování ale bylo pro traumatizovaného člověka typické.
První manželství s katolíkem a promiskuitní období
Okolo dvaceti let se Jiřina zakoukala do katolického kluka, který se nakonec stal hlavním motivem, že vztah s Krejčím definitivně ukončila. Ten si marně zkoušel svou mladou a poslušnou milenku udržet citovým vydíráním:
Říkal mi, že na té faře zůstane úplně sám, jestli odjedu a jak mu to vůbec můžu udělat.
Ve 21 letech se provdala, manželství ale šťastné nebylo. Ačkoli se Jiřina snažila ze všech sil, nedokázala přestat ve svém muži spatřovat agresora, přestože se k ní choval hezky.
Když jsem byla doma sama, byla jsem v pohodě, ale stačilo uslyšet klíč v zámku, jak se manžel vracel domů a roztřásla jsem se stresem.
Nakonec už to nedokázala snášet a rozhodla se pro svou záchranu zvolit jedinou strategii, kterou znala - útěk. Manželství skončilo po pár letech rozvodem a Jiřina se „utrhla ze řetězu“. Navazovala krátkodobé a povrchní vztahy, založené převážně na sexu, v jednu chvíli spala i s 15 muži, kteří o sobě vzájemně nevěděli. Přišlo jí samozřejmé být „po vůli“ komukoli, kdo o ni projevil zájem a kdykoli měl potřebu.
Hypersexualita je jeden z projevů léčby traumatu. Buďto je to absolutní averze vůči sexualitě anebo si ty ženy říkají: konečně to mám pod kontrolou - já si vybírám, s kým se vyspím.
Ve druhém manželství našla štěstí
Když se seznámila s mladým mužem jménem Otto, bylo jí brzy jasné, že potkala někoho výjimečného. Po pár měsících vztahu spolu začali žít a netrvalo dlouho a vzali se. V manželství se narodili dva synové. Po pár měsících vztahu se svým osudovým mužem se Jiřina rozhodla „pohřbít“ celou záležitost s Krejčím hluboko v sobě a soustředit se na nový život. Jenže neléčené trauma má bohužel tendenci dávat o sobě vědět a Jiřina se i ve šťastném manželství potýkala s potížemi v sexuální oblasti, nízkou sebedůvěrou a k tomu s problémy s nadřízenými v práci.
Přesto si byla jistá, že za minulostí udělala tlustou čáru a nikdy se k ní už nechce vracet… a asi by to tak i dopadlo, kdyby si o téměř dvacet let později nevyslechla projev kardinála Duky, ve kterém označil strach ze sexuálního zneužívání v církvi za hysterický a zhodnotil ho jako okrajový problém. Jiřině se po vyslechnutí těchto slov zatmělo před očima a kontaktovala organizaci, která se sexuálním zneužíváním zabývala. Shodou okolností se dovolala psychoterapeutce Ritě Kramerové, ke které začala následně docházet na terapii.
Ohlášení Salesiánům a konfrontace Krejčího
Po pár měsících, kdy Jiřina začala svoje trauma ošetřovat s pomocí psychoterapeutky, se odvážila kontaktovat provinciála Salesiánů (provinciál = nejvyšší představený mužského řeholního řádu) Petra Vaculíka – ten k její obrovské úlevě její obvinění nijak nerozporoval, naopak ji ujistil, že jí věří, jelikož měl sám na zmíněného kněze už velmi dlouho podezření. Vaculík poté Krejčího s nařčením konfrontoval, a ten ho nijak nepopřel. Informace o události byla zaslána do Vatikánu a Krejčí dostal nařízení přerušit svou kněžskou činnost. Salesiáni poté ještě zařídili, aby Krejčí jako sexuální agresor hradil Jiřině její terapeutická sezení.
Součástí Jiřinina terapeutického procesu bylo i natočení dokumentární série o jejím příběhu s názvem „Ve stínu celibátu“, který vznikl pod hlavičkou Seznam Zpráv. Jiřina se stala první Češkou, která se rozhodla veřejně a otevřeně promluvit o sexuálním zneužívání v církvi, v dokumentu navíc řekla i celé jméno muže, který jí toto po tři roky prováděl.
Velký respekt, úcta a dík pro paní Jiřina Kočí! 👍👏👏👏 Předloni se u ní po více než dvaceti letech probudilo trauma z...
Posted by Jiří Kubík on Saturday, June 12, 2021
Po více než dvou dekádách a několika měsících, strávených v terapii, se Jiřina rozhodla napsat Pavlu Krejčímu dopis. Doufala v jeho omluvu, v přiznání viny, v nějakou katarzi.
Nedočkala se.
To, co mezi námi proběhlo, nebylo v pořádku a ublížilo mi to víc, než jsem tehdy mohla tušit a než ty si kdy uvědomíš. Teď jsi ukrytý před světem, v klidu si dožiješ své dny a nebudeš muset ničemu nepříjemnému čelit.
Jeho odpověď byla naopak plná obviňování a výčitek:
Z Moravských Budějovic jsem musel odejít ze dne na den. Aniž bych se mohl rozloučit, aniž bych se mohl sbalit. Farnosti bylo oznámeno, že jsem pryč velice nešťastným způsobem, takže se nemůžu ukázat v podstatě nikde v republice. Všimni si prosím, že jsem neodešel, ale byl jsem odejit. Papíry s proviněním byly odeslány do Říma. Že si užívám důchodu? Ztratil jsem spoustu přátel, známých, příbuzných. Velice se mýlíš. Měl jsem celkem ochotu se s Tebou setkat, ale po tom extempore s televizí jsem ji ztratil.
Ani při osobním setkání se Pavel Krejčí své oběti neomluvil
Jiřina Kočí se s Pavlem Krejčím nakonec přece jen ještě jednou osobně setkala - v té době už věděla, že nebyla zdaleka jediná, koho v kněžském taláru zneužíval. Když mu vyprávěla, co vše si musela prožít poté, co se jejich cesty rozdělily, měl slzy v očích a bylo mu líto, že si musela projít takovými těžkostmi, nicméně jakoukoli svou osobní zodpovědnost na nich neviděl. Ani teď se Jiřině neomluvil a nepřiznal žádné pochybení.
Pavel Krejčí v současnosti žije v Brně, na konci roku 2024 byl v kanonickém procesu uznán vinným za sexuální zneužívání několika nezletilých osob a byl mu uložen smírčí trest propuštění z kněžského stavu. 1. února jej největší představitel salesiánského řádu propustil ze Společnosti sv. Františka Saleského.
Z hlediska trestního zákona už mu nic nehrozí, jelikož jeho činy jsou promlčené.
Jiřina Kočí se podílela na založení neziskové organizace „Někdo ti uvěří“, která nabízí pomoc obětem sexuálního násilí ze strany církevních představitelů.
ZDROJE:
