Článek
Občas takhle někam vyrazím s lidmi, které neznám, protože tam člověk může někdy narazit na někoho, s kým si sedne. Sama jsem nedávno objevila zálibu takové výlety organizovat a vést, a čas od času nějaký uspořádám. Mým záměrem v té době určitě nebylo seznámit se s novým potencionálním partnerem, protože jsem byla emočně rozbitá po rozpadu několikaletého vztahu, o kterém jsem přes všechny problémy, které jsme v něm řešili, věřila, že už bude napořád.
Velmi mne proto překvapilo, že jsem si právě s tímto mužem tak rozuměla, protože to se mi opravdu často nestává. Doslova jsme spolu prokecali celý jednodenní výlet, bylo mi s ním moc příjemně a tak když se před naším rozloučením zeptal, jestli bychom nemohli v blízké budoucnosti podniknout něco jenom sami dva, celkem bez většího rozmýšlení jsem souhlasila. Já to vlastně ani nebrala jako rande - prostě se dva lidé, co se teprve poznali, vyrazili projít do lesa a pak si sedli na pivo a povídali si. Shodou okolností jemu taky skončil v nedávné době delší vztah, ale na rozdíl ode mě se viditelně toužil zase rychle „zaláskovat“ a „skočit“ do nového. Několikrát i zmínil, že je nerad sám se sebou a jelikož jsme si na naší schůzce povídali i o hlubších věcech, celkem jsem asi dovedla pochopit i další souvislosti.
Co ale bylo důležitější, že já jsem si při naší konverzaci uvědomila spoustu svých vlastních témat a potřeb. Že moje krátkodobá touha po tom, aby mi jiný muž pomohl s tou velkou bolestí a pocitem osamělosti, které jsem prožívala nebo je dokonce nechal „vyzmizíkovat“ byla sice pochopitelná, jenže by to nebyla - pro mne - správná cesta. Ale bylo to opravdu k neuvěření lákavé. Že v tu chvíli rozhodně nejsem na nový vztah připravená. A konečně taky to, že i kdybych už byla, s tímto člověkem by to nebylo.
Když ztratíte někoho blízkého, je to vždy těžké. Když ale ztratíte prvního opravdu blízkého člověka, kterého jste v životě měli, je to o to těžší. Ne, nejsem žádný asociál, jen jsem bohužel měla opravdu těžké dětství a dospívání a roky, které by měly patřit k těm nejradostnějším v životě, kdy člověk poznává svět, sám sebe a své možnosti, jsem trávila v izolaci a do své dospělosti vstupovala s náloží traumat, které jsem si sebou vláčela „v batohu na zádech“. V životě jsem zažívala jen velmi nezdravé vztahy, fungovat v něčem jiném mne nikdo nenaučil, takže jsem podobné celkem logicky navazovala i v mladé dospělosti.
Vymotávat se z tohoto začarovaného kruhu jsem postupně začala až díky psychoterapii. Přesto jsem si řadu let ani neuvědomovala, že jsem ty nejhorší věci, které mne v životě potkaly sice na terapeutických sezeních otevřela a racionálně nějaký způsobem přijala, ale nikoli v emoční rovině. Že mám k lidem stále velkou nedůvěru a nikomu nedovolím, aby se ke mně mohl opravdu přiblížit. Že tedy vlastně nevědomky pokračuju v nastaveném módu izolování se proti světu.
A můj bývalý partner byl prvním člověkem, který se tou pevně vybudovanou zdí dovedl probořit, svou bezprostředností, urputností, ale zároveň citlivostí a šikovností, se kterou to dělal. Jenže měl bohužel tu smůlu, že si v našem vztahu „odskákal“ všechnu mou nezpracovanou bolest, za kterou sice nemohl, ale která se v něm promítala na denní bázi, až mu jednoho dne došly síly a víra, že se může něco změnit.
Právě jeho jsem ztratit neměla. A právě jeho jsem ztratit musela. Protože nebýt těch silných citů, které jsem k němu chovala, šok z jeho ztráty by se mnou tolik nezametl a nepřinutil mne upřímně se podívat sama na sebe a na to, jak se ve vztazích k druhým lidem chovám. Že jsem sice měla sakra blbý životní start, ale že za to, jakým člověkem budu a jaký život budu žít, mám zodpovědnost jen já sama. Prožila jsem si pekelné měsíce, během kterých jsem neodžívala jenom náš rozchod, ale i spoustu dávných věcí, které měly být už dávno oplakány a které k tomu teď konečně dostaly příležitost.
Málokdo je rád (delší dobu) sám a málokdo rád cítí bolest. Jenže bolest je přirozenou součástí života a je důležité k sobě nechat ty smutky přicházet, aby námi mohly projít, prožili jsme je a odtruchlili a pak mohli jít v životě dál a už je s sebou zbytečně nevláčeli. A naučit se být sám se sebou je také důležité. Protože pak se můžeme slyšet a uvědomit si, po čem opravdu toužíme a kým že to vlastně jsme. Vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří volí různé úniky, aby sami sebe necítili, ať už k alkoholu, k vyumělkovanému životu na sociálních sítích nebo do partnerského vztahu, ve kterém jsou hlavně proto, aby nebyli sami.
Mně to náročné období přineslo spoustu pozitivního - došlo mi, že se musím prvně naučit být v životě šťastná a spokojená sama se sebou, najít si to svoje, co mi bude přinášet radost a teprve pak je možné, abych byla šťastná s někým druhým. Protože to za mě nikdo jiný „neodpracuje“ - nikdo vás „neudělá šťastnými“, pokud tu radost ze života necítíte sami ve svém nitru. Ten druhý člověk ji pak může jen znásobit. A taky že o svých snech nestačí jenom mluvit, ale je potřeba na nich i pracovat. Což konečně dělám a je fajn, že mne ta samotná práce „na něčem“ baví daleko víc, než dosažení samotných vytyčených cílů.
Můj příběh nemá být v žádném případě žádným univerzálním návodem nebo pravdou, každý člověk je jiný a každý má odlišné zkušenosti a potřeby.
Každý si jdeme „svým vlastním tempem“. A je to tak v pořádku.
