Článek
Jsem si jistá, že se podobné situace dějí nám všem a taky jsem vnímala, že uspěchaný tep našeho hlavního města vytvářel pro stresující chvilky to správně výživné podhoubí. Normální mi ale taková setkání nikdy nepřišla a nejvíc mi na nich vadí skutečnost, že už občas máme tendenci vnímat je jako samozřejmé, jako součást „národního koloritu“ a většina z nás už se nad nimi ani nepozastavuje. Jsem si ale jistá, že i tak dovedou – plíživě, ale zato zaručeně, otrávit náladu.
Je jasné, že každý člověk nejen v Praze, ale všude na světě má své vlastní problémy a nemusí se na vás nutně usmívat jak „měsíček na hnůj“. O tom psát nechci, i když takový úsměv od neznámého člověka, se kterým se míjíte na ulici, je třeba pro mě osobně fajn zážitek. Já sama se na lidi usmívám ráda. Ale to, co jsem schválně „monitorovala“ ve svém soukromém miniprůzkumu dva pracovní dny v jednom podzimním týdnu roku 2021 bylo o něčem jiném. Ani ne tak o pouhé odměřenosti nebo nezájmu, jako spíš o neúctě až nepřátelství.
Tak schválně.
Vstala jsem před sedmou, naházela na sebe oblečení a zacvakla psa na vodítko. Pak jsme seběhli dolů z kopce na autobusovou zastávku, odkud jsme jezdili na Smíchov a pak ještě metrem dál na meziměstský autobus. Na autobusové zastávce jsme byli včas, a jelikož už jsem v dálce viděla přijíždějící autobus, rychle jsem nasadila psovi košík a sobě respirátor. Moje drahá shiba se klasicky po upevnění náhubku urazila a „zabejčila“, takže jsem ji k zadním dveřím autobusu musela prakticky dotáhnout. Nijak jsme ale řidiče nezdržovali, přesto nás „přivítal“ přivřením mého psa mezi dveře, které musel akutně zavřít, i když jsme ještě nebyli oba v autobuse. Jen díky mé duchapřítomnosti jsem dveře rychle zablokovala rukou, zatáhla psa dovnitř a polohlasem si mumlala šťavnaté nadávky.
Na Smíchovském nádraží jsme přestoupili na metro. Celý ten týden bylo hnusně a téměř bez přestání pršelo, takže kromě kabelky a psa jsem s sebou táhla i svůj velký, nerozkládací deštník. Do natřískané soupravy metra jsme nastoupili hned za paní s nákupní taškou, která obsadila poslední volnou dvousedačku - na jedno místo usadila sebe a na druhou tašku, kterou by si mohla normálně složit k nohám, aby si vedle ní mohl někdo v nacpaném vlaku sednout.
Klasika.
Moc dobře věděla, že jdu za ní a stejně tak musela vidět, že mám plné ruce všeho a že by mi volné místo zcela jistě bodlo. Bez zájmu mě sjela pohledem, který se ale následně změnil v údiv, protože jsem si k jejímu překvapení stejně nevzrušeně sedla na kousek zbývajícího volného sedadla po jejím boku, takže jsem jí zasedla i tašku. S nevěřícím pohledem ji neochotně odsunula stranou. Tohle není moje obvyklá „strategie“ pro podobné situace, většinou někoho, kdo takhle sedí, požádám, jestli by mi mohl uvolnit místo, ale naprostá ignorance téhle dámy v kombinaci s předešlým setkáním s „ředitelem autobusu“, který mi málem skřípnul psa mezi dveře, ve mně vyvolala bojového ducha.
Vystoupili jsme na Nových Butovicích a vyjeli jsme eskalátorem nahoru na autobusovou zastávku. Tady jsem vždycky měla pár minut čas a většinou jsem se tu proto zastavovala v krámě, který je přímo u zastávky, pro něco k snídani. Nakupovací rituál byl každou zdejší návštěvu jak přes kopírák – vešla jsem, pozdravila mladou slečnu, která se tvářila, jakoby ji už jen můj samotný příchod neuvěřitelně obtěžoval, protože musela vzhlédnout od svého chytrého telefonu a neodpovědět mi na pozdrav a nulová odezva z její strany probíhala i během placení a pozdravu na rozloučenou.
Dorazili jsme do městečka, kde jsem tehdy pracovala, a na přechodu jsem se dozvěděla, že jsem káča, protože nemám nasazený respirátor (ve skutečnosti zaznělo daleko ostřejší slovo). Zamrmlala si to „pod fousy“ sveřepě se tvářící paní ve středních letech ukázkově pasivně-agresivně na „půl huby“, aniž by se na mě podívala. Nutno říct, že jsme přes přechod přecházely jen my dvě, byly jsme od sebe dostatečně vzdálené (víc jak dva metry) a ve venkovním prostoru, takže fakt, že jsem neměla nasazený respirátor, byl zcela v pořádku.
Cestou z práce jsem na Butovicích chytla v metru opět jedno z posledních volných míst a naproti mně se uvelebila mladá slečna. S respirátorem pod nosem, který jí stěží zakrýval ústa. Poprosila jsem ji, jestli by byla tak hodná a respirátor si nasadila tak, aby plnil svou funkci, ale měla jsem smůlu. Otráveně se na mě podívala, na zlomek vteřiny si respirátor trochu povytáhla, aby ho vzápětí nekompromisně stáhla zase dolů s proslovem, že „si nic nasazovat nebude, páč v tom nemůže dejchat“. Všude okolo nás seděli samí důchodci a malé děti s předpisově nasazenou ochranou nosu a úst… Zavrtěla jsem hlavou, ocenila slečnu ironickou poznámkou, že je fakt jednička a sedadlo naproti ní opustila.
Konečně jsme o půl šesté vystoupili na autobusové zastávce naproti té, z níž jsme ráno vyjížděli. Cítila jsem se unaveně, z práce i cesty samotné a byla jsem ráda, že už jsem doma. Vystoupil s námi i jeden mladý kluk, kterému mohlo být okolo dvaceti. Byl mi trochu povědomý, ale na první dobrou jsem si nebyla jistá, kam ho zařadit. Stále hustě pršelo a já jsem zaregistrovala, že měl chudák úplně promáčené svoje plátěné tenisky. Zatímco jsme čekali na přechodu, až blikne zelený panáček, pohlédl na mě a já už jsem se preventivně začala chystat na další konfrontaci. Co zas, proboha???
„Dobrý den, my bydlíme ve stejném paneláku, jestli se nepletu…“
„Fakt?“ Nebyla jsem si jistá a on přikývnul.
„Jo, dokonce si myslím, že i na stejném patře…“
Pátrala jsem rychle v paměti, ale pořád jsme si ho nevybavovala. Nicméně možné to klidně bylo, protože u lidí, se kterými se někde jen tak občas míjím a maximálně se jednou za dlouhý čas pozdravíme na chodbě, jsem naprosto marná a mám problém si je zapamatovat. Pokud už spolu prohodíme alespoň pár slov, neuronové spoje v mojí hlavě secvaknou a pak už vím, která bije. Nedůvěřivě jsem čekala, co z něho vypadne.
„Mám hned naproti auto, nechcete se se mnou svést, když je tak hnusně?“
Vysadil mne po pár minutách jízdy před bytem a popřáli jsme si vzájemně hezký zbytek dne. Byla jsem si jistá, že už si ho pro příště budu pamatovat. Dveře od bytu jsem už odemykala daleko klidnější a když jsem je za sebou zabouchla, přistihla jsem se, že se usmívám.
Jak málo stačí. Trochu laskavosti.
