Článek
Helen, která s největší pravděpodobností trpěla některou z forem meningitidy, sice nakonec přežila, ale nemoc ji připravila o zrak i sluch. Neměla tedy příležitost osvojit si základní komunikační dovednosti a vyrůstala v tichu a tmě. Frustrované dítě trápilo domácnost nevypočitatelnými výbuchy vzteku a agrese. Rodiče s dcerou navštívili všemožné odborníky, ale nikdo jim nedokázal poradit. Ve své bezradnosti raději Helen ve všem ustupovali. Nakonec se obrátili na slavného vynálezce telefonu Alexandra Grahama Bella, který byl zároveň pedagogem pro neslyšící děti a ten jim zprostředkoval kontakt s Perkins School for the Blind (Perkinsovou školou pro nevidomé) ve státě Massachusetts, nejstarší školou pro nevidomé ve Spojených státech. Škola jim doporučila mladou učitelku Anne Sullivan, která se za rodinou vydala do Alabamy.
Díky tomu se měl nešťastné šestileté dívence změnit život.
Anne se narodila 14. dubna 1866 ve Feeding Hills v Massachusetts chudým a negramotným irským přistěhovalcům. Její matka Alice měla chatrné zdraví, trpěla tuberkulózou a zemřela, když bylo Anne 8 let. Otec Thomas byl bez vzdělání a k tomu silný alkoholik. Po smrti své ženy pil víc a víc a stupňovaly se také jeho fyzické útoky na Anne a její dva sourozence. Osmiletá holčička měla odmalička velmi zvídavou mysl, jenže namísto navštěvování školy, kde by ji mohla rozvíjet, musela pečovat o domácnost. Kvůli chudobě a s ní spojenými špatnými hygienickými podmínkami dostala trachemu (infekční onemocnění oka) a téměř oslepla. Když jí bylo deset let, otec rodinu opustil.
Zatímco sestra Mary byla svěřena do péče tetě, Anne a její bratr Jimmie putovali do státního chudobince v Tewksbury. Když chtěl personál po jejich příjezdu sourozence oddělit, Anne proti tomu silně protestovala a nakonec se jí povedlo prosadit svou. Oba byli posláni na ženské oddělení, kde mezi chovankyněmi byly i tělesně a duševně nemocné ženy. Jenže o to, co se nepovedlo zaměstnancům chudobince, se o pár měsíců později postarala smrt, když Annin mladší bratr Jimmie zemřel na tuberkulózu. „Prožila jsem mnoho bolesti a dokážu pocítit opravdovou lítost nad každým, kdo trpí. Neštěstí vyděděných lidí na světě ve mně vzbuzuje nejen soucit, ale i prudké rozhořčení,“ napsala Anne později v jedné ze svých knih.
Když byla v chudobinci, absolvovala dvě operace očí, které jí ale s jejím špatným zrakem nijak nepomohly. V únoru 1877 byla poslána do nemocnice Soeurs de la Charite v Lowellu, kde jí provedli další neúspěšnou operaci. Zůstala tam až do července, pomáhala jeptiškám na odděleních a vyřizovala pochůzky po vsi.
Téměř nevidomá dívka v sobě měla velkou houževnatost, kuráž a tvrdohlavost. Když o tři roky později navštívil chudobinec, kde pobývala, státní úředník, Anne se na něj bezelstně vrhla se slovy: „Pane Sanborne, pane Sanborne, já chci chodit do školy!“ Její prosba byla vyslyšena a Anne byla poslána do Perkinsovy školy pro nevidomé. Tady podstoupila operaci očí, která jí konečně přinesla zlepšení, přesto ji ale po celý život trápil slabý zrak a ve svých posledních letech už byla zcela slepá.
V říjnu 1880 se zde Anne také začala vzdělávat a velmi rychle se naučila číst a psát. Osvojila si i prstovou abecedu, protože se chtěla dorozumět se spolužákem, který byl hluchý a slepý. V roce 1886 školu absolvovala jako třídní premiantka a krátce nato přijala nabídku rodiny Kellerových a vyrazila do Alabamy za hluchoslepou a němou Helen.
Její počáteční úsilí se ale u nedůvěřivého, vzpurného a dá se říct i rozmazleného dítěte zcela míjelo účinkem, protože Helen svou novou vychovatelku vůbec nehodlala respektovat. „Abych ji přiměla udělat i tu nejjednodušší věc, jako je učesat se, umýt si ruce nebo si zapnout knoflíky na botách, musím použít sílu a pak samozřejmě následují hysterické scény… Je mi jasné, že nemá cenu pokoušet se ji učit jazyk nebo cokoli jiného, dokud se mě nenaučí poslouchat,“ vypisovala se ze své frustrace v dopise přítelkyni. Přemluvila proto Heleniny rodiče, aby jí dovolili s děvčátkem odjet do nedalekého zahradního domku, kde spolu budou moct být sami. Rodiče váhavě souhlasili pod podmínkou, že je tam ale každý den přijdou zkontrolovat, aby věděli, jak se jejich dceři daří. „Samozřejmě,“ odvětila Anne. „Pokud to uděláte tak, aby o vás nevěděla.“
Jejich první společnou noc popsala Anne v dopise takto: „Zpočátku byla (Helen) velmi rozrušená, kopala a křičela jako pominutá, ale když jí přinesli večeři, s chutí se najedla. Večer se věnovala svým panenkám, a když byl čas jít spát, velmi nesměle se svlékla a vlezla do postele. Když ale ucítila, že si lehám k ní, vyskočila pryč a za nic na světě jsem ji nemohla přimět, aby se vrátila zpátky. Bála jsem se, aby nenastydla, a trvala jsem na tom, že musí jít spát. Strašně jsme se přetahovaly, skoro dvě hodiny. Nikdy jsem u dítěte neviděla takovou sílu a vytrvalost. Ale naštěstí pro nás obě jsem o něco silnější a stejně tvrdohlavá. Nakonec se mi podařilo dostat ji na postel a přikrýt ji. Celou noc ležela schoulená na okraji postele.“
Následujícího rána začala Anne dítě učit. „Vzala jsem její ruku a položila ji na svou tvář tak, aby se prsty dotýkala jak mých úst, tak i nosu a hrdla. Tak mohla cítit vibrace vyslovovaných slov a učit se je,“ vysvětlovala svou učební metodu. Jednotlivá slova jí pak svými prsty znakovala do dlaní. „Helen už zná několik slov, ale netuší, jak je používat, ani že všechno má své jméno. Myslím si však, že se to časem naučí, a to dost rychle. Jak už jsem říkala, je úžasně bystrá a činorodá a pohybuje se rychle jako blesk,“ hlásila o pár dní později písemně přítelkyni. Měsíc nato, 5. dubna 1887, se jí s Helen podařil zásadní průlom: té noci holčička poprvé vlezla sama od sebe za ní do postele a už se od ní neodtahovala: „Myslela jsem, že mi ze samé radosti pukne srdce.“
Helen začala dělat ve svých komunikačních schopnostech výrazné pokroky, nedokázala ale pochopit rozdíl mezi podstatnými jmény a slovesy. Zaměňovala například slovo „hrnek“ a „mléko“ za slovo „pít“ a Anne nedovedla přijít na způsob, jak ji to naučit rozlišit: „Dnes ráno, když se Helen myla, chtěla zjistit označení pro ‚vodu‘. Kdykoli se chce naučit název pro něco nového, ukáže na to a poplácá mě po ruce. Vyhláskovala jsem ‚w-a-t-e-r‘ (voda) a víc jsem o tom nepřemýšlela. Pak mě ale napadlo, že s pomocí tohoto nového slova by se mi mohlo podařit vyřešit potíže s ‚hrnkem‘ a ‚pitím‘. Šly jsme k pumpě a já jsem Helen přikázala, aby držela hrnek pod výlevkou, zatímco já budu pumpovat. Když studená voda vytryskla a naplnila hrnek, hláskovala jsem Helen do volné ruky ‚w-a-t-e-r‘.“
Prudký a studený proud vody Helen zprvu vyděsil, upustila hrnek a „zůstala stát jako přikovaná“. Pak se ale její tvář rozjasnila – uvědomila si, že každá věc má své vlastní označení a pocítila velkou touhu je všechny poznat. Učitelka se svou žákyní trávila spoustu času ve venkovním prostředí, kde si dítě mohlo čichat ke květinám, sahat na kmeny stromů nebo reagovat na sluneční svit. „Moje počáteční lekce voněly lesem – borovicovým jehličím a divokými hrozny,“ vzpomínala Helen už jako dospělá žena.
V následujícím půl roce se Helen naučila abecedu, Braillovo písmo a téměř 600 nových slov, později k jejím dovednostem přibylo i psaní a základy matematiky, kterou ale nesnášela.
Anne byla vychovatelkou Helen třináct let a v roce 1900 ji doprovázela do Cambridge, kde byla Helen přijata na Radcliffe College - součást Harvardovy univerzity. Chodila s Helen na všechny hodiny a hláskovala jí do ruky všechny přednášky, ukázky i úkoly. Když Helen získala bakalářský titul, byl to obrovský úspěch pro obě ženy. Helen se stala první hluchoslepou studentkou, které se na Harvardu podařilo absolvovat. O jejím příběhu psala média a jak Helen, tak Anne to proslavilo. Vychovatelka se díky tomu dostala do kontaktu s mnoha známými osobnostmi té doby – mezi nimi byl i spisovatel Mark Twain, se kterým ji pojilo dlouholeté přátelství. Byl to právě on, kdo pro ni stvořil přezdívku „the miracle worker“ (zázračná pracovnice).
Na jaře roku 1916 se Anne začalo zhoršovat zdraví, navzdory tomu ale s Helen a její sekretářkou Polly cestovala po Spojených státech, a po skončení I. světové války i po dalších zemích. Mimoto společně s Helen pořádaly přednášky, publikovaly knihy a v roce 1924 začaly pracovat pro Americkou nadaci pro nevidomé (AFB) jako poradkyně a fundraiserky.
V letech 1930-31 chtěla Temple University ve Filadelfii ocenit úspěchy Anne a Helen udělením čestného titulu. Zatímco Helen bez váhání souhlasila, Anne odmítla. O rok později ale na naléhání Helen a dalších přátel tuto poctu přijala.
V roce 1936 Anne zkolabovala a byla převezena do nemocnice, kde jí byla diagnostikována koronární trombóza a senilita.
Na smrtelné posteli ještě stihla nadiktovat své sekretářce Polly několik poznámek. Byla mezi nimi i tato: „Díky Bohu, že jsem se vzdala svého života, aby Helen mohla žít ten její.“
ZDROJE:
https://web.archive.org/web/20200703190015/https://braillebug.org/hkgallery.asp?frameid=76
https://en.wikipedia.org/wiki/Perkins_School_for_the_Blind
https://web.archive.org/web/20180402230158/http://www.afb.org/annesullivan/asmbiography.asp
https://web.archive.org/web/20171229233817/http://www.afb.org/annesullivan/asmgallery.asp?FrameID=72
https://web.archive.org/web/20171229233823/http://www.afb.org/annesullivan/asmgallery.asp?FrameID=77
https://web.archive.org/web/20180302171612/http://www.afb.org/annesullivan/asmgallery.asp?GalleryID=12
https://web.archive.org/web/20171229233812/http://www.afb.org/annesullivan/asmgallery.asp?FrameID=138
https://web.archive.org/web/20170606190925/http://www.afb.org/asm/teachingHelen.asp
https://web.archive.org/web/20180702094528/http://www.afb.org/asm/asmgallery.asp?FrameID=98
https://www.youtube.com/watch?v=Tupy5IvK-3M&ab_channel=HelenKellerChannel
https://www.youtube.com/watch?v=mcOvFAYyMpE&ab_channel=WeirdHistory
https://cs.wikipedia.org/wiki/Trachom
