Článek
Babička má prostě potřebu hlídat všechny kolem sebe, i když už sotva udrží rovnováhu na chodníku. Napadlo mě, že má zase strach z kapsářů, o kterých v televizi mluví snad každý týden. Usmála jsem se, ujistila ji, že všechno vím, a pomohla jí do kabátu. Jenže až když odešla, došlo mi, že tím nemyslela nikoho na ulici.
Všechno to začalo vlastně nenápadně. Babička k nám přišla na návštěvu po delší době, protože měla nemocné koleno a bála se chodit sama. Nosila s sebou vždycky malou taštičku, kde měla kapesník, brýle, pár drobných a někdy i kus čokolády, kterou se mě snažila pořád cpát. Tentokrát ale přišla bez ní. Poprvé za mnoho let. Když jsem se jí na to zeptala, jen mávla rukou a řekla, že ji už nepotřebuje. To mě trochu zarazilo, protože ji měla skoro jako talisman. Ale babička mě usadila: prý člověk občas zjistí, že některé věci není dobré nosit pořád s sebou. Nebo že může být bezpečnější je nechat doma. Tehdy jsem tomu nepřikládala význam, ale její slova mi později začala znít v hlavě jako varování, kterému jsem tehdy nerozuměla.
Seděly jsme v obýváku, ona usrkávala čaj a každou chvíli se rozhlížela po místnosti, jako kdyby hledala něco konkrétního. Můj byt znala nazpaměť, chodila sem roky, takže to její přejíždění očima po poličkách mi přišlo zvláštní. Až po nějaké době řekla, že jsem to tu zase přestavěla. Opravdu jsem pár věcí posunula, pár knih odnesla do ložnice a místo jedné rostliny jsem dala na parapet jinou. Nic zvláštního. Ale babička se na mě podívala tak vážně, až ve mně hrklo. Řekla, že takové změny člověk dělá, když se snaží odvést pozornost. Zeptala jsem se, od čeho. Odpovědi jsem se nedočkala.
Ještě větší zvláštnost přišla ve chvíli, kdy jsem jí nabídla, aby u nás zůstala přes noc, když se necítila nejlépe. Ona ale spěchala domů. Ne tím způsobem, kdy starší lidé chtějí spát ve své posteli. Spíš jako by měla strach, že když zůstane déle, něco prošvihne. U dveří se zastavila, sáhla mi na rameno a řekla, abych si hlídala kabelku. Nebyla to rada, spíš pokyn. Takový ten tichý, který v sobě skrývá příběh, ale nechce ho říct nahlas. Jen jsem přikývla a odešla ji doprovodit k výtahu.
Když jsem se vrátila do bytu a zavřela dveře, ticho působilo nezvykle. Až příliš přítomně. Kabelka ležela tam, kde jsem ji odložila – na židli v kuchyni. Už jsem se chystala ji přesunout ke dveřím, když mě napadlo, že vlastně netuším, co tím babička myslela. Nikdy mě nevarovala takhle důrazně. Vždycky byly její rady takové ty staré pravdy typu nenos klíče v ruce, dávej si pozor, když je tma, neber si od cizích bonbóny. Ale tohle bylo jiné. Sedla jsem si ke kabelce jako k něčemu, co skrývá víc, než se zdá.
Otevřela jsem ji. Nebylo v ní nic neobvyklého – peněženka, telefon, krém na ruce, diář, klíče, stará účtenka z lékárny. Nic, co by stálo za nějaké obavy. Ale ten její tón mi pořád ležel v hlavě. Začala jsem si procházet jednotlivé věci. V životě mě by nenapadlo, že budu sedět na židli v kuchyni a analyzovat vlastní obsah kabelky jako detektiv podezřelé zavazadlo.
A pak jsem si všimla něčeho, co tam nemělo být.
Byl to papírek. Malý, složený na čtvrtinu. Tenký, téměř lehčí než vzduch. A rozhodně ne můj. Já si takhle papírky neskládám, už dávno si píšu všechno do telefonu. Když jsem ho rozložila, rozbušilo se mi srdce. Nebyl to vzkaz. Byl to seznam. Velmi detailní seznam věcí, které mám v bytě. A ne jen tak náhodně. Byly tam uvedené přesné názvy věcí, které člověk nevidí na první pohled. Zmínka o zásuvce v ložnici, kde mám šperky po mámě. O krabičce s doklady, kterou schovávám pod ručníky. Dokonce tam byl zapsaný název parfému, který mám ve skříni v koupelně, i když ho používám jen občas.
Někdo si dal práci. Někdo v mém bytě opravdu byl. Ne náhodou, ne na pár vteřin. Musel tu chodit, rozhlížet se, otevírat šuplíky. Ne jako kapsář. Jako někdo, kdo si mapuje majetek. A ten někdo položil ten papírek do mé kabelky. Kabelky, kterou nosím všude. Kabelky, kterou babička okamžitě zahlédla, když vešla do bytu.
V tu chvíli mi došlo, co celou dobu viděla. To její rozhlížení. To, že se ptala, jestli jsem něco nepřesouvala. Babička má pro takové věci cit. Celý život pracovala v hospodě a naučila se sledovat lidi. Její instinkt je něco, co nepřestalo fungovat ani v osmdesáti. Když řekla, abych si hlídala kabelku, nemyslela tím, že by mi ji mohl někdo vzít. Myslela tím, že v ní už někdo byl.
Nejdřív mě napadlo, že si ze mě někdo dělá srandu. Nějaký hloupý vtípek. Ale čím víc jsem ten papírek držela v ruce, tím víc jsem cítila, že to není hra. Že to je přesné a chladné. A že ten, kdo to psal, se sem chce vrátit. Ten seznam byl spíš plán než poznámka.
Seděla jsem tam dobrých dvacet minut. Přemýšlela jsem, komu jsem dávala klíče, komu jsem nechávala byt, kdo u mě byl. A najednou jsem si uvědomila, že před měsícem tady byla jedna sousedka. Jen na chvíli. Vypůjčit si nabíječku. Tehdy mě nenapadlo, že by si stihla projít byt. Ale pak jsem si uvědomila, že jsme šly ještě do kuchyně, protože chtěla vodu. A že jsem telefon nechala zvonit v ložnici, protože jsem byla přesvědčená, že je to zase telemarketing. Ona tam zůstala sama. Pár minut. Dost dlouho na to, aby člověk poznal strukturu bytu.
Babička to poznala hned, jen z atmosféry. Já to zjistila až díky tomu papírku. Až když jsem si sedla k té kabelce, kterou na mě tak zvláštně upozornila.
Zavřela jsem ji a dala do skříně. Papírek jsem schovala do šuplíku, který vede jen ke mně. Ještě jsem nevymyslela, co s tím udělám. Jestli mám jít na policii nebo si dát pozor a počkat, jestli se něco stane. Ale jednu věc vím jistě. Babička mi nepředala jen radu o bezpečnosti. Předala mi varování, které měla odvahu říct jen napůl.
