Článek
Letos jsem se rozhodla, že o Vánocích nebudu utrácet. Po roce, který byl náročný finančně i psychicky, jsem si slíbila, že dárky budou skromné, ale od srdce. Nechtěla jsem běhat po obchodech a vybírat věci jen proto, abych něco měla. Chtěla jsem, aby to mělo smysl, byť by šlo jen o drobnost. Mým rodičům jsem proto koupila společný dárek – něco jednoduchého, co jsem ale vybírala s láskou. Krabičku kvalitních čajů, krásné keramické hrnky a malý balíček domácích sušenek, které mám ověřené. Vše jsem zabalila do dárkové tašky, přidala ručně psané přání a doufala, že to ocení.
Večeře probíhala v poklidu. Salát, kapr, svíčky, všechno tak, jak to má být. Jen já jsem uvnitř cítila napětí. Možná jsem si to sama vsugerovala, ale měla jsem pocit, že je něco jinak. Když došlo na dárky, předala jsem rodičům svůj balíček. Mamka ho rozbalila, táta se podíval přes stůl a pronesl jen něco jako to jste nemuseli. A pak bylo ticho. Žádné pousmání, žádné děkuji, žádný zájem. Jen posunuli tašku stranou a začali řešit něco jiného. Seděla jsem tam a snažila se tvářit, že je to v pořádku, ale uvnitř mě to zabolelo.
Vím, že to nebylo nic velkého. Vím, že bych neměla čekat vděk. Ale stejně mě mrzelo, že si nikdo ani pořádně nepřečetl přání, že nikdo neřekl nic hezkého. Jako by moje snaha neměla váhu. Přitom právě oni mi celý život vštěpovali, že záleží na myšlence, ne na ceně. A když jsem se tím konečně řídila, měla jsem pocit, že jsem selhala. Jako dcera, která nepochopila, co se od ní čeká.
Zbytek večera jsem se usmívala, jedla cukroví a zapojovala se do rozhovoru. Ale v hlavě jsem byla úplně jinde. Pořád jsem přemýšlela, co jsem mohla udělat jinak. Možná jsem měla přidat něco dražšího. Možná jsou zvyklí na jiný standard. Nebo možná jen neměli náladu a já si to všechno vyložila moc citlivě.
Nevím. Ale vím, že příští rok to udělám jinak. Ne kvůli nim, ale kvůli sobě. Abych si večer u svátečního stolu mohla říct, že jsem udělala maximum. A že mi na tom stále záleží, i když někdy dostanu místo objetí jen ticho.
