Článek
Když mi dcera předávala klíče od bytu, působila klidně. Měla zbaleno, letenky nachystané a kufr postavený u dveří. Poprosila mě, ať se během její dovolené postarám o kytky, kočku a ledničku. Prý jen ať se tam necítím jako na návštěvě, ale jako doma. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že se tenhle nevinný týden změní v konflikt, který nám oběma zamotá hlavu.
První dny jsem si její byt docela užívala. Měla jsem klid, spoustu času na čtení, péči o květiny i občasné procházky s kočkou, která se zjevně cítila jako pán domu. Po pár dnech jsem se rozhodla, že ji po návratu překvapím. Uklidím, uvařím něco dobrého a udělám to tam zase trochu domácké. Jenže jsem nechtěla běžet do obchodu. Otevřela jsem lednici a zjistila, že v ní zůstalo spousta věcí, které by se mohly zkazit. Něco zeleniny, otevřené smetany, zbytek sýra. Připadalo mi přirozené je využít.
Uvařila jsem polévku ze zbytků zeleniny, pak těstoviny se smetanou a bazalkou z jejího květináče na parapetu. Stůl jsem prostřela a těšila se, že se po návratu usměje. Místo toho se zarazila už ve dveřích. Nejdřív zhodnotila, že byt voní jako jídelna. Pak se podívala do hrnce a s tichým povzdechem řekla, že čekala něco víc. Prý když už jsem tam byla celý týden, mohla jsem alespoň jednou uvařit pořádně. Že se těšila na něco speciálního, ne na jídlo ze zbytků.
Zůstala jsem stát v kuchyni jako opařená. Nešlo o ty těstoviny. Šlo o to, jak to řekla. Po tolika letech, kdy jsem ji vychovávala, se najednou cítila nadřazená, protože měla byt, hezkou dovolenou a vlastní představu o tom, co je správné. Nevnímala, že jsem se snažila. Viděla jen, že to nebylo dost.
Nedohádaly jsme se. Ani nebylo jak. Jen mi řekla, že to dojí, ale že už má stejně chuť na něco jiného. A odešla do pokoje s mobilem v ruce. A já tam zůstala sedět sama, u stolu, který jsem pro ni připravila. Dlouho jsem přemýšlela, kde se stala chyba. Možná jen nejsme z jednoho těsta. Nebo je zkrátka jiná doba. Ale jednu věc vím jistě – příště radši nechám jídlo na rozvoz a dám si kafe doma.
