Článek
Byl to úplně obyčejný den. Dcera si odpoledne přinesla domů pastelky v hrsti a s nadšeným výrazem mi podávala papír. Její hrdý pohled mě rozesmál, vždycky se těší, až mi ukáže, co ve školce dělali. Na obrázku byly barevné postavičky, domeček, sluníčko a modré nebe. Přesně ten typ dětské kresby, co si rodiče dávají na lednici. Pochválila jsem ji a chtěla už papír založit, když jsem si všimla, že je něco napsané i na druhé straně.
Otočila jsem papír a na rubu bylo několik vět napsaných učitelčinou rukou. Bylo to jakési cvičení, kde děti měly odpovídat na otázky. Co děláš doma po školce? Kdo si s tebou hraje? Kdy máš radost? Četla jsem to a s každou odpovědí jsem cítila, jak mi na hrudi přistává kámen.
U první otázky stálo: Jsem sama, mamka dělá něco na počítači. U druhé: Tatínek je v práci. Třetí: Mám radost, když si se mnou někdo povídá. Sedla jsem si. Najednou jsem viděla náš život úplně jinak. Ne jako hektické dny plné povinností, ale jako svět, ve kterém malá holčička čeká, až jí někdo věnuje čas. Do očí mi vyhrkly slzy.
Vždycky jsem si myslela, že toho zvládám hodně. Domácnost, práci, vaření, školku, lékaře, obchody. A přitom jsem někde mezi tím ztratila ten nejdůležitější okamžik – být s ní doopravdy. Ne jen vedle ní, ale s ní. Vnímat ji, odpovídat, ptát se, blbnout, dělat, že vaříme lektvary z vody a kamínků. Nešlo o to, že bych byla špatná máma, ale o to, že jsem přestala být přítomná.
Ten papír teď mám v šuplíku. Ne na lednici, ale tam, kam sahám, když potřebuju připomenout, co je opravdu důležité. Od toho dne jsem začala vypínat notebook dřív. Ne vždy se mi to daří. Ale učím se. A když večer jdu její pokojíček zkontrolovat a vidím, že spí s plyšákem u tváře, vím, že všechno zvládnu. Protože tenhle obrázek mě změnil. A někdy stačí opravdu málo. Stačí otočit papír.
