Článek
Každý rok jezdíme na hory. Ne kvůli prestiži, ale protože milujeme ten pocit, kdy se člověk ráno nadechne ledového vzduchu, obuje přezkáče a jako první sjede čerstvě upravenou sjezdovku. Je to náš malý rituál, který nám pomáhá přežít zimu. Letos jsme se těšili o to víc, že napadl krásný prašan a konečně to vypadalo na opravdovou zimu.
Ubytování jsme měli domluvené přes známé, skromný penzion mimo hlavní centrum. Chtěli jsme si dopřát pár dní mimo ruch města, bez plánů a povinností. První ráno jsme vyrazili k lanovce s tím, že si koupíme permanentku na tři dny. Už jsme se viděli na svahu. Jenže tahle idylka vzala za své hned u pokladny.
Když jsem se podívala na ceník, chvíli jsem si myslela, že jsem špatně přečetla čísla. Dospělý na den skoro tisíc korun, dítě necelých osm stovek. A to jen na klasický, menší areál, žádný luxusní resort. V první chvíli jsem to chtěla přejít s tím, že jsme na horách, ale jakmile jsem si spočítala, kolik by nás tři dny stály, došlo mi, že to nemá smysl.
Podívali jsme se s partnerem na sebe a beze slov se otočili. Možná vypadáme, že si něco takového můžeme dovolit, ale realita je jiná. Jsme obyčejná rodina. Nechceme řešit, jestli si dát oběd v restauraci, nebo si přivézt řízek v alobalu. Ale když i obyčejné lyžování vyjde pomalu jako dovolená u moře, přestává to být radost.
Dali jsme si čaj z termosky, chvíli seděli na lavičce a pozorovali svah z dálky. Děti byly zklamané, ale ani jim jsme nechtěli lhát. Vysvětlili jsme jim, že letos si místo sjezdovek zkusíme něco jiného. Naštěstí v okolí vedla běžkařská trasa, a tak jsme si půjčili vybavení a vydali se do lesa. A víte co? Bylo to nádherné. Klid, žádné fronty, sníh křupal pod nohama a my jsme si připomněli, že zima se dá užít i bez lanovky.
Večer jsme se ohřáli u kamen, vytáhli deskovky a povídali si o tom, jaká byla dřív zima, když člověk potřeboval jen sáňky a čepici. A možná právě to byl ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že nejlepší zážitky nejsou ty, co si zaplatíme, ale ty, které vzniknou neplánovaně.
