Článek
Na účet mi právě přišla výplata, která byla o něco vyšší než obvykle, a já měla po dlouhé době pocit, že si můžu oddechnout. Po všech těch měsících, kdy jsem přemýšlela nad každou korunou a odkládala i ty nejmenší radosti, mi hlavou probleskla myšlenka, že bych si mohla konečně koupit nové boty, pozvat sestru na oběd nebo si prostě jen dát dort v kavárně bez výčitek.
Seděli jsme s kamarádem na zahrádce jedné pražské hospody. Objednala jsem si limonádu, on pivo a pár slov o práci se rychle stočilo k financím. V tu chvíli jsem bezmyšlenkovitě pronesla, že mi přišla výplata a že mám radost, protože jsem konečně trochu nad čarou. Usmála jsem se. Ta chvíle byla tak přirozená, tak lidská. Jenže netrvala dlouho.
Kamarád se na mě podíval, napil se a pak řekl něco ve smyslu, že bych neměla být naivní. Prý dneska člověk nikdy neví, co ho zítra čeká, a místo radosti bych měla spíš šetřit, nebo se rovnou bát. A že větší výplatu mám možná naposledy. Nebyla to urážka, ani výsměch. Spíš takové to typické české zchladnutí, co má člověka přivést zpátky na zem.
Jenže mě to zamrzelo. Známe se léta. Věděl, čím jsem si poslední měsíce prošla, jak jsem obracela každou stokorunu a počítala dny do další výplaty. Věděl, jak moc jsem potřebovala pocit, že si můžu jen tak dopřát něco malého, aniž bych musela všechno předem plánovat. A přesto mě v ten moment dokázal uzemnit tak, že mi chuť na ten dort i na nové boty rázem zmizela.
Doma jsem o tom přemýšlela víc, než bych chtěla. Nešlo jen o tu poznámku. Šlo o to, jak málo někdy stačí, aby člověk přišel o radost. Jak hluboko v nás zakořenila představa, že mít se dobře je skoro neslušné. Že je potřeba se omlouvat za to, že se nám zrovna daří. A že i mezi přáteli se často nedá otevřeně říct, že mám radost, aniž by to působilo jako chlouba.
Druhý den jsem si přece jen koupila ty boty. Ne proto, že bych se chtěla před někým předvádět. Ale proto, že jsem si je po všech těch měsících zasloužila. A protože radost je něco, co bychom si měli chránit, ne se za ni stydět.
