Článek
Já klidnější, spíš introvert, ona energická, trochu chaotická, ale s dobrým srdcem. Věřila jsem, že nás spojí to, co kdysi. Místo toho jsem domů jela s těžkým pocitem, že některé vztahy prostě vyhoří, aniž by si to člověk chtěl připustit.
Všechno začalo docela nevinně. Jana navrhla, že pojedeme na wellness víkend. Prý si odpočineme, pokecáme, zaplaveme si, dáme si víno a trochu vypneme od rodiny. Byla jsem nadšená. V poslední době jsem toho měla hodně a představa klidného víkendu s někým, kdo mě zná víc než kdokoli jiný, mi přišla jako dar. Jenže už při plánování jsem cítila, že to nebude tak úplně ono. Jana mě pořád nutila, abychom si vybraly ten nejdražší hotel. Argumentovala, že si to přece zasloužíme. Já bych byla spokojená i s obyčejným penzionem, ale nechtěla jsem kazit náladu, tak jsem kývla.
Když jsme dorazily na místo, připadala jsem si trochu jako přebytečná. Jana měla plány, o kterých mi nic neřekla. Sotva jsme se ubytovaly, vytáhla mobil a začala volat kamarádovi, se kterým se prý seznámila na dovolené. „Nebude ti vadit, že se k nám přidá?“ zeptala se, ale tónem, který nepřipouštěl nesouhlas. Usmála jsem se a řekla, že ne. Ve skutečnosti mi to vadilo hodně. Přijela jsem si odpočinout od lidí, ne poslouchat cizího muže, jak nám vykládá o svém motocyklu a o tom, jak ženy už dávno nejsou to, co bývaly.
Večer se všechno zhoršilo. Jana si objednala láhev vína, já si dala jen skleničku, ale ona se rozhodla, že musíme slavit „naše přátelství“. Když se k nám připojil ten její známý, nálada se změnila. Jana začala být hlučná, smála se všemu, co řekl, a já jsem tam seděla jako páté kolo u vozu. V jednu chvíli mi došlo, že vlastně už ani nejde o nás dvě. Celý víkend, který měl být o přátelství, se změnil v divadlo, kde jsem já hrála roli publika.
Druhý den ráno jsem se probudila sama. Jana nikde. Na stolku byla jen zpráva, že šla s „kamarádem“ na snídani. Šla jsem tedy sama do wellness, doufajíc, že si to aspoň trochu užiju. Ale i tam jsem měla smůlu. Potkala jsem je, jak se smějí a vyprávějí si historky, které jsem neznala. Když mě Jana zahlédla, mávla a jen tak mimochodem dodala, že si večer zajedou na výlet. „Ty asi budeš chtít odpočívat, viď?“ řekla s hranou starostlivostí. Ano, chtěla jsem. Odpočívat od ní.
Když se večer vrátila, byla plná historek a mě se ani nezeptala, jak mi bylo. Mluvila o sobě, o něm, o tom, jak se cítí živá. Bylo mi trapně. Měla jsem chuť vstát a odjet. Jenže jsem nechtěla dělat scény. Tak jsem mlčela. Celou noc jsem skoro nespala a přemýšlela, kdy se to vlastně mezi námi změnilo. Dřív jsme si dokázaly povídat celé hodiny, rozuměly si beze slov. Teď jsem měla pocit, že vedle mě sedí někdo cizí.
Další den se mi snažila vnutit, že bychom měly jet společně na další víkend. Že prý se to „rozjede“ a bude to sranda. Jenže já už v tu chvíli věděla, že nepojedu. Všechno to, co jsem si o našem přátelství myslela, se mi během těch dvou dnů rozsypalo jako domeček z karet. Jana se změnila. Nebo možná ne – možná se jen konečně ukázalo, jaká doopravdy je. Možná jsem ji nikdy pořádně neviděla.
Po návratu domů jsem jí pár dní nepsala. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky. Ona se ozvala první. Psala, že jí chybím a že bychom se měly zase sejít. Odpověděla jsem, že teď nemůžu. Vzala to jako urážku. Napsala mi dlouhou zprávu, že jsem protivná, že jsem jí kazila víkend a že si neumím užívat života. Možná má pravdu. Ale já si myslím, že přátelství by mělo být o něčem jiném. O vzájemnosti, o respektu, o tom, že když se domluvíme na společném víkendu, neznamená to, že budu koukat, jak si druhý užívá společnost někoho jiného.
Od té doby jsme se neviděly. Občas se potkáme ve městě. Pozdravíme se, ale už si nemáme co říct. Cítím lítost, ale zároveň úlevu. Možná to tak mělo být. Některá přátelství prostě vyčerpají svůj čas. Když se ohlédnu zpět, vidím, že se náš vztah už dlouho rozpadal. Jen jsem to nechtěla vidět. Držela jsem se představy, že ji znám, že je to ta stejná Jana jako kdysi. Jenže život nás mění a někdy ty změny bolí víc, než bychom čekali.
Dnes, když si vybavím ten víkend, necítím už vztek ani zklamání. Spíš takový klid. Přijetí. Možná i vděčnost, že jsem si to uvědomila právě tehdy. Že jsem to nechala odejít dřív, než bych ztratila sama sebe. Protože přátelství by mělo být místo, kde se člověk cítí dobře, ne kde se musí přetvařovat a bojovat o pozornost.
Někdy se lidé prostě rozejdou, aniž by se pohádali. Prostě si přestanou rozumět. A to je v pořádku. Dřív bych řekla, že o ni nechci přijít za žádnou cenu. Dnes už vím, že některé vztahy skončí, aby mohl člověk zase dýchat.
