Článek
Děti jsou u tchyně často, protože s manželem oba pracujeme na plný úvazek. Ona byla ochotná pomoct, od začátku nabízela, že je kdykoli pohlídá. Ze začátku to pro mě byla úleva. Mohla jsem si konečně po porodu vydechnout, udělat práci, jít si něco zařídit nebo si třeba i na chvilku odpočinout. Děti u ní byly vždy v pořádku, nasycené, spokojené. Aspoň jsem si to myslela.
Začala jsem si ale všímat zvláštností. Děti se ke mně začaly chovat jinak. Starší syn mi několikrát řekl, že „maminka říká tohle“ nebo „maminka to nedělá takhle“. Jenže nemyslel mě. Mluvil o mojí tchyni. Nejdřív jsem to přecházela, nechtěla jsem dělat dusno. Jenže pak jsem jednoho dne slyšela, jak ji mladší dcera oslovuje „maminko“. A tchyně ji neopravila. Jen ji s úsměvem pohladila a řekla, že je její zlatíčko.
V ten moment se mi sevřelo srdce. Počkala jsem, až děti odejdou, a zeptala se jí na rovinu, proč jim neřekne, že já jsem jejich máma. Odpověděla, že jim to neříká, ony si to prý samy začaly plést, protože u ní tráví tolik času. A že to nemám řešit, že hlavní je, že se o ně dobře stará. Prý si na to zvyknou a časem to přejde.
Ale pro mě to nebylo jen tak. Cítila jsem, že mi někdo bere moje děti. Pomalu, nenápadně, ale o to víc bolestivě. Manžel mi nejdřív nevěřil. Říkal, že přeháním, že jeho matka by to nikdy neudělala schválně. Tak jsem si začala věci zapisovat. Věty, které děti říkaly. Chování, které se opakovalo. A pak jsem si jednu návštěvu nahrála.
Když jsme si to spolu poslechli, i jemu spadl úsměv z tváře. Bylo tam všechno. Jak jim tchyně říká, že je „jejich pravá maminka“, že „ta druhá“ na ně nemá čas. Jak je učí, že u ní je domov. Manžel byl v šoku. A poprvé řekl, že už k ní děti samotné nepůjdou.
Dnes už je hlídá jen výjimečně a vždy u nás doma. Od té doby se všechno uklidnilo. Děti se zase vrátily ke starým návykům. Mně ale v hlavě zůstala bolestná pravda, že ne každá pomoc je nezištná. A že i nejbližší rodina může přestoupit hranice, které by nikdy překročeny být neměly.
