Článek
V práci jsme se znali pár let. Nebyli jsme žádní přátelé, ale vždycky jsme spolu vycházeli dobře. Já pomohla jemu, on zase někdy mně. Nešlo o žádné hlubší pouto, ale takové to běžné kolegiální fungování, kdy víte, že se můžete na druhého spolehnout, když jde do tuhého.
Pak přišlo období, kdy měl řešit jeden složitý projekt. Přišel za mnou, že nestíhá, že se mu to hroutí pod rukama a že se to možná nebude dát odevzdat včas. Byl zoufalý. A tak jsem nabídla pomoc. Ani jsem nemusela přemýšlet, přišlo mi to přirozené. Dokonce jsem si kvůli tomu vzala půl dne volna, abych se do toho mohla pustit bez vyrušování. Věděla jsem, že to bude práce navíc, že to za mě nikdo jiný neudělá, ale říkala jsem si, že to zvládnu.
Seděla jsem nad tím celý večer. Procházela podklady, opravovala chyby, sepisovala poznámky, připravovala podklady. Udělala jsem za ten den víc než za dva běžné. Druhý den jsem mu to všechno předala. Myslela jsem si, že se mu uleví, že bude rád.
Místo toho se podíval na výsledky a jen prohodil, že to sice trochu pomohlo, ale že jsem toho stejně moc neudělala. Doslova řekl, že to stejně bude muset celé dodělat sám.
Zůstala jsem stát v němém úžasu. V tu chvíli jsem měla chuť všechno vymazat a už nikdy se o nic navíc nesnažit. Ani slovo dík, ani náznak uznání. Jen kritika, arogance a pocit, že moje práce neměla žádnou hodnotu. Nešlo o ten projekt. Nešlo ani o to volno. Šlo o ten přístup, o tu naprostou neschopnost vidět, co pro něj člověk udělal.
Od té chvíle jsem přestala pomáhat lidem, kteří si pomoci neváží. Neznamená to, že jsem se uzavřela světu. Jen už rozlišuji, komu věnuju svůj čas. Protože čas je to nejcennější, co máme. A já jsem ho tehdy věnovala někomu, kdo si ho vůbec nezasloužil.
