Článek
Nejdřív jsem si všímala jen drobností. Budík zazvonil už ve čtyři, někdy ještě dřív. V koupelně se svítilo, zatímco já se snažila znovu usnout. Když jsem se probudila o hodinu později, byt byl tichý. Nechával si připravené oblečení už večer, auto parkoval trochu dál, než dřív. Prý kvůli hluku, ať mě neruší. Všechno dávalo smysl, a přitom mi v hlavě hlodala pochybnost.
V práci měl mít nového šéfa, větší zodpovědnost. To byla oficiální verze. Věřila jsem mu, protože jsem chtěla věřit. Když jsem ale uviděla, že si ráno dává parfém, i když tvrdil, že ho čeká jen skladiště a papírování, něco ve mně se zlomilo. To ráno jsem se zvedla z postele potichu, oblékla se a rozhodla se ho sledovat.
Nečekala jsem nic dramatického. Možná jen jinou práci, jiné místo. Ale když jeho auto odbočilo směrem úplně jinam, srdce mi začalo bít jako splašené. Parkoval u malého rodinného domu. Zůstala jsem stát opodál a sledovala, jak vystoupil, s taškou a kyticí v ruce. Dveře otevřela žena. Usmála se. Políbila ho.
Zůstala jsem sedět v autě, neschopná pohybu. Oči se mi zalily slzami, ale ještě jsem nevěřila vlastním očím. Doufala jsem, že je to nějaký omyl. Pak ale vyšla ze dveří malá holčička. A on ji zvedl do náruče, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě. Objala ho kolem krku a on se rozesmál tím známým, upřímným smíchem, který jsem od něj neslyšela celé měsíce.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Čas se zastavil. Pak jsem odjela, aniž bych si uvědomila, kam vlastně jedu. Do práce jsem ten den nešla. Seděla jsem u řeky a přemýšlela, co bude dál. Nešlo jen o lež. Nešlo jen o zradu. Šlo o to, že měl celý druhý život. Ženu. Dítě. Lásku, kterou už dávno nesdílel se mnou.
Když jsem se ho večer zeptala, kde byl, znovu lhal. Bez mrknutí oka. A já ho nechala, protože jsem ještě neměla sílu říct, že už vím. Ale od té chvíle jsem věděla, že se něco musí změnit. Protože žít s někým, kdo každý den mizí ještě před svítáním, znamená žít v temnotě. A já už tmu nechci.
