Článek
Když jsme s manželem plánovali letní dovolenou, přišlo mi přirozené, že ji přizveme. Bylo mi líto, že by zůstala doma sama. Navrhla jsem, že ji vezmeme s sebou. Manžel byl nadšený. „Máma si to zaslouží,“ řekl tehdy. Netušila jsem, že si pod tím každý z nás představuje něco jiného.
První den bylo všechno fajn. Přijeli jsme do hotelu, vybalili věci, děti skákaly na postelích a těšily se na bazén. Tchyně byla v dobré náladě, dokonce nabídla, že nám pohlídá děti, abychom mohli s mužem jít na večeři sami. Byla jsem mile překvapená. Večer jsme si užili a já usínala s pocitem vděku. Jenže pak přišly dny další.
Každé ráno komentovala, co dávám dětem k snídani. „Tohle je všechno? Oni budou mít hlad.“ Když jsme šli na výlet, měla námitky. „Tohle bude pro malou moc dlouhé.“ Když jsem si na pláž vzala knížku, řekla jen: „To já bych si raději hrála s dětmi, člověk je musí pořád rozvíjet.“ Usmívala se u toho. Ale v tom úsměvu byla výčitka.
Nejdřív jsem si říkala, že to asi přeháním. Jenže těch drobných poznámek přibývalo. Začala mi sahat do věcí, brala mi krém, protože prý ten její je moc mastný. Přeskládala naše věci v koupelně, protože „to takhle nedává smysl“. A večer, když děti usnuly, sedla si mezi mě a manžela s tím, že si s námi chce povídat. Každý večer. A každý večer o něčem, co dělám jinak, než je podle ní správně.
Zpočátku jsem se mu svěřovala. „Všiml sis, že mi přerovnala kufr?“ „Že se mě ptala, jestli neumím udělat dceři copánek?“ Vždycky jen mávl rukou. „Vždyť to myslí dobře. Je to stará škola.“ Já vím. Jenže to „dobře“ mě začínalo ničit.
Na pátý den jsme se pohádali. Víceméně kvůli tomu, že jsem odmítla jít s nimi na další společný výlet. Chtěla jsem si dát kafe u bazénu a být chvíli sama. Tchyně se mě zeptala, jestli nemám radost z rodiny. Prý vypadám unaveně a nepřítomně. Možná by bylo lepší, kdyby děti jely příště beze mě, řekla polohlasem. Myslela si, že ji neslyším.
Poslední noc jsem se rozplakala na balkoně. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastní rodině. Byla jsem to já, kdo všechno zařídil. Já vybral hotel, kdo platil zálohu, kdo balil děti a řešil, aby se nikdo nezapomněl očkovat. A najednou jsem měla pocit, že jsem navíc. Překážka.
Manžel přišel za mnou a držel mě za ruku. Prý to chápe. Prý ji příště nevezmeme. Jenže já věděla, že něco se změnilo. Že jsem se rozhodla, že už nikdy nebudu obětovat vlastní pohodu jen proto, aby se někdo jiný necítil sám. Protože já jsem se nakonec cítila nejvíc opuštěná ze všech.
Nechci už dovolenou, kde musím přemýšlet, co si můžu dovolit říct. Nechci být hostem ve vlastním životě. Tuhle chybu už neudělám. A jestli máma něco myslí dobře, může to příště říct doma. Protože na dovolenou teď jezdíme my. Jako rodina. Bez komentářů. Bez výčitek. A hlavně – bez výmluv, proč je moje pohoda méně důležitá než něčí „dobré úmysly“.
