Článek
Kamarádka mě před pár měsíci požádala, jestli bych jí občas nepohlídala dceru. Byla vyčerpaná, měla náročnou práci, do toho rozvod a vůbec celý život vzhůru nohama. Bylo mi jí líto. Říkala jsem si, že kdybych byla na jejím místě, taky bych ocenila pomoc. A tak jsem souhlasila. Jednou týdně, někdy i dvakrát, jsem si brala malou k sobě, vymýšlela pro ni program, vařila, hrála si s ní, občas jsme spolu i usnuly při pohádce.
Ze začátku mi to přišlo fajn. Měla jsem pocit, že dělám něco dobrého. Malá byla milá, zvídavá, a čím víc času jsme spolu trávily, tím víc se ke mně tulila. Nejdřív to bylo jen tak mezi řečí – že mě má ráda, že chce přijít zase zítra. Pak začala kreslit obrázky, kde jsme byly jen my dvě.
Pořád jsem si to ale vysvětlovala tak, že jí prostě dělá dobře klid, který doma nemá.
Jedno odpoledne jsme spolu seděly v kuchyni. Dělaly jsme palačinky a ona najednou zvedla hlavu a řekla, že je super, že mě má, protože doma je máma pořád na telefonu a křičí. A že táta už si ji asi nepamatuje.
Zůstala jsem stát s pánví v ruce. Najednou jsem pochopila, že se ke mně ta holčička neupíná proto, že jsem zábavná nebo že umím udělat palačinky bez připálení. Ale protože se cítí osamělá. Protože se mě drží jako člověka, který jí dává pozornost, kterou jinde nedostává.
Od té chvíle jsem všechno vnímala jinak.
Začala jsem si víc všímat toho, jak mluví o rodičích. Kolikrát přišla s tím, že jí máma řekla, ať „už drží pusu“, že tátovi volala, ale on to zas típ. A jak se snažila být hodná, uklízet, být šikovná. Jako by doufala, že si jí někdo konečně všimne.
Neměla jsem v úmyslu nikomu brát dítě. Ani jsem si nemyslela, že jsem pro ni něco víc. Ale začalo mě trápit, že se vlastně neptám, jestli je v pořádku. Jestli to, co mi říká, není náhodou volání o pomoc.
Když jsem to zkusila probrat s kamarádkou, tvářila se dotčeně. Prý má těžké období a dítě si vymýšlí. Ale v očích té holčičky jsem viděla něco jiného.
Od té doby ji vídám méně často. Kamarádka se trochu stáhla. Ale občas napíše. A já doufám, že jednou najde odvahu podívat se na věci stejně otevřeně jako její vlastní dítě.
