Článek
Nakupovala jsem dárky několik dní. Chtěla jsem, aby letos bylo všechno dokonalé. Ne jen kvůli Vánocům, ale i kvůli tomu, že poslední týdny byly náročné. Měli jsme za sebou těžší období, a já si říkala, že když udělám radost ostatním, trochu se tím zlepší i moje nálada. Doma to bylo napjaté, ale doufala jsem, že sváteční atmosféra všechno zjemní.
Ten den jsem se vrátila domů celá zmrzlá, ale spokojená. Tašky plné pečlivě vybraných dárků, něco v akci, něco podle přání, něco úplně nečekaného. Těšila jsem se, jak to všechno večer rozložím, zabalím, přidám jmenovky a udělám si k tomu hrnek horkého kakaa. Měla to být moje chvilka klidu.
Když jsem vešla do bytu, byl doma jen starší syn. Seděl u stolu, světlo z kuchyně mu svítilo na obličej a já si hned všimla, že se dívá nějak divně. Ne jako někdo, kdo se těší, že máma přinesla dárky. Spíš jako by se bál, co s nimi bude.
Položila jsem tašky a zeptala se, co se děje. Jen pokrčil rameny a sklonil hlavu. Sedla jsem si naproti němu a chvíli bylo ticho. Až pak potichu řekl, že dnes dostali známky z písemky, na kterou se učil několik večerů po sobě. A že to nedopadlo dobře. Dodal, že mě nechtěl zklamat. V tu chvíli mi došlo, že se bojí, že kvůli tomu přijde o dárky.
Zůstala jsem chvíli sedět a bylo mi úzko. Ne proto, že měl špatnou známku. Ale proto, že si myslel, že by ho kvůli tomu někdo mohl méně milovat nebo že by měl méně radosti. Objala jsem ho a řekla mu, že dárky nejsou odměna. Jsou z lásky. A že žádná známka nemůže změnit to, co k němu cítím.
Večer jsem pak dárky opravdu zabalila. Ale k jednomu z nich jsem přidala malý vzkaz. Jen pár slov, ale bylo v nich všechno, co jsem chtěla říct. Protože někdy si děti myslí, že musí být dokonalé, aby si zasloužily naši lásku. A přitom jediné, co potřebují vědět, je, že je milujeme i s jejich chybami. Možná právě kvůli nim.
