Článek
Všechno vypadalo perfektně. Nově postavená budova na kraji města, upravená zahrada, čisté skleněné dveře a příjemná hudba linoucí se z haly. Když jsem tam šla poprvé, chtěla jsem si ten domov jen prohlédnout. Ne proto, že bych chtěla někoho umístit hned, ale protože máma s tátou začínají potřebovat víc péče, než jim zvládám poskytnout sama. Chtěla jsem být připravená. Udělat si představu. Ale to, co jsem slyšela hned po příchodu, mě zarazilo tak, že jsem měla chuť se okamžitě otočit a jít zpět k autu.
Recepční se na mě podívala, usmála se a prohlásila, že pokud chci zažádat o umístění rodiče, mám si připravit jejich diagnózy a vyplnit formulář na počkání. Nebyla v tom ani špetka zájmu. Žádná otázka, jak se rodiče mají. Žádný pokus o lidský přístup. Jen jako bych se přišla zaregistrovat na poště. Stála jsem tam, chvíli přemýšlela, jestli si to nevykládám moc přecitlivěle, ale pak jsem se rozhlédla po hale.
Na kožených křeslech seděli tři senioři, každý sám. Nikdo si s nikým nepovídal. Jedna paní zírala do stěny, jiný pán měl zavřené oči a klimbal. Všechno působilo až nepřirozeně tiché. Čisté, sterilní a smutné. Obrazy na stěnách byly sice veselé, ale působily cize. Jako když se někdo snažil navodit domácí atmosféru, aniž by vůbec tušil, co to znamená. A v tom tichu najednou zazvonil telefon. Recepční ho zvedla a na celou halu oznámila, že pan Novotný měl zase „nehodu v koupelně“ a že si ho má někdo dojít přebalit.
V tu chvíli jsem si představila svého tátu, jak by tam seděl mezi těmi cizími lidmi. Jak by poslouchal, co se kde komu stalo, jak by byl součástí systému, kde má číslo pokoje a seznam diagnóz, ale nikdo nezná jeho příběhy, vtipy ani vzpomínky. A mamku, jak by si tam připadala ztracená, protože je zvyklá na houpací křeslo u okna, na své květiny a vůni domácí polévky.
Ne, tohle nebylo místo, kde bych je chtěla nechat stárnout. Chápu, že některé rodiny nemají jinou možnost. Chápu, že péče o seniory je náročná. Ale já jsem si v tu chvíli uvědomila, že i kdybych měla pracovat na půl úvazku nebo hledat pomoc jinak, své rodiče nikdy nedám někam, kde jsou jen položkou v systému.
