Článek
Po letech jsem vytáhla staré fotoalbum, které jsem měla schované v dolní zásuvce komody. Nepamatuji si, kdy jsem ho držela naposledy v ruce, ale vím jistě, že to bylo ještě předtím, než jsem se odstěhovala a nechala za sebou jednu celou etapu života. Zůstalo zavřené tak dlouho, protože jsem se nechtěla vracet. Věděla jsem, že některé vzpomínky jsou jako tenká kůže na jizvě – stačí málo a zabolí znovu.
Sedla jsem si s ním na gauč, chvíli ho jen hladila po hřbetu a pak ho otevřela. Ta první stránka mě zasáhla jako blesk. Nečekala jsem, že právě tam bude ta fotka. Stáli jsme na ní vedle sebe, oba mladší o deset let, s úsměvem, který tehdy ještě nebyl naučený. Vzadu za námi byl starý dům jeho rodičů, kde jsem strávila tolik víkendů a tolik nocí se slzami v polštáři. Vzpomněla jsem si na tu scénu úplně přesně – jak mě fotil a říkal, že si tenhle okamžik budeme pamatovat navždy. Měl pravdu, i když asi netušil, že si ho budu pamatovat právě takhle.
Najednou to nebyla jen fotka. Byla to celá mozaika věcí, které jsem tehdy nechtěla vidět. Vzpomněla jsem si, jak jsem přestávala být sama sebou, jak jsem mlčela, abychom se nehádali, a jak jsem začala věřit, že láska bolí, protože jinak to neumím. A právě tehdy, po jednom takovém víkendu, jsem se vrátila domů, sedla si v obýváku na zem, opřela se o studenou zeď a poprvé nahlas řekla, že takhle už nechci.
Ta stránka mi to všechno připomněla. Ten moment, kdy jsem se rozhodla. Nezabalila jsem si kufr hned, ale od té chvíle jsem už zpátky nešla. Pomalu jsem si začala brát zpět své myšlenky, přání, čas i tělo. Přestala jsem se omlouvat za to, co cítím. A za pár měsíců jsem sbalila poslední krabici, zamkla dveře a věděla, že tentokrát naposled.
