Článek
Když mě poprvé pozval, abych strávila víkend s jeho rodinou, měla jsem trochu nervy. Byli jsme spolu pár měsíců a já si říkala, že tohle je takový další krok. Důležitý. Chtěla jsem udělat dobrý dojem, být přirozená, milá, nic nepředstírat, ale zároveň nezazdít tu šanci ukázat, že si vážím jejich syna. Když jsme vystoupili z vlaku, čekala nás maminka, decentní, upravená, přísný pohled. Už tehdy jsem cítila, že si mě nenápadně skenuje od bot až po vlasy.
Doma mě čekalo překvapení. Všechno bylo dokonale uklizené, ale spíš jako na výstavě než pro běžné žití. V předsíni jsme si museli zout boty přesně na vyznačeném místě, bundu zavěsit na konkrétní ramínko. Obývák voněl dezinfekcí, koberec nesměl nikdo rozdupat a deky na gauči byly složené jako podle pravítka. Nechtěla jsem se nechat rozhodit, přece jenom – každý to má doma jinak. Ale s každou hodinou mi docházelo, že tohle není jen jiný styl. Tady vládla kontrola.
Večeře začala přesně v šest. Porce byly načasované jako v jídelně, porce rozdělené tak, aby nikdo neměl víc než jiný. Když jsem si chtěla přidat brambory, maminka se mírně zamračila a poznamenala, že je přesně šest porcí, protože se vaří přesně. Všimla jsem si, že partner mlčí, jen automaticky pokyvuje hlavou. Celý večer seděl rovně, vděčně dojídal, co dostal, a nesahal po ničem navíc.
Ráno jsme měli společnou snídani. Dva krajíčky chleba na osobu, rozpočítané plátky sýra, marmeláda v mističce jako z hotelu. Když jsem si udělala druhý čaj, jeho otec se mě zeptal, jestli piju tolik vždycky. Byla jsem zaskočená. Až tehdy mi to všechno došlo. Doma se můj partner chová úsporně, někdy až moc. Vždycky všechno váží, plánuje, zvažuje. Často říkal, že peníze nerostou na stromech. Ale až tady jsem pochopila, že to není jen o penězích. Je to zvyk. Vyrůstal v prostředí, kde všechno mělo pevné místo, přesnou míru, žádné výkyvy.
Ten víkend mi otevřel oči. Neodsuzuju jeho rodiče, každý to má podle svého. Ale pochopila jsem, že tohle prostředí ho formovalo. Že možná proto se doma hádáme o útratu, že možná proto má tendenci všechno plánovat, i když už dávno nemusí. A taky mi došlo, že pokud spolu máme žít, musíme si nastavit vlastní pravidla. Taková, kde má místo i spontánnost, teplý čaj navíc a klidně i tři brambory.
