Článek
Celý život jsem pracovala. Nebyla jsem nikdy ten typ, co by se vyhýbal práci nebo hledal zkratky. Od osmnácti jsem nastoupila do fabriky, pak přišly děti, chvíli jsem dělala v obchodě, potom zase na poště. Vždycky jsem si říkala, že na důchod se těším. Že si konečně odpočinu, budu si číst, chodit na procházky, péct pro vnoučata. Měla jsem úplně jinou představu.
Obálka přišla těsně před Vánoci. Už jsem měla v okně světýlka, v lednici předpečené cukroví, a říkala jsem si, že letos se nebudu stresovat. Pak jsem ale otevřela ten dopis a viděla tu částku. Byla o víc než třetinu nižší, než jsem počítala. První, co mě napadlo, bylo, jestli nejde o omyl.
Sedla jsem si ke stolu a zkoušela počítat. Nájem, léky, jídlo, elektřina. Bez přehánění mi vyšlo, že mi po zaplacení nezbude skoro nic. Rozplakala jsem se. Ne protože bych byla rozmazlená, ale protože jsem cítila strašnou bezmoc. Věděla jsem, že mě čeká úplně jiný život, než jaký jsem si vysnila.
Druhý den jsem šla na úřad, jestli s tím nejde něco dělat. Paní za přepážkou byla milá, ale vysvětlila mi, že všechno je správně. Že podle výpočtu a mé pracovní historie je tohle maximální možná částka. Ještě dodala, že prý nejsem sama, kdo se takto před Vánoci diví. To mě ale moc neuklidnilo.
Doma jsem přemýšlela, co dál. Dcera má své starosti, sama sotva vyjde. Vnukům nechci nic ubírat. Tak jsem si sedla k inzerátům a začala hledat brigádu. Něco, co zvládnu i s bolavými koleny. A i když to zní bláznivě, o pár dní později jsem začala roznášet letáky. Dvakrát týdně, pomalu, s hůlkou v jedné ruce a batohem na zádech.
Neříkám, že je to ideální. Někdy mě bolí celé tělo, občas mě někdo okřikne, že mu zase strkám reklamy do schránky. Ale aspoň vím, že nezůstanu úplně bez peněz. A hlavně mám pocit, že jsem to nevzdala.
Když jsem si šla o Vánocích sednout ke stromečku, už jsem neplakala. Bylo tam jen pár dárků, ale každý z nich jsem koupila za svoje peníze. A to mi dalo víc než celý výměr důchodu.
