Článek
Celá rodina se ten den tvářila, že se nic neděje. Chodili kolem mě s tím zvláštním výrazem, jaký mívají lidé, když něco tají a těší se, až vás to překvapí. Vánoční večeře proběhla jako vždy – kapr, salát, pár vtipů od strejdy, na které nikdo nereagoval, a všudypřítomná vůně skořice. A pak přišel čas dárků.
Na pohled obyčejná, ale pořádně velká krabice s červenou mašlí ležela úplně vzadu, jako by čekala, až se k ní dostanu naposled. Všichni už rozbalovali ponožky, knížky a svetry, když mi máma podala právě tuhle věc. Řekla jen, že to je od všech dohromady. Všimla jsem si, jak se potutelně usmívají, jako kdyby si byli jistí, že mě tím dostanou do kolen.
Otevřela jsem víko. A v tu chvíli mi trochu zatrnulo.
Na dně krabice ležela sada sešitů, jakési přepáleně růžové obaly s flitry a nápisem My Dream Planner. K tomu hromada samolepek, fixů a vzkaz na tvrdém papíru, že tohle mi má pomoct začít konečně nový život. Pod tím ležela knížka s názvem, který si doteď pamatuju: Jak se stát nejlepším já. Ještě chvíli jsem hledala, jestli pod tím není schovaný nějaký jiný dárek, nějaký vtip, cokoliv. Ale nebyl.
Všichni se na mě dívali a čekali. Tak jsem se usmála. Poděkovala. A řekla, že přesně tohle jsem potřebovala.
Pravda byla, že jsem si v tu chvíli připadala strašně trapně. Bylo to, jako by mi někdo chtěl říct, že nejsem dost. Že moje současná verze je nedostatečná a že bych se sebou měla něco dělat. A že k tomu stačí pár sešitů a motivačních hlášek. Neměla jsem chuť brečet ani se hádat. Jen jsem to zabalila zpátky, odnesla do pokoje a druhý den ráno to hodila do kontejneru na papír.
Rodina to myslela dobře, o tom nepochybuju. Ale někdy právě tyhle dobře míněné dárky nejvíc zabolejí. Ne kvůli tomu, co obsahují, ale kvůli tomu, co tím naznačují.
Od té doby si dárky raději vybírám sama. A těm ostatním dávám takové, které nic nenaznačují. Jen prostě potěší.
