Článek
Odjakživa jsem měla pocit, že o tátově straně rodiny se u nás doma moc nemluví. Občas padla zmínka o nějaké sestřenici, vzdálené tetě nebo dědovi, ale nikdy nic konkrétního. Vyrůstala jsem v přesvědčení, že naše rodina je spíš menší, kompaktní a tak trochu uzavřená. Vlastně mi to tehdy ani nepřišlo zvláštní. Jenže čím jsem byla starší, tím víc mi některé věci nedávaly smysl.
Začalo to úplně nenápadně. Našla jsem staré fotografie, na kterých byli lidé, které jsem vůbec neznala. Na zadní straně bylo datum a několik jmen. Všechno z tátovy strany. Když jsem se ho zeptala, odbyl mě. Řekl, že to jsou staří známí a že to není důležité. Ale mně to v hlavě zůstalo. Něco nesedělo.
Až po letech, kdy jsme se s partnerem rozhodli jet na výlet do oblasti, odkud otec pochází, mě napadlo podívat se víc do minulosti. Náhodou jsem na internetu našla jméno, které jsem si pamatovala z jedné z těch starých fotek. A byla tam i adresa. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se rozhodla. Napíšu jim.
Odpověď přišla během pár dní. Milý a vřelý e-mail, plný překvapení i emocí. Psala mi žena, která se mi představila jako tátova sestřenice. Prý je moc ráda, že se ozývám, a že mě rádi přivítají. Dohodli jsme si návštěvu.
Přiznám se, že když jsme tam přijeli, byla jsem nervózní. Ale zároveň zvědavá. A pak se všechno rozběhlo jako lavina. Najednou jsem měla před sebou desítky jmen, tváří, příběhů. Ukazovali mi staré rodinné kroniky, fotky, dopisy. Byli neuvěřitelně vstřícní, otevření, srdeční. A já pořád přemýšlela, proč tohle všechno přede mnou bylo tak dlouho schované.
Až když jsme si sedli ke kávě, řekla mi to. Mezi mým tátou a zbytkem rodiny došlo před lety k velké hádce. Něco, co tehdy neunesl, a rozhodl se přetrhat vazby. Nikdy o tom nechtěl mluvit. A tak jsem vyrůstala v bublině, kde tahle část rodiny prostě neexistovala. Nebyla zlá. Jen se stala obětí jednoho nevyřešeného konfliktu.
Domů jsem se vracela s pocitem, že jsem právě objevila kus sebe, který mi celý život chyběl. A i když chápu, že každý má své důvody, proč něco tají, v sobě jsem cítila smutek. Protože kdybych to věděla dřív, možná bych nikdy neměla pocit, že někam úplně nepatřím.
