Článek
Sestra nikdy nebyla ten typ, co by se hnala za kariérou. Už ve škole tvrdila, že ji to nebaví, že práce není všechno a že život si chce hlavně užít. Když po maturitě odmítla jít na vysokou, rodiče zuřili. Já jsem naopak naskočila do kolotoče povinností, budování budoucnosti a odpovědnosti. Měla jsem plán, zatímco ona měla čas.
Ze začátku mi to nepřišlo zvláštní. Každý máme jinou cestu. Já se honila za titulem, pak za první seriózní prací, hypotékou a životním partnerem. Ona mezitím cestovala, pracovala jen občas, brigádničila, žila v podnájmu a užívala si. Pár let jsme tohle téma obcházely. Ale postupně začal být ten kontrast čím dál citelnější.
Jedno odpoledne, když jsem přišla domů po dvanáctce a sedla si na gauč tak, že jsem sotva popadla dech, se na mě podívala a řekla, že jsem blázen. Když jsem jí odvětila, že nemám moc na výběr, jen se zasmála. Prý jsem si to vybrala sama a teď se divím.
Zůstala jsem sedět a najednou jsem nevěděla, co říct. Měla pravdu. Všechno jsem si naplánovala, sama jsem se do toho rozběhla. Jenže jsem nějak nepočítala s tím, že mě to po letech semele. Že si jednoho dne uvědomím, že už dlouho nefunguju z radosti, ale ze setrvačnosti. Vstávám, protože musím. Ne proto, že chci.
Ona mezitím vařila kávu a broukala si. Ve vlasech měla zapletený cop, na sobě měkoučké tepláky a vypadala jako někdo, kdo nemá kam spěchat. Když mi podávala hrnek, řekla, že jí lidi často říkají, že je líná nebo nezodpovědná. Ale že se necítí ani jako jedno. Prý jen nechce žít život, který ji vyždímá. A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že to, co jsem dlouho považovala za slabost, je možná její síla.
Ne, nechci všechno zahodit. Ale v jejích očích jsem na chvíli viděla jiný svět. Svět, kde není nutné všechno zvládat, kde nemusím dokazovat, že jsem dost dobrá. Možná je načase něco změnit. Třeba aspoň začít přemýšlet nad tím, proč jsem tak unavená. A kdo vlastně určuje, co je zodpovědný život.
