Článek
Byla jsem zvyklá chodit k ní často. Bylo to takové naše malé útočiště, kde jsme si mohly postěžovat na práci, popovídat si o vztazích a chvíli si připadat jako na střední. Sedávaly jsme v její kuchyni, která mi vždycky přišla až podezřele uklizená. Všechno mělo své místo, všechno lesklé, čisté, dokonale barevně sladěné. Říkala jsem si, že to je asi její styl, že má prostě ráda pořádek. Trochu jsem jí to i záviděla.
Ten den ale bylo něco jinak. Když jsem dorazila, vypadala nervózněji než jindy. Řekla, že má trochu naspěch, ale ať klidně počkám, že si jen potřebuje něco rychle vyřídit. Udělala mi kávu, postavila ji na stůl a odešla. Zůstala jsem sama v kuchyni. A protože jsem hledala lžičku, otevřela jsem první zásuvku.
Nečekala jsem nic zvláštního. Možná pár příborů, utěrku, prostírání. Ale obsah zásuvky mě úplně zarazil. Všechno tam bylo srovnané až vojensky. Nešlo o běžný pořádek, ale o precizní řazení podle velikosti, barev a dokonce i směru, kterým příbory ležely. Vedle příborů byl notes, ve kterém si očividně vedla záznamy. Nákupy, kdo jí co řekl, jména lidí, se kterými si prý nemá co říct, nebo si má dávat pozor. Všechno uspořádané, očíslované, systematické. Dýchla na mě chladná logika, která mě trochu vyděsila.
Zavřela jsem zásuvku a chvíli jen seděla. Hlavou mi běžely rozhovory, které jsme spolu vedly. Vzpomněla jsem si, kolikrát přesně věděla, co jsem jí řekla minule. Tehdy mi to přišlo jen jako dobrá paměť. Ale teď jsem měla pocit, že všechno sleduje, hodnotí a zapisuje. Cítila jsem, že se v tom prostoru už necítím dobře. Najednou to nebyla kamarádka, se kterou se směju na gauči. Byla to někdo, kdo má všechno pod kontrolou. Možná i mě.
Když se vrátila, nic jsem neřekla. Vzala jsem kávu do ruky a snažila se tvářit jako obvykle. Povídaly jsme si, smály se, ale něco ve mně zůstalo stažené. Ta zásuvka mi otevřela oči. Možná jsem to neměla vidět, ale viděla jsem to. A už nikdy jsem se k ní nechovala stejně jako dřív.
