Článek
Byl to obyčejný den a obyčejná žádost. Měla jsem s sebou všechny potřebné dokumenty, žádné spěchání, žádná nervozita. Jen jsem si chtěla na úřadě něco zařídit, nic složitého. Do budovy jsem vešla s tím, že to bude rychlovka. V hlavě jsem měla už další úkoly dne a věřila jsem, že za deset minut budu zase venku.
Ve dveřích do kanceláře mě přivítal pracovník, který seděl za stolem v saku a s výrazem, ze kterého nebylo jasné, jestli má radost, nebo se právě chystá někoho vyhodit. Pozdravila jsem a s úsměvem jsem mu podala složku s dokumenty. Odpověděl na pozdrav a hned na to dodal větu, která ve mně spustila vlnu podráždění. Řekl, že než mi vůbec něco řekne, musím se objednat. Přes internet, jako všichni ostatní.
Překvapeně jsem mu vysvětlila, že na webových stránkách stálo, že pro tenhle typ žádosti není nutné mít rezervaci. Navíc bylo dopoledne, nikde nikdo, pět volných židlí, žádné fronty. Ale muž trval na svém. Prý je nový systém a platí pro všechny bez výjimky. Ať si sednu na chodbu, zkusím se objednat online a třeba na mě vyjde termín během dne. Jinak smůla.
Zatnula jsem zuby, vytáhla telefon a otevřela rezervační formulář. Termínů bylo dost. První volný byl za tři týdny. Ukázala jsem mu displej s poznámkou, že to asi nebude úplně v pořádku. Pokrčil rameny, že s tím on nic neudělá. Jestli mám problém, mám si zavolat na infolinku.
To byl ten moment, kdy jsem věděla, že tam nezůstanu ani minutu navíc. Sbalila jsem dokumenty, slušně poděkovala a odešla. Nechtěla jsem se hádat, i když mě to štvalo. Nepřišla jsem přece s žádostí o laskavost, ale s právem na službu, kterou stát slibuje občanům. Chtěla jsem jen, aby mi někdo pomohl vyřídit věc, kterou jinde zvládnou za pár minut. Místo toho jsem dostala školení o systémech a termínech.
Venku jsem si sedla na lavičku a chvíli jen zírala do prázdna. V hlavě mi běžely myšlenky, jak absurdní je dnešní byrokracie. Máme technologie, které umí všechno, ale člověk se jimi musí proklestit jako džunglí. A i když přijde včas, připravený a klidný, stejně narazí.
