Článek
Na úřad jsem šla s jasným cílem – zaplatit poplatky, které se týkaly drobného podnikání. Nic složitého, dělám to každý rok. Jenže letos se to celé nějak zamotalo. Na internetu jsem si předem zjistila, co a jak, vytiskla potřebné formuláře, vyplnila je, připravila si všechny doklady. Chtěla jsem mít dobrý pocit z toho, že vše řeším včas a správně.
Když jsem konečně přišla na řadu, úřednice si ode mě papíry vzala a chvíli do nich mlčky hleděla. Pak zvedla oči a řekla větu, která mi na místě vyrazila dech. „Víte, že dlužíte dvojnásobek?“
Zůstala jsem na ni zírat. Ne, to jsem opravdu nevěděla. Představovala jsem si, že zaplatím pár stovek, možná něco málo přes tisíc. Ale najednou přede mnou leželo potvrzení, na kterém byla úplně jiná částka.
Ukázalo se, že jsem při online vyplňování jednoho formuláře zaškrtla políčko, které mělo zůstat prázdné. Jen jedno jediné políčko, na které jsem v tu chvíli vůbec nemyslela. A právě to mě automaticky přeřadilo do jiné sazby. Místo základního poplatku se mi započítal vyšší – a s ním i penále, protože „vyšší sazba“ má jiný termín splatnosti. Všechno špatně.
Úřednice se mnou nemluvila nijak zle. Byla vlastně docela milá, ale zároveň nekompromisní. „Bohužel, v systému to máte takto. A změnit zpětně už to nejde,“ vysvětlila mi klidným hlasem.
Zkusila jsem namítnout, že šlo o přehlédnutí, že jsem to nemyslela nijak špatně, že jsem přece včas přišla a chtěla zaplatit. Jenže to v jejich očích nic neznamenalo. Systém je systém. Měla jsem si to zkontrolovat.
V tu chvíli jsem si připadala jako úplný hlupák. Chtěla jsem být poctivá, nenechávat věci na poslední chvíli, a místo toho jsem přišla o několik tisíc. A nejhorší na tom bylo, že s tím nešlo nic udělat. Žádná žádost, odvolání, vysvětlení. Nešlo o chybu systému. Šlo o moji chybu.
Odcházela jsem z úřadu a v kapse mačkala ten nešťastný papír s potvrzením. Chtělo se mi brečet. Nešlo ani tak o ty peníze, i když mě to samozřejmě naštvalo. Spíš o ten pocit, že jsem selhala. Že i když se snažím dělat věci správně, stačí jedna malá chyba a všechno je jinak.
Když jsem se doma uklidnila, došlo mi, že tohle asi zažil někdy každý. Možná v jiné podobě, ale ten moment, kdy uděláte něco s dobrým úmyslem a přesto vás to stojí víc, než jste čekali, je až nepříjemně častý. Od té doby si všechno kontroluju třikrát. Ne proto, že bych nevěřila sobě. Ale protože vím, že systém neodpouští chyby. Nezajímá ho, že jste omylem něco přehlédli. Neřeší, že jste vlastně chtěli udělat správnou věc. Papír řekne jedno a to je konečné.
Ten den se mi zaryl do paměti. Ne kvůli částce, kterou jsem zaplatila navíc, ale kvůli tomu pocitu, že nejsem v tomhle systému víc než jen položka v databázi. Úřednice si možná oddechla, že má další klientku za sebou. Ale já jsem odcházela s pocity, které se jen tak nerozplynou. A možná právě proto tenhle příběh píšu. Ne proto, abych si postěžovala. Ale aby si někdo další, kdo právě vyplňuje nějaký úřední formulář, dal pozor. Protože i malá chyba může mít větší důsledky, než by vás v tu chvíli vůbec napadlo.
