Článek
Nikdy mě nenapadlo, že právě on mi způsobí nejpodivnější léto, jaké jsem kdy zažila. Když jsem odjížděla na tři týdny na dovolenou, sám se nabídl, že mi bude chodit zalévat květiny. Tvrdil, že stejně pracuje z domova a nebude to pro něj žádná starost. Brala jsem to jako gesto sousedské slušnosti. Jenže realita byla tak trochu jiná. A já na ni přišla až ve chvíli, kdy jsem se podívala na záznam z kamery, kterou jsem si nainstalovala hlavně kvůli klidu na duši.
Doma mám pár rostlin, které mám ráda skoro jako členy rodiny. Ty velké jsem postavila k oknu, menší rozmístila po policích, a když jsem Janovi podávala klíče, měla jsem pocit, že je všechno v nejlepším pořádku. On se ujišťoval, že to zvládne, že mi je neuhodí průvanem, že na ně nezapomene. Dokonce se ptal, jestli mám nějaké speciální hnojivo. Připadal mi až dojemně pečlivý. Trochu mě to uklidnilo. Třeba i příliš.
První týden jsem se občas přes aplikaci podívala, jestli je doma všechno v pořádku. Kamera umí poslat notifikaci, když v místnosti zaznamená pohyb, ale protože jsem ji nenastavila úplně správně, nevšimla jsem si, že mi upozornění vůbec nechodí. Říkala jsem si, že je to dobré znamení. Nikdo tam nechodí, rostliny zřejmě žijí dál a já si můžu užívat moře. Člověk má dovolenou, nechce přece řešit domácnost. Jenže já jsem měla. A ještě jak.
Po návratu mě nejdřív zarazil zvláštní pocit. Nic vyloženě špatného, jen jakási intuice, která mi říkala, že byt voní jinak, než když jsem odjížděla. Květiny ale stály tam, kde mají, byt byl zamčený a Jan mi do sms psal, že všechno proběhlo v pořádku. Poděkovala jsem mu a šla vybalovat. Teprve večer jsem si vzpomněla na kameru. Říkala jsem si, že bych mohla konečně smazat staré záznamy a udělat si prostor. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že si před spaním pustím skoro tříhodinové domácí drama.
První vstup byl v pořádku. Jan přišel, zalil kytky, dokonce i setřel trochu prachu na parapetu. Pak si sedl na židli, protáhl záda a odešel. Jenže už za dva dny přišla druhá návštěva. Tentokrát ale nebyl sám.
Ze záznamu je jasně vidět, jak odemyká mé dveře, rozhlédne se jako někdo, kdo si chce být jistý, že ho nikdo nesleduje, a hned za ním se objeví žena. Známá to nebyla. Vysoká, dlouhé vlasy, v ruce taštička. Jan se usmívá od ucha k uchu, jako by snad otevíral apartmá v Karlových Varech. Zavřeli se, žena si sundala boty a oni zamířili rovnou do obýváku. Kamera zaznamenala zvuk smíchu, ženin hlas a pak zvuk skleniček. V té chvíli mě polilo horko. Ne proto, že by mi žena chodila v bytě, ale že to všechno působilo tak samozřejmě, jako by tam byli doma.
Jenže to nebyl jediný záznam.
O tři dny později dorazil znovu. Tentokrát se jiná žena smála tak nahlas, že to muselo být slyšet i na chodbě. Seděli na gauči, Jan jí naléval víno, které rozhodně nebylo moje. Zřejmě si ho přinesl. Po chvíli se natáhl, aby přehnul deku, která mi běžně leží přes opěrku, ona si sundala svetr a nějaký čas tam spolu seděli v těsném objetí. V jednu chvíli to vypadalo, že oba zapomněli, kde vlastně jsou. Žena se ke mně na stole opřela tak, že shodila svíčku. Pak se začali smát. On jí tam celou situaci zřejmě popisoval jako něco vzrušujícího. U mě doma. V mém obýváku. Na mém gauči. Tehdy jsem video musela zastavit. Nebyla jsem schopná pokračovat.
Ale zvědavost je potvora. Člověk ví, že si tím přitěžuje, ale stejně to pustí dál. A tak jsem zjistila, že během tří týdnů dovolené u mě doma nebyly dvě ženy, ale čtyři. Každá jiná, každá s Janem v jiné náladě. Jednu z nich přivedl dokonce dopoledne, kdy prý podle vlastní sms „zrovna doplňoval substrát“. Na videu se ale smějí, pouští si hudbu a v jednu chvíli je Jana vidět vchodem, jak kontroluje, jestli někdo z chodby nejde. Najednou se z mého bytu stala kulisa pro jeho osobní romantická setkání. A já to všechno zjistila až po návratu, kdy jsem si myslela, že nejhorší, co můžu najít, jsou uschlé listy.
Seděla jsem v obýváku a přemýšlela, co vlastně udělám. On přece nic neukradl. Ničeho se nedotkli, kromě gauče, několika polštářů a dvou hrnků. A mojí trpělivosti. Celé se to ale dotklo něčeho hlubšího – toho pocitu bezpečí, který člověk doma potřebuje. Zjistit, že si někdo vodí cizí lidi do vašeho bytu, je zvláštní druh zrady. Ani ne tak materiální, jako spíš osobní. Připadáte si, jako by někdo listoval vaším deníkem.
Ráno jsem šla za Janem. Nechtěla jsem scénu. Jen vysvětlení. Otevřel dveře, v ruce hrnek kávy, výraz lehce překvapený.
Řekla jsem mu, že jsem viděla záznamy. Zbledl. Nepromluvil. Jenom polknul. Chvíli to vypadalo, že bude zapírat, ale asi si uvědomil, že tady už opravdu není kam. Začal koktat, že je mu to líto, že to myslel dobře, že nechtěl, aby to mělo nějaké následky. Prý nepočítal s tím, že mám kameru. To mě pobavilo i rozčílilo zároveň.
Stál tam přede mnou jako školák, který byl přistižený při nějaké ne úplně promyšlené lumpárně. Jenže tohle nebyl rozlité mléko nebo rozbitá váza. Bylo to moje soukromí. Řekla jsem mu, že už do bytu nevkročí. A že jestli to ještě někdy zkusí, budu to řešit jinak. Pochopil. Přikývl. Vypadal, že by se nejradši vypařil.
Když jsem zavřela dveře, pořád jsem měla pocit, že v místnosti něco zůstalo. Ne jeho vůně ani smích těch žen. Spíš stín toho, že člověk může žít vedle někoho roky a nemít o něm nejmenší tušení. Stačí nabídka zalévání květin a náhle se vám obrátí obraz světa naruby.
Od té doby mám jiná pravidla. Klíče nikomu nedávám. Kytky si poradí, mají větší výdrž, než jsem čekala. A kamera je tehdy poprvé udělala přesně to, co měla – ukázala pravdu, kterou bych jinak nikdy neviděla. A asi bych si žila dál v představě, že sousedi jsou jen sousedi.
Možná je to naivní. Ale člověk si myslí, že když bydlí ve stejném domě, dívá se na stejné schodiště a sdílí stejné zdi, existuje mezi lidmi nějaká tichá dohoda. Ukázalo se, že žádná není. A já si od té doby své soukromí hlídám mnohem víc než květiny. Ty se totiž dají postavit zpátky na slunce. Ale ztracený klid už se hledá mnohem hůř.
