Článek
Dřív jsme se zdravili. Oni v pantoflích, já se psem. Vždycky slušně, někdy i s úsměvem. Bydlíme ve starším domku na kraji města, kolem zahrady, vzduch čistý, klid. Aspoň donedávna. Pak přišlo léto a s ním i nový zvyk. Sousedi si oblíbili sekat trávu v šest hodin ráno.
Poprvé jsem si říkala, že to je náhoda. Vstala jsem z postele, celý den pak byla protivná, ale neřešila jsem to. Jenže za týden znova. A pak znovu. Vždycky víkend, vždycky za svítání. Jejich motorová sekačka sice zvládla posekat malý trávník během patnácti minut, ale i těch patnáct minut mi dokázalo otočit celý den naruby.
Rozhodla jsem se být rozumná. Počkala jsem na chvíli, kdy jsem je potkala venku, a v klidu jsem je poprosila, jestli by nemohli se sekáním počkat aspoň do osmi. Paní pokrčila rameny a řekla, že jim to takhle vyhovuje, že vstávají brzo. A že by to měla být spíš moje věc, že mám lehké spaní.
Nevěděla jsem, co říct. Nechtěla jsem se hádat, ale přišlo mi to bezohledné. Celý týden člověk vstává do práce, víkendy jsou jediná šance se trochu vyspat. A oni vám pod oknem nastartují techniku dřív, než se vůbec stihne rozednít.
Další víkend to zopakovali. A mně došla trpělivost. Věděla jsem, že přímá konfrontace nikam nepovede, a tak jsem si našla jinou cestu. Tichou, ale trefnou. Počkala jsem, až přijde nedělní ráno, a když už jsem byla zase vzhůru, vytáhla jsem starý reprák, nastavila decentní hlasitost a pustila jim písničku. Ne jednu. Playlist s dechovkou, vesnickými hity a pár dětskými písničkami. Reprák jsem položila na parapet směrem k jejich domu a nechala hrát. Začala jsem kolem sedmé.
Dělala jsem, že věším prádlo, a přitom jsem sledovala, jak se u nich v okně pohybují postavy. Záclony se pohnuly, okno se pootevřelo. Po chvíli se zavřelo. A hudba hrála dál.
Druhý den bylo ticho. Další víkend taky. Od té doby sekají až po deváté. Už si ani neříkáme dobrý den, ale zase se můžu normálně vyspat. A to je pro mě momentálně cennější než sousedský úsměv.
