Článek
Zpočátku jsem si myslela, že je to jen náhoda. Bydlím v paneláku už deset let, vím, že stěny jsou tenké a že někdy zkrátka není klid. Ale poslední týdny se stávalo pravidlem, že mě v šest ráno probudilo bouchání, dunění, přetahování nábytku nebo padající předměty. Vždycky zhruba ve stejný čas. Většinou v ten moment, kdy jsem měla posledních třicet minut do budíku a mohla si ještě dopřát trochu klidného spánku.
Byla jsem unavená. Po večerech jsem pracovala, protože mám směny na střídačku, a ten ranní rámus mi začal lézt na nervy. Nejdřív jsem si říkala, že to přejde. Že možná někdo stěhuje nábytek, opravuje podlahu nebo má doma malé dítě. Ale týden za týdnem se nic neměnilo.
Pak jsem začala pozorovat souvislosti. Vždycky to vycházelo z bytu nad námi. Byla tam starší paní, kterou jsem znala jen od vidění. Vždycky upravená, s pejskem. Na první pohled působila mile. Nikdy jsme spolu moc nemluvily, maximálně si vyměnily pozdrav ve výtahu. Když jsem ji jednou potkala na schodech, zkusila jsem se opatrně zeptat, jestli u nich doma něco nerekonstruují. Jen zavrtěla hlavou a pronesla, že si ráno vždy pustí rádio a zacvičí si, a že to musí být jiný byt, protože ona prý nic neslyší.
Doma jsem si pak sedla na gauč a najednou mi to došlo. Ten hluk nebyl náhodný. Ona si v šest ráno zapínala televizi nahlas, cvičila podle videí a pes přitom skákal a štěkal. Každé ráno stejně. Někdy i víkendy.
Rozhodla jsem se, že to dál tolerovat nebudu. Ale nechtěla jsem jít cestou konfrontace. Napsala jsem jí lístek a slušně vysvětlila, co slyším, a jak moc mě to ruší. Požádala jsem ji, jestli by mohla začít cvičit třeba až po sedmé nebo alespoň ztišit zvuk. Podepsala jsem se a lístek jí vhodila do schránky.
Další den ráno bylo ticho. A stejně tak další. Ticho, jaké jsem nezažila týdny. Neozval se žádný hluk, žádné dupání, žádné ráno v doprovodu infarktového bušení srdce. Když jsme se příště potkaly, usmála se na mě a popřála hezký den. Nic neřekla, ale bylo jasné, že pochopila.
Od té doby je ráno zase moje.
